Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2665/2020Rozsudek NS ze dne 10.12.2020

HeslaSmluvní pokuta
Dobré mravy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2665.2020.1
Dotčené předpisy

§ 544 obč. zák.

§ 3 obč. zák.

§ 39 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2665/2020-312

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) L. V., bytem XY, b) L. B., bytem XY, obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Hajnova 40, proti žalovanému V. B., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem Praha 6, Uralská 770/6, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 15/2017, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 24 Co 68/2019-237, takto:

I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-123, ve spojení s usnesením ze dne 30. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-127, se zastavuje

II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 24 Co 68/2019-237, se odmítá.

III. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019, č. j. 24 Co 68/2019-237, se v části výroku, jímž odvolací soud rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-123, ve spojení s usnesením ze dne 30. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-127, změnil tak, že zamítl žalobu žalobců na zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 500 000 Kč za dobu od 31. 12. 2010 do zaplacení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-123, uložil žalovanému zaplatit dědicům po zůstavitelce I. B., narozené XY, zemřelé 27. 11. 2012, částku 500 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5% denně z částky 500 000 Kč od 31. 12. 2010 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně od 28. 11. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 30. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-127, žalovanému uložil povinnost zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ soudní poplatek 25 000 Kč.

Rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 24 Co 68/2019-237, Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu žalobců v části požadující zaplacení smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 500 000 Kč za dobu od 31. 12. 2010 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 500 000 Kč za dobu od 28. 11. 2012 do 28. 2. 2014 „dědicům po zůstavitelce I. B., nar. XY, zemřelé 27. 11. 2012“, rozhodl, že se žalovanému povinnost k úhradě soudního poplatku neukládá, jinak rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci i žalovaný dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-123, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 30. 7. 2018, č. j. 3 C 15/2017-127, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z formulace, že „spatřuje dovolací důvod (patrně měl na mysli přípustnost dovolání) v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a v § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, a dovolací důvod v naplnění ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) občanského soudního řádu“ je patrné, že dovolatel vychází z právní úpravy dovolacího řízení účinné před datem 1. 1. 2013. Zjevně přehlédl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 1. 1. 2013, resp. až po účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., a je proto třeba postupovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Posouzení dovolání tak závisí na tom, zda i přes uvedené pochybení obsahuje náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda může přistoupit k uplatnění vlastní diskrece v tom směru, zda je dovolání přípustné z hlediska judikatorních aspektů vypočtených v § 237 o. s. ř. v rozhodném znění (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2447/13).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (i) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo (ii) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo (iv) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ).

Dovolatel je povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.

Dovolatel žádnou takovou otázku (hmotného nebo procesního práva) nevymezil a z obsahu dovolání nevyplývá, že by ohledně takové otázky byl splněn některý z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí (nebo dokonce odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v intencích § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Chybějící údaj nelze z obsahu dovolání dovodit, neboť dovolatel v něm pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, jak v řízení postupoval a rozhodl. Výtkami, jimiž podrobuje kritice hodnocení v řízení provedených důkazů, ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (že finanční prostředky nebyly dlužnici poskytnuty, že neobdržela vyhotovení smlouvy po jejím podpisu a že v době uzavření smlouvy nebyla podnikatelkou atp.); je třeba konstatovat, že námitky ke skutkovým zjištěním soudu či k hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaný tak požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. nedostál. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Dovolání žalobců je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o. s. ř.). Takovou otázkou je posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě za prodlení s plněním dluhu.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 544 odst. 1, 2 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán smluvní pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že zůstavitelka (matka žalobců) se žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce a že došlo k odevzdání předmětu půjčky. Odvolací soud nevyhověl požadavku na zaplacení „smluvního úroku z prodlení“ – sankce sjednané pro případ prodlení s vrácením půjčky, neboť její výši (0,5 % denně z dlužné částky) shledal „zjevně nepřiměřenou, neodpovídající výši, která je ve společnosti vnímána jako adekvátní, zakládající zjevnou nerovnost v právech a povinnostech účastníků smlouvy, znehodnocující zajišťovací funkci tohoto institutu, pakliže má jít o sankci za nevrácení poskytnutých peněžních prostředků, jež mnohonásobně překračuje hodnotu, kterou věřitel (zůstavitelka, resp. její dědicové) mohl za své peněžní prostředky, které půjčil, získat v případě jejich včasného vrácení“. Odvolací soud proto ujednání o sankci za prodlení s plněním dluhu shledal absolutně neplatným (§ 39 obč. zák.).

Námitka žalobců, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovodil, že smluvní pokuta za prodlení s úhradou dluhu byla sjednána v nepřiměřené výši, je důvodná.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 588 obč. zák.; jejím účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku a zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši.

Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí, v nichž se vyjadřoval k otázce přiměřenosti smluvní pokuty dohodnuté procentem za každý den prodlení dlužníka (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Cdo 810/2006, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007), přijal a odůvodnil závěr, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Akcentoval, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka; čím déle by dlužník svou povinnost neplnil (např. půjčku nevracel), tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty, a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. V případě smluvní pokuty sjednané formou sazby za stanovenou časovou jednotku je proto rozhodující výše procentuální denní sazby.

Nejvyšší soud (a to i s vědomím názoru vyjádřeného Ústavním soudem v odvolacím soudem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 523/07) v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 104/2012), akcentoval právní závěr, že při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci a nepostačí jen srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou (srov. též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, či usnesení ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 422/2003, ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008, a ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1140/2013).

V řadě dalších svých rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně obecně (tedy bez přihlédnutí k okolnostem případu) nikterak nepřekračuje účel sankce spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnost vzniknout (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Cdo 810/2006, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Cdo 588/2003, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, nebo ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3591/2012).

Z výše uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že odvolací soud při posouzení, zda ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně je přiměřené, vybočil z předznamenaného judikaturního rámce, dovodil-li (bez posouzení k tomu zjištěných rozhodných okolností), že sjednaná výše úroků 0,5 % je zjevně nepřiměřená, neadekvátní či neodpovídající výši, která je ve společnosti vnímána jako adekvátní.

Pro zřejmou odlišnost s projednávanou věcí neobstojí poukaz odvolacího soudu na rozsudek ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 150/2007, v němž Nejvyšší soud posuzoval smluvní ujednání o sankci ve výši 1 % denně.

Vyvozuje-li odvolací soud, že by přiznání sankce bylo vůči žalovanému nepřiměřenou tvrdostí, protože by se dědicové původní věřitelky dostávali do nepřiměřeně výhodnějšího postavení, pak zjevně přehlíží rozdíl mezi důsledky plynoucími z posouzení, zda je v rozporu s dobrými mravy samotné ujednání o smluvní pokutě, a posouzení, zda je výkon práva na smluvní pokutu v rozporu s dobrými mravy.

K tomu je nutno uvést, že účelem smluvní pokuty – právního prostředku zajištění závazků – je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění smluvní povinnosti. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné pohledávky, z níž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Pojem dobrých mravů činí z § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejíž hypotézy nejsou stanoveny přímo právním předpisem, takže jejich vymezení ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017).

Obdobně i pro posouzení otázky, zda je v konkrétním případě výkon práva v rozporu s dobrými mravy, platí, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013). Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3012/2013).

Protože odvolací soud řešil otázku přiměřenosti smluvní pokuty, která je významná pro posouzení platnosti sankčního smluvního ujednání, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 12. 2020

JUDr. Pavel Horňák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru