Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 261/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.261.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 150 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 261/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně IT credit, s.r.o. se sídlem v Praze 8, Pernerova 502/50 (identifikační číslo osoby 264 44 437), zastoupené Mgr. Danielem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova 675/3, proti žalované V. M., zastoupené JUDr. Evou Čapkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Stárkou 99/8, o zaplacení 218.772,98 Kč, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 94/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2016, č. j. 30 Co 95/2016-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 5 C 94/2015-66, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku ve výši 10,45 % ročně z částky 1.376.820,31 Kč od 26. 11. 2013 do 3. 6. 2015 (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a zastavil řízení „ohledně částky 1.460.813,53 Kč včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % za období od 26. 11. 2013 do 3. 6. 2015 ve výši 165.795,69 Kč, a dále řízení ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení od 26. 11. 2013 do 3. 6. 2015 ve výši 15.935,90 Kč a obchodního úroku ve výši 10,45 % p. a. z částky 83.993,22 Kč od 26. 11. 2013 do zaplacení a úroku ve výši 10,45 % p. a. z uvedené částky 1.376.820,31 Kč od 4. 6. 2015 do zaplacení“ (výrok III.).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2016, č. j. 30 Co 95/2016-108, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku úrok ve výši 10,45 % ročně z částky 1.376.820,31 Kč za dobu od 26. 11. 2013 do 3. 6. 2015 ve výši 218.772,98 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Tvrzení, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to nerespektováním zásad deklarovaných v rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Odo 890/2002, který se zabývá přiměřeností sankcí a vyvážeností smluv“, jestliže při rozhodování nezohlednil, že „sankce za opožděnou úhradu dluhu musí být přiměřená zásadám ochrany spotřebitele“, přípustnost dovolání nezakládá. Předně, žalovaná pomíjí, že předmětem řízení nebyla sankce za opožděnou úhradu dluhu, nýbrž úrok sjednaný v úvěrové smlouvě (tj. odměna za půjčení peněz), na čemž nic nemění skutečnost, že se jedná o úrok z půjčené a (v rozhodné době) dosud nesplacené jistiny za období od „zesplatnění“ úvěru do zaplacení. Nadto v rozsudku, jehož závěrů se žalovaná dovolává na podporu vlastní argumentace, se Nejvyšší soud vyjadřuje k přiměřenosti smluvní pokuty, tj. zabývá se zcela jiným právním institutem; přijaté závěry tudíž nelze vztáhnout na nyní projednávanou věc.

Argumentací, která je ve vztahu k akcesorickému výroku dovoláním napadeného rozsudku v dovolání použita, není řádné vymezena přípustnost dovolání. Otázkou uplatnění zásady úspěchu ve věci při rozhodování o nákladech řízení se Nejvyšší soud nezabýval ani v jednom z rozhodnutí (usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2005, a rozsudku ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2083/2004), jichž se žalovaná dovolává na podporu tvrzení, že se odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázku /procesního/ zavinění, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), na níž odvolací soud založil své rozhodnutí o nákladech řízení (odvolací soud zjevně revokoval úvahu soudu prvního stupně o nedůvodnosti původně podané žaloby), žalovaná v dovolání ve skutečnosti nezpochybnila, ani v souvislosti s ní řádně nevymezila přípustnost dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

K výtce žalované, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., je třeba uvést, že ačkoli soud o nákladech řízení rozhoduje podle § 151 odst. 1 o. s. ř. i bez návrhu (tj. z úřední povinnosti), není povinen zvažovat aplikaci § 150 o. s. ř. ex offo, ani v rozhodnutí zdůvodňovat, proč nepřistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř., jestliže účastník v řízení neuvedl skutečnosti „hodné zvláštního zřetele“, které by takový výjimečný postup odůvodňovaly (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, nebo ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 259/2014). Tak tomu bylo i v projednávané věci. Rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci; tato základní zásada ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu a je vyjádřena v § 142 odst. 1 o. s. ř. V ní se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Jestliže tedy účastník, který měl ve věci plný úspěch, vynaložil při uplatňování nebo bránění práva ve sporném řízení náklady, je přiznání jejich náhrady pravidlem.

Protože odvolací soud ustanovení § 150 o. s. ř. neaplikoval, ani se nezabýval jeho výkladem, nemůže dovolací soud - logicky vzato - napadené rozhodnutí konfrontovat se závěry, které přijal ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2527/2015, jak požaduje žalovaná.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru