Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2832/2011Rozsudek NS ze dne 12.06.2013

HeslaVady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2832.2011.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2832/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Brno, Anenská 8, proti žalovaným 1/ B. Z. a 2/ MUDr. D. Z., zastoupeným Mgr. et Ing. Petrem Prchalem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 934/15, o zaplacení 158.340,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 12/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 26 Co 175/2007-224, ve znění opravného usnesení ze dne 2. prosince 2010, č. j. 26 Co 175/2007-231, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (poté, co usnesením ze dne 16. prosince 2005, č. j. 26 Co 12/2002-66, zrušil pro nepřezkoumatelnost rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. září 2001, č. j. 42 C 12/2000-43) rozsudkem ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 26 Co 175/2007-224, ve znění opravného usnesení ze dne 2. prosince 2010, č. j. 26 Co 175/2007-231, změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2006, č. j. 42 C 12/2000-90, zamítající žalobu o zaplacení 172.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 158.340,- Kč s 26 % úrokem z částky 149.940,- Kč od 5. 4. 1998 do zaplacení a s 23 % úrokem z částky 8.400,- Kč od 6. 9. 1998 do zaplacení (výrok I. 1/), žalobu o zaplacení částek 13.335,- Kč a 525,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a o zaplacení 23 % úroku z částky 8.925,- Kč od 26. 8. 1998 do 5. 9. 1998 zamítl (výrok I. 2/); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky I. 3/ a II.).

Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce přes opakované poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nenavrhl žádné relevantní důkazy k prokázání svého tvrzení, že se žalovanými uzavřel smlouvu, v níž se zavázal pro ně provést konkrétní práce za sjednanou cenu, a neunesl tudíž břemeno důkazní, odvolací soud (poté, co zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně a co doplnil dokazování důkazy, které byly k dispozici již před soudem prvního stupně a které navrhl žalobce) dovodil, že žalobce prokázal, že se žalovanými uzavřel ústně dohodu, na základě níž se zavázal zpracovat projektovou dokumentaci II. etapy rekonstrukce a nadstavby domu žalovaných za dohodnutou odměnu 200,- Kč za hodinu práce s 5 % daní z přidané hodnoty. Na projektové dokumentaci bylo odpracováno 1256,5 hodin. Žalobce v souvislosti se zajištěním dílčích subdodávek uhradil subdodavatelům 35.500,- Kč a 8.000,- Kč. Žalovaní žalobci uhradili na základě dílčí faktury č. 85/97 částku 151.200,- Kč. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že účastníci uzavřeli ústní formou smlouvu o dílo v souladu s § 631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“); ujednání ve smlouvě o způsobu určení ceny díla hodinovou sazbou, aniž bylo předem známo celkové množství hodin, které si provedení díla vyžádá, shledal určitým (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Žalobci za provedení díla vzniklo právo na odměnu ve výši 294.800,- Kč (plus 14.740,- Kč DPH). Žalovaní mu dosud dluží 158.340,- Kč. Odvolací soud proto v tomto rozsahu včetně úroků z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) žalobě vyhověl.

Proti měnící části výroku I. 1/ rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí je překvapivé, neboť je v rozporu s § 118 a § 118a o. s. ř. neupozornil na to, že zamýšlí věc rozhodnout odlišně od soudu prvního stupně, a dále to, že svým rozhodnutím porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení. Namítají nesprávnost závěru, že se žalobcem uzavřeli ústně smlouvu, a mají výhrady ke zjištěnému obsahu této smlouvy; jsou přesvědčeni, že z žádného provedeného důkazu, až na výpověď žalobce, tato zjištění nevyplývají. Odvolací soud pochybil tím, že se nevypořádal s důkazy nasvědčujícími tomu, že „určitá spolupráce mezi žalobcem a žalovanými měla ve fázi II. etapy povahu společenské úsluhy“, a nesprávně vyhodnotil důkazy, které prokazovaly úplné vyrovnání závazků mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl vydán po desetiletém řízení, během něhož byli v dobré víře, že žalobou uplatněný nárok není důvodný, považují za nespravedlivé, aby byli povinni hradit příslušenství žalované částky, které několikanásobně převyšuje samotnou jistinu. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§ 10a o. s. ř.) se dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.

Z úřední povinnosti - tedy i když nebyly v dovolání uplatněny - přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (k tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože dovolací soud žádné vady neshledal, zabýval se jen existencí těch vad řízení, které vytkli žalovaní.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují žalovaní v nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí v důsledku absence jejich poučení podle § 118a o. s. ř. Prosazují názor, že odvolací soud je měl poučit, že zamýšlí věc rozhodnout odlišně od soudu prvního stupně. Tato výhrada však není důvodná.

V řízení před odvolacím soudem nenastala žádná z procesních situací, na něž míří ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu není založeno na závěru, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno (tj. nesplnil povinnost tvrzení či důkazní povinnost - srovnej § 101 odst. 1 písm. a/ a b/, § 120 odst. 1 a odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Otázka, zda žalobce uzavřel se žalovanými smlouvu o vypracování projektové dokumentace II. etapy přestavby a nástavby domu žalovaných za sjednanou cenu, se stala v průběhu řízení zásadní spornou otázkou, kterou se zabýval soud prvního stupně a k níž se obě strany sporu opakovaně vyjadřovaly a navrhovaly k ní důkazy. Jestliže odvolací soud zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně (účastnické výpovědi žalobce a žalovaného, výslechy svědků H. Ž., Ing. P. S., N. a W., listinné důkazy - spisem stavebního úřadu ÚMČ Brno-střed sp. zn. 39651/229 s připojenou projektovou dokumentací, fakturami č. 13/98 a č. 61/98, výkazem žalobce o času vynaloženém na zakázce), a na základě tohoto dokazování dospěl k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, nešlo o změnu právního náhledu na věc (ze znaleckých posudků vypracovaných znalci Doc. Ing. I. F.-L., CSc., a J. F., jimiž doplnil dokazování, žádné zjištění ohledně časové náročnosti vypracování projektové dokumentace neučinil). Postup podle 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud porušil poučovací povinnost stanovenou v § 118a a § 213b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro žalované nepředvídatelné, resp. překvapivé (tedy že mohli být zaskočeni jeho právním posouzením věci).

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vystihuje i výtka, že odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Ani tato námitka není opodstatněná.

Nejvyšší soud již například v rozsudcích ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, vysvětlil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srovnej též právní názor uvedený v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaní zpochybnili skutkový závěr odvolacího soudu, že se žalobcem uzavřeli smlouvu, podle níž se žalobce zavázal pro ně vypracovat projektovou dokumentaci II. etapy rekonstrukce a nadstavby jejich domu za cenu 200,- Kč za hodinu práce.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo odporuje-li výsledek hodnocení důkazů soudem ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování a po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že s žalovanými uzavřel smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování projektové dokumentace II. etapy rekonstrukce a nadstavby domu žalovaných za sjednanou cenu, že svůj závazek splnil a že žalovaní mu dosud cenu díla v plné výši neuhradili. Tato zjištění čerpal nejen z výpovědi samotného žalobce, ale i z výslechů svědků Ing. V. a Ing. S., kteří potvrzovali pravdivost skutkové verze žalobce a naopak vyvraceli obranné tvrzení žalovaných, že žalobce pouze svojí autorizací zaštítil projekt vypracovaný Ing. V. a Ing. S. Tvrzení žalobce neodporovaly ani poznatky vyplývající z listinných důkazů a jeho pravdivost podpořil i samotný žalovaný, jenž vypověděl, že rekonstrukce ve II. etapě probíhala na základě dispozičních návrhů Ing. V., které žalobce zapracoval do projektu. Množství času vynaloženého na vypracování projektové dokumentace (1256,5 hodin) odvolací soud zjistil za použití úvahy podle § 136 o. s. ř. (k této skutečnosti se totiž znalci Doc. Ing. I. F.-L., CSc., a J. F. ve znaleckých posudcích nevyslovili) s přihlédnutím k složitosti projektové dokumentace, jejím několika změnám a doplňkům, k časovému přehledu vypracovanému žalobcem a k obsahu výpovědi svědkyně Žatecké. Jako nevěrohodné vyhodnotil výslechy svědků W. a N., které žalovaní navrhli k prokázání tvrzení, že se s žalobcem zcela vyrovnali; tito svědci vypovídali jen o útržcích rozhovoru mezi žalobcem a žalovaným, jemuž nebyli přímo účastni, a nemohl jim být tudíž znám jeho obsah.

Z odůvodnění napadeného rozsudku tak vyplývá, že odvolací soud hodnotil důkazy způsobem vyplývajícím z § 132 o. s. ř. Vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, zdůvodnil své závěry o (ne)pravdivosti sdělení vyslechnutých svědků opírající se o zhodnocení jejich věrohodnosti a o (ne)průkaznosti provedených listinných důkazů. Své skutkové závěry založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedených důkazů, přednesů účastníků nebo vyšly v řízení najevo, aniž by některé - pro rozhodnutí podstatné - pominul. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn opodstatněně.

Námitkou, že je nespravedlivé vzhledem k délce trvání soudního řízení, aby jim byla uložena povinnost uhradit příslušenství žalované částky, jež mnohonásobně převyšuje jistinu, nevystihli žalovaní po obsahové stránce žádný z dovolacích důvodů vymezených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.; proto se jí dovolací soud nemohl zabývat.

Protože se žalovaným uplatněnými dovolacími důvody nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jejich dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 12. června 2013

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru