Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2771/2020Usnesení NS ze dne 27.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Právní úkony
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2771.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 37 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2771/2020-326

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce M. A., bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Josefem Zemanem, advokátem se sídlem v Trutnově, Žižkova 498, proti žalovanému městu Dvůr Králové nad Labem, zastoupenému Mgr. Barborou Šimarovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 106 C 31/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2020, č. j. 26 Co 28/2020-297, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 2.000.000 Kč.

Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 106 C 31/2017-264, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 2.000.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 26 Co 28/2020-297, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 12. 2007 smlouvu o budoucí kupní smlouvě a o zřízení práva z věcného břemene; žalobce (budoucí prodávající) ve smlouvě prohlásil, že „je mimo jiné vlastníkem pozemků p. č. XY o výměře 1616 m2, p. č. XY o výměře 10.835 m2, p. č. XY o výměře 7.148 m2 a p. č. XY o výměře 3.224 m2, vše v katastrálním území XY, a že za účelem vybudování čističky odpadních vod (ČOV) byly z těchto jeho pozemků na základě vytyčovacího protokolu odděleny části sloužící pro tento účel“. Smluvní strany se dohodly, že realizační (kupní) smlouva bude uzavřena do 30 dnů ode dne, kdy nabude právní moci stavební povolení k výstavbě ČOV, nejpozději do 31. 12. 2019. Pro případ porušení závazku uzavřít realizační smlouvu byla sjednána smluvní pokuta 2 000 000 Kč. Podkladem pro uzavření kupní smlouvy měl být geometrický plán nového zaměření a číslování stávajících pozemků č. XY ze dne 27. 7. 2009 a platná projektová dokumentace pro územní řízení zpracovaná společností Póyry, a.s. Podle geometrického plánu ze dne 27. 7. 2009 měl být pozemek p. č. XY o výměře 10 835 m2 rozdělen na dva pozemky (p. č. XY o výměře 8 654 m2 a p. č. XY o výměře 2 182 m2), pozemek p. č. XY o výměře 7 148 m2 na tři pozemky (p. č. XY o výměře 6 462 m2, p. č. XY o výměře 485 m2 a p. č. XY o výměře 201 m2) a pozemek p. č. XYo výměře 3 224 m2 na dva pozemky (p. č. XY o výměře 2 657 m2 a p. č. XYo výměře 568 m2). Stavbou čistírny měly být dotčeny pozemky označené p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY. Dne 1. 12. 2009 uzavřeli účastníci dodatek č. 1 smlouvy o budoucí kupní smlouvě, v němž se dohodli, že „vymezení převáděných částí pozemků je provedeno předběžně“, a prohlásili, že „je mezi nimi nesporné, že předmětem prodeje budou jen ty části pozemkových parcel, které budou dotčeny reálnou výstavbou ČOV a budou přesně určeny geometrickým zaměřením po dokončení výstavby ČOV“. Stavební povolení na ČOV nabylo právní moci 9. 12. 2014. K uzavření realizační (kupní) smlouvy nedošlo. Odvolací soud skutkově uzavřel, že předmětem prodeje neměly být celé nově vzniklé pozemky označené v geometrickém plánu č. XY ze dne 27. 7. 2009 jako pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, nýbrž pouze jejich části (tj. části částí původních pozemků), aniž by zároveň bylo zřejmé, o jaké části se jedná; nebyla najisto postavena geografická poloha části pozemků ani jejich výměra, části pozemků nebyly označeny v prostoru např. orientačními body ani jinak. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud právně dovodil, že účastníky sjednaný předmět budoucí kupní smlouvy (pozemky) nesplňuje požadavek určitosti a smlouva o budoucí kupní smlouvě ve znění jejího dodatku č. 1 je pro neurčitost předmětu koupě neplatná (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“). Protože (hlavní) závazek uzavřít kupní smlouvu platně nevznikl, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění a žalobce nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).

Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.

Žalobce v dovolání formuloval následující otázky – „zda jsou na obec kladeny při soukromoprávních jednáních vyšší nároky než na ostatní osoby a zda je v souladu s principy právního řádu České republiky, aby obec, která způsobila absolutní neplatnost smlouvy, mohla na základě této smlouvy nabýt práva založená neplatnou smlouvou na úkor druhé smluvní strany“. Nejenže ani u jedné z nich řádně nevylíčil předpoklady přípustnosti dovolání (omezil se na citaci § 237 o. s. ř., aniž by specifikoval, které ze čtyř zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání má za naplněné), ale současně přehlédl, že na nich napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Vždy totiž musí jít o otázky, na nichž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).

Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka žalobce, že se „rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že nevzalo v potaz následné chování účastníků (po uzavření smlouvy a dodatku) ani to, že na základě smlouvy a dodatku bylo dosaženo zamýšleného účelu“, podpořená odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1890/2014 a ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2914/2010) a Ústavního soudu (rozhodnutí ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13, ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04 a ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05). Žalobce v této souvislosti namítá, že odvolací soud aproboval chování žalovaného, kterému „bylo zřejmé, o jaké pozemky má zájem při uzavírání smlouvy i jejího dodatku, a přestalo to být zřejmé až v momentě, kdy měl podle smlouvy uhradit smluvní pokutu“. Rekriminuje odvolací soud, že vyšel z prostého textu dodatku, i když dokazování bylo podle jeho pokynu řádně doplněno, a že nevzal v úvahu, že smlouva i dodatek byly koncipovány žalovaným. Těmito výtkami žalobce nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Přehlíží přitom, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný (dovolací soud je povinen z něj vycházet). Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Námitkou, že odvolací soud postupoval při rozhodování formalisticky a za použití sofistikované argumentace odůvodnil zřejmou nespravedlnost a výtkou, že smlouvu a její dodatek hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, aniž by tyto důkazy v odvolacím řízení zopakoval, žalobce nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání. Aby se jimi dovolací soud mohl zabývat, musela by být splněna podmínka vyplývající z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (tj. že dovolací soud shledá dovolání přípustným z jiného důvodu), případně jestliže by takové vady představovaly v rámci uplatněného dovolacího důvodu otázky procesního práva, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, resp. záviselo, a ve vztahu k nimž by dovolatel vymezil předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 1 až 3 ve spojení s § 237 o. s. ř.). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.

Zpochybňuje-li žalobce nákladový výrok napadeného rozsudku, pomíjí, že od 30. 9. 2017, již není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 10. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru