Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2852/2020Usnesení NS ze dne 29.09.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2852.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2852/2020-129

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce R. J., bytem XY, zastoupeného Mgr. Soňou Houšovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Nuselská 499/132, proti žalované L. B., bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Mazovská 476/2, o zaplacení 248.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 455/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. června 2020, č. j. 83 Co 242/2019-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.600 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Soni Houšové, advokátky.

Odůvodnění:

Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [srov. § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“)].

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a jenž má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.

Žalovaná shora uvedeným požadavkům nedostála. Neúplnou citací ustanovení § 237 o. s. ř., resp. obecnou formulací, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, není přípustnost dovolání v režimu uvedeného zákonného ustanovení řádně vymezena, neboť žalovaná neuvádí, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud podle jejího názoru při řešení otázky „nahrazení dosavadního závazku závazkem novým dle § 1903 o. z.“, kterou jako jedinou v dovolání formuluje, odchýlil. Chybějící údaj týkající se řádného vymezení přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z obsahu tohoto podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), neboť jeho podstatu tvoří výhrady žalované ke správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Zatímco odvolací soud při posouzení žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 195.300 Kč skutkově uzavřel, že dosavadní závazek žalované z právního jednání, na jehož základě žalobce žalované přispěl částkou 200.000 Kč na pořízení a vybavení kosmetického salónu, účastníci nahradili novým závazkem, resp. že uzavřeli dohodu o narovnání, jíž si upravili práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné, žalovaná prosazuje opak; namítá, že provedenými důkazy (konkrétně e-mailovou komunikací účastníků) nebyla existence jejího nového závazku prokázána. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že skutkový základ sporu ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit; je v dovolacím řízení nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něj vycházet. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014).

Přestože žalovaná dovoláním brojí proti celému výroku I. napadeného rozsudku, argumentace zpochybňující závěr odvolacího soudu, že žalobce má právo na vrácení 48.500 Kč, které žalované přenechal podle (ústní) smlouvy o zápůčce na pořízení osobního automobilu, v dovolání zcela absentuje. Zpochybňuje-li žalovaná bez konkretizace námitek výrok V. napadeného rozsudku, pomíjí, že od 30. 9. 2017, již není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013); Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. 9. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru