Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2647/2012Usnesení NS ze dne 19.06.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2647.2012.1
Dotčené předpisy

§ 104 odst. 1 o. s. ř.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2952/13 ze dne 08.07.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2647/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované AQUA SPOL, spol. s. r. o. se sídlem v Praze 10, Dolínecká 116, identifikační číslo 453 07 679, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, o zaplacení 193.075,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 292/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2010, č. j. 35 C 292/98-161, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 53 Co 206/2011-183, takto:

I. Dovolací řízení ve věci dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2010, č. j. 35 C 292/98-161, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 53 Co 206/2011-183, se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.084,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Friče, advokáta.

Odůvodnění:

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle § 104 odst. 1 věty první ve spojení s § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“)] řízení o dovolání žalobce výslovně směřujícímu proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2010, č. j. 35 C 292/98-161 (soudu prvního stupně), zastavil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2011, č. j. 53 Co 206/2011-183, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. prosince 2010, č. j. 35 C 292/98-161, zamítající žalobu o zaplacení 193.075,40 Kč se specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Námitka žalobce směřující proti závěru odvolacího soudu, že nebylo prokázáno doručení oznámení o postoupení pohledávky žalované, je bezcenná neboť představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný.

Při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimku tvoří pouze případy, kdy samotná vada řízení splňuje podmínku zásadního právního významu, tedy jestliže jde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů. Námitky žalobce, že soudy pochybily, jestliže odmítly bez řádného zdůvodnění provést jím navržené důkazy (konkrétně výslech svědka Ing. Ch.), a že „postupovaly ústavně nesouladným způsobem“, takovou výjimku netvoří (nejde bezprostředně o spor o procesní právo, na němž by bylo rozhodnutí založeno). K nápravě případných zmatečnostních vad, jimž lze podřadit výtky žalobce, že neobdržel předvolání k jednání před soudem prvního stupně a nedostal tak příležitost přednést své skutkové a právní námitky, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, pak slouží žaloba pro zmatečnost.

Správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v „Dohodě o uznání závazků a o postupu při jejich úhradě“ z 26. 1. 1995 je neplatné, zpochybnil žalobce procesně neregulérním způsobem, tedy výhradně námitkou, že soudy nesprávně interpretovaly obsah tohoto ujednání. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že při koncipování sporného ujednání došlo k písařské chybě a že účastníci zamýšleli (bylo jejich vůlí) napsat, že se sjednává smluvní pokuta „za každý den prodlení s úhradou závazku“. Je přesvědčen, že neurčitost ujednání o smluvní pokutě bylo možno překlenout výkladem. Otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Námitky dovolatele jsou založeny výhradně na kritice správnosti (pro právní posouzení věci relevantního) skutkového zjištění ohledně obsahu ujednání o smluvní pokutě. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze tím, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vyšel z jím formulované skutkové verze (tj. vyložil-li by správně obsah ujednání o smluvní pokutě), musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že účastníci si platně sjednali smluvní pokutu. Výtka žalobce, že soudy porušily zásadu přednosti výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, kterou zakotvil Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, neobstojí. Ústavní soud tuto zásadu formuloval pro případy, kdy jsou možné oba výklady; jedině pak je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. V daném případě nelze překlenout neurčitost písemného projevu vůle výkladem, který by tento jazykový projev vůle nahrazoval (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).

Brojí-li žalobce proti závěru, že sjednaná smluvní pokuta je neplatná rovněž pro rozpor s dobrými mravy (z důvodu její nepřiměřené výše), zpochybňuje právní posouzení věci soudem prvního stupně. Přehlíží, že odvolací soud zjištěný skutkový stav věci korektivem dobrých mravů nepoměřoval (své rozhodnutí na posouzení této otázky nezaložil); byl veden správnou úvahou, že dovodil-li (absolutní) neplatnost ujednání o smluvní pokutě z důvodu neurčitosti, bylo v poměrech souzené věci nadbytečné zabývat se dalšími otázkami (stejné platilo o výhradě žalobce vůči zjištění soudu prvního stupně, že z „Dohody o uznání závazků“ není zřejmé, kdo ji za účastníky uzavřel /resp. kdo jednal za právnické osoby/), neboť ani jejich posouzení ve prospěch žalobce by neodvrátilo zamítnutí žaloby. Je tudíž - logicky vzato - vyloučeno, aby dovolací soud v dovolacím řízení přezkoumával správnost právního závěru, který odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí neučinil.

Dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Poté, co Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.860,- Kč (§ 7 bod 5. ve spojení s § 8 odst. 1 cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), s připočtením částky 1.924,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 19. června 2013

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru