Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2638/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE EU
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2638.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2638/2020-1017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. P., bytem XY, zastoupeného Mgr. Annou Gottliebovou, advokátkou se sídlem Děčín, Thomayerova 25/3, proti žalované POLYMUR, s. r. o., se sídlem Varnsdorf, T. G. Masaryka 2707, identifikační číslo osoby 61325457, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Liberec, 8. března 21/13, o zaplacení 901 561,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 184/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 84 Co 246/2019-981, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 19 C 184/2011-679, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na slevu z ceny díla 42 890 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok I.), dále 6 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 195 977,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok III.), v části nároku na zaplacení slevy z ceny díla co do 245 464,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok IV.) a ohledně částky 14 529,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 11. 2011 do zaplacení (výrok V.), a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 21 415 Kč (výrok VI.) a České republice – Okresnímu soudu v Děčíně 17 190 Kč (výrok VII.), a žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Děčíně náhradu nákladů řízení ve výši 53 638 Kč (výrok VIII.). Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 84 Co 323/2014-754, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II., III. a V., (výrok I.), změnil jej ve výroku I., tak, že žalobu o zaplacení částky 38 403 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 1. 1. 2011 do zaplacení zamítl; jinak jej v části, byla-li žalované uložena k zaplacení částka 4 487 Kč s úroky z prodlení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.), ve výroku IV. jej dále zrušil v části ohledně zamítnutí částky 39 963 Kč s úroky z prodlení, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok III.) a zrušil výroky VI., VII., VIII. a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV.).

Okresní soud v Děčíně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 23. 5. 2017, č. j. 19 C 184/2011-802, zamítl žalobu co do částky 44 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 187 876 Kč (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Děčíně náhradu nákladů řízení ve výši 17 234 Kč (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Děčíně náhradu nákladů řízení ve výši 53 594 Kč (výrok IV.). Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 6. 2018, č. j. 84 Co 359/2017-857, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Děčíně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 19 C 184/2011-934, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na slevu z ceny díla částku 134 487 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok I.) a dále částku 12 399 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v části nároku na zaplacení slevy z ceny díla co do částky 318 416 Kč s úrokem z prodlení od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu v části nároku na zaplacení částky 13 751 Kč s úrokem z prodlení od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok IV.), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Děčíně náhradu nákladů řízení ve výši 59 747,25 Kč (výrok VI.), žalované uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Děčíně náhradu nákladů řízení ve výši 84 747,25 Kč (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 1. 2020, č. j. 84 Co 246/2019-981, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II., V., VI. a VII. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označí.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný.

Předkládá-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu otázky „totožnost a vzájemná odlišnost jednotlivých žalobou uplatněných nároků z titulu vad díla; potřebná pravděpodobnost zavinění pro přiznání nároku na náhradu škody; odpovědnost zhotovitele za vady díla v případě pokračování v jeho realizaci prostřednictvím třetích osob, bez spoluúčasti zhotovitele; povinnost k náhradě škody v případě, že tuto je možné odstranit v rámci další realizace díla bez nutnosti vynaložení dodatečných nákladů; kompenzace méněprací, resp. dosažení shodného výsledku s nižšími náklady a vyúčtování těchto prací v rámci díla a s tím související vyúčtování těchto méněprací (přeúčtováním pouhé subdodávky bez jakéhokoli navýšení nebo oceněním provedených prací)“, pak jejich řešení zakládá na vlastní skutkové verzi odlišné od toho, z čeho při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, případně mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Přehlíží přitom, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Ani námitky žalované směřující proti určení výše bezdůvodného obohacení za nedodaný pískocementový potěr odvolacím soudem, nevystihují odvolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Odkaz dovolatelky na rozsudek ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, co je pohledávka z bezdůvodného obohacení v případě investic do cizího majetku, není skutkově ani právně pro posuzovanou věc přiléhavý. Argumentuje-li dovolatelka nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, resp. pokud by žalobce prokázal skutečnou hodnotu prací provedených žalovanou, musel by nutně dospět k závěru, že žalovanou provedené práce měly ve skutečnosti jinou hodnotu. Taková námitka je svou povahou skutkového charakteru, pro níž platí výše uvedené.

Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) o. s. ř.].

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Pavel Horňák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru