Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2718/2019Usnesení NS ze dne 28.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Odvolání daru (o. z.)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2718.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 2072 o. z.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2718/2019-120

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. U., bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem v Brně, Sukova 49/4, proti žalované G. U., bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 35/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2019, č. j. 70 Co 110/2018-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 39 C 35/2017-63, zamítl žalobu na určení, že „jediným a výlučným vlastníkem pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova s č. p. XY, pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY a pozemku p. č. XY, které se nacházejí v k. ú. XY, obec XY, okres XY, je žalobce“, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 70 Co 110/2018-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 30. 5. 2016 uzavřel žalobce s žalovanou darovací smlouvu, podle které jí daroval specifikované nemovitosti v katastrálním území XY, obci XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY; právní účinky vkladu nastaly 2. 6. 2016. Žalobce je otcem žalované. Od darovací smlouvy žalobce odstoupil proto, že po sepisu darovací smlouvy žalovaná nedodržela slib (ústní dohodu), že za něho doplatí zbytek úvěru ve výši cca 13 mil. Kč, a to za pomoci vlastního úvěru, který měl být zajištěn darovanými nemovitostmi. Dne 8. 12. 2016 žalobce rozšířil důvody, které ho vedly k odvolání daru, a žalované vytkl, že v září, v říjnu a v listopadu 2016, se v e-mailech zasílaných Š., o něm vyjadřovala neuctivě, urážlivě a lživě. Dne 17. 2. 2017 podal žalobu na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. V žádném ze žalobcem namítaných a v řízení prokázaných jednání žalované soudy neshledaly naplnění skutkové podstaty § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); akcentovaly, že s darováním nemovitostí nebyla spojena žádná podmínka, žalovaná neporušila žádné smluvní ujednání a její vyjadřování o žalobci v e-mailové komunikaci nedosáhlo takové intenzity, která by byla způsobilá žalobci jako dárci objektivně ublížit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného práva i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu“. Odvolacímu soudu vytýká, že se „nevypořádal s navrženými důkazy (výpověďmi J. T. a S. T. a s e-mailovými zprávami z 26. 9. 2016), kterými mínil prokázat, že dar žalované poskytl toliko z účelových a předem dohodnutých důvodů, s nimiž byla od začátku seznámena, avšak dohodu nerespektovala a darem se bezdůvodně na jeho úkor obohatila“. Opomenutí důkazního návrhu mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a představuje odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1236/2017 a sp. zn. 28 Cdo 5100/2009, a od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05 a sp. zn. III. ÚS 569/03. Nesprávné právní posouzení věci má podle dovolatele příčinu v „reálně existujícím extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními, kterými bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces“. Při vědomí limitované možnosti namítat v rámci dovolání nedostatky ve skutkových zjištěních, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 376/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. III. ÚS 501/04 a sp. zn. II. ÚS 418/03) dovolatel prosazuje, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů je extrémní nesoulad, což považuje rovněž za odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaná vůči němu nedopustila jednání, které by z hlediska subjektivního a objektivního kritéria mohlo naplňovat důvody pro odvolání daru, považuje za nesprávný. V této souvislosti připomíná, že žalovanou jako dceru dlouhodobě finančně dotoval a majetkově nadstandardně vybavil tak, že žije výhradně z majetku, který od něho dostala darem. Očekával proto její vděčnost a hluboce se ho dotklo, jak se o něm v korespondenci Š. vyjadřovala.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Výtkou, že odvolací soud se nevypořádal s navrženými důkazy, konkrétně s výpověďmi svědků J. T. a S. T. a e-mailovými zprávami ze dne 26. 9. 2016, kterými mínil prokázat, že dar žalované poskytl z účelových a předem dohodnutých důvodů, resp. že tyto důkazy neprovedl, dovolatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí přitom, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5066/17, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Jelikož uvedenou výtkou žalobce nevystihl způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, jsou jeho odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/1994, sp. zn. III. ÚS 95/1997, sp. zn. III. ÚS 173/2002, sp. zn. III. ÚS 569/2003, sp. zn. III. ÚS 139/2005, a sp. zn. III. ÚS 359/2005, bezpředmětné. Nad rámec toho se sluší uvést, že výtka opomenutí důkazního návrhu v dané věci nemůže obstát již proto, že žalobce před soudy obou stupňů provedení důkazu výpověďmi svědků J. T. a S. T. řádně nenavrhl (obě osoby pouze zmínil ve svém „Návrhu dohody o smírném řešení sporu“ z 9. 4. 2019, který byl odvolacímu soudu zaslán v průběhu odvolacího řízení).

Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení, přezkumu nepodléhá, je pro dovolací soud závazný. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze regulérně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, že dar žalované podle jejich dohody poskytl pouze účelově pod podmínkou, že za něho doplatí zbytek neuhrazeného úvěru ve výši cca 13 mil. Kč, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídají žalobcem zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu, že darovací smlouva neobsahuje žádné podmínky, které by nasvědčovaly tomu, že důvodem darování bylo pouze refinancování úvěru, a že žalovaná žalobci sice neformálně jako člen rodiny nabídla, že mu pomůže se zajištěním úvěru na refinancování, avšak nebyla prokázána existence smlouvy, v níž by se zavázala doplatit jeho úvěr a jejíž ujednání by porušila; není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Dárce může od darovací smlouvy odstoupit pro nevděk obdarovaného, ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy (§ 2072 o. z.).

V ustanovení § 2072 o. z. je definován pojem „nevděk“ tak, že jde o chování, jímž obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobem zjevně porušujícím dobré mravy. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí artikulovat, jak a čím mu obdarovaný „ublížil“, aby bylo možno posoudit, zda šlo o zjevné porušení dobrých mravů. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 5141/2016); tento výklad je použitelný i v případě aplikovatelnosti § 2072 o. z. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé (podle současné právní úpravy „zjevné“) kolizi s dobrými mravy. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák., stejně jako z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně.

Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, zkoumal všechny předpoklady pro vrácení daru a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutích k aplikaci § 630 obč. zák., příp. § 2072 o. z. obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalované jako obdarované vůči žalobci (dárci) z hlediska subjektivního a objektivního kritéria nemůže naplňovat důvody pro odvolání daru ve smyslu ustanovení § 2072 o. z., není zjevně nepřiměřená.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru