Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2574/2020Rozsudek NS ze dne 23.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Přechodná (intertemporální) ustanovení
Smlouva darovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2574.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243g odst. 1 o. s. ř.

§ 630 obč. zák.

§ 2068 o. z.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2574/2020-497

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem v Horšovskému Týnu, Nádražní 342, proti žalovanému J. B., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Matasem, advokátem se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 2439/70, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 125/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2020, č. j. 18 Co 294/2019-470, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2020, č. j. 18 Co 294/2019-470, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. 9. 2019, č. j. 6 C 125/2015-441, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Domažlicích vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobou z 27. 7. 2015 se žalobce po žalovaném domáhal vydání specifikovaných nemovitostí z titulu vrácení daru s tím, že pro nevděk obdarovaného (žalovaného) dar odvolal.

Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 6 C 125/2015-441, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci „pozemek par. č. XY a pozemek č. XY vyjma parcely č. XY o výměře 189 m2 a parcely č. XY o výměře 173 m2 podle geometrického plánu č. 2805-380/2018 ze dne 30. 5. 2018 vyhotoveného Geodézií jihozápad s.r.o., Husovo náměstí 60, Horšovský Týn, když oba pozemky jsou zapsány na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY na Katastrálním úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY“, dále povinnost zaplatit žalobci částku 1.748,59 Kč a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 18 Co 294/2019-470, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci pozemky parc. č. XY a parc. č. XY zapsané u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV XY v obci XY, k. ú. XY, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že smlouvou ze dne 14. 2. 2005 žalobce žalovanému (svému synovi) daroval v žalobě specifikované nemovitosti. Dopisem ze dne 17. 3. 2015 žalobce jako dárce od darovací smlouvy odstoupil pro nevděk žalovaného (obdarovaného) a vyzval ho k vrácení daru (k vydání nemovitostí). Protože se skutky, jimiž žalobce vymezil zjevné porušení dobrých mravů (nedostatečná údržba nemovitostí, neplacení daně z nemovitosti, podávání trestních oznámení na dárce, hrubé napadání dárce i jeho manželky), udály po 1. 1. 2014, poměřoval odvolací soud zjištěný skutkový stav věci ustanovením § 2072 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zejména hrubé chování žalovaného vůči manželce žalobce naplňuje skutkovou podstatu § 2072 o. z. a postačuje k tomu, aby došlo k odvolání daru pro nevděk.

Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání, kterým napadl rozsudek odvolacího soudu, v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozhodnutím sp. zn. 33 Cdo 767/2011, dovodil-li, že žalobce (dárce) dostatečně specifikoval jednání, z něhož bylo možno dovodit, že žalovaný (obdarovaný) zjevně porušil vůči dárci dobré mravy. Prosazuje, že ve výzvě k vrácení daru i v žalobě bylo „nevděčné“ jednání vymezeno neurčitě. Nadto nadále popírá, že by se vůči žalobci a jeho blízkým dopouštěl jednání, které by dosahovalo intenzity odůvodňující vrácení daru v intencích závěrů dovozených v rozhodnutích sp. zn. 29 Cdo 228/2000 a sp. zn. 33 Cdo 1302/2007, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce hrubého porušení dobrých mravů, resp. vylučuje, že by se kdykoli v minulosti dopustil vůči rodičům vulgárních urážek a napadání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, kterým podpořil svou argumentaci odvolací soud, považuje za nepřiléhavé. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací soud shledal dovolání žalovaného přípustným, protože odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval nesprávnou právní normou, resp. odchýlil se od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 124/2020, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 437/2020, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019, přijal a odůvodnil závěr, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by mu - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení. Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o typické právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§ 630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by právní úprava odvolání daru podle ustanovení § 2068 a násl. o. z. platila již v době, kdy byla darovací smlouva sjednána, neměla by některá ze stran na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by předpokládat, že dárce může dar odvolat pro nouzi), a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanovením § 2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl již z toho důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele – napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru