Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2559/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2559.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2559/2020-560

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Zemědělského obchodního družstva Kolinec, se sídlem Kolinec 295, identifikační číslo osoby 00116734, zastoupeného JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem, se sídlem Klatovy, Vídeňská 9, proti žalovanému F. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem Plzeň, Lochotínská 1108/18, o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 209/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2020, č. j. 61 Co 19/2020-517, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 487,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Radomíra Šimáčka.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 9 C 209/2018-477, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla stanovena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 61 Co 19/2020-517, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se nahrazuje vůle žalovaného uzavřít s žalobcem kupní smlouvu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zakládá na přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, jestliže posouzení „nemravnosti“ námitky promlčení žalobou uplatněného práva založil v rozporu s R 15/2015 na skutečnosti, která nebyla v řízení tvrzena ani prokazována – nemoc žalovaného jako důvod vyčkávání s podáním žaloby. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení, zda námitka promlčení práva žalobce na uložení povinnosti žalovanému uzavřít kupní smlouvu je v rozporu s dobrými mravy. Zároveň předkládá k posouzení otázku dle jeho přesvědčení dosud neřešenou, a to, zda je možné a případně za jakých podmínek nahradit projev vůle žalovaného tím způsobem, že si žalobce navrhne sám text uzavírané smlouvy.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Regulérním uplatněním způsobilého důvodu nesprávného právního posouzení věci není námitka žalovaného, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že jeho nemoc byla důvodem vyčkávání s podáním žaloby. Tato námitka je skutkové povahy a není tudíž způsobilá založit přípustnost dovolání. Navíc dovolatel nekorektně interpretuje závěry učiněné odvolacím soudem, který vycházel ze zjištění, že žalovaný nesplnění povinnosti převést dotyčné pozemky žalobci sám odůvodňoval (kromě jiného) svojí nemocí, jež čerpal z obsahu zápisu z náhradní členské schůze ze dne 3. 7. 2017. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018).

Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).

V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06), Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou.

S uvedeným pak úzce souvisí, že oprávnění aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (resp. přezkum správnosti jeho aplikace) by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu, nikoliv dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného. Dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018).

V rozhodované věci se odvolací soud otázkou, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, zevrubně zabýval a dospěl k závěru, že zde jsou dány výjimečné okolnosti, jež ospravedlňují tak intenzivní zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva z důvodu uplynutí promlčecí doby. Jestliže se odvolací soud při dodržení výše popsaných kritérií takového posouzení s uvedenou otázkou náležitě vypořádal, jevilo by se nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení toliko přezkumné instance) jeho úsudek, který se zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval vlastním posouzením.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný (člen družstva a člen představenstva) způsob obstarání pozemků inicioval a zapojil do něho i další členy, kteří (všichni s výjimkou žalovaného) pozemky na žalobce převedli, přičemž žalovaný, který navíc tuto povinnost od roku 2007 až do roku 2018 nezpochybňoval, ještě v roce 2017 jako důvod, pro který svou povinnost dosud nesplnil, uváděl svou nemoc a pochybnosti o daňových dopadech. Teprve v roce 2018, tedy poté, co uplynula promlčecí doba, se vůči žalobci začal dožadovat „doložení právního důvodu“ převodu. Za této situace, kdy žalovaný (dlouholetý člen a funkcionář družstva) po celou dobu žalobce udržoval v mylném přesvědčení, že svou povinnost splní, nelze podle odvolacího soudu klást k tíži žalobci, že včas nepodal žalobu. Odvolací soud jednání žalovaného shledal nemravným proto, že zneužil postoje žalobce, který akceptoval jeho špatný zdravotní stav a vyšel mu vstříc tím, že nepodal žalobu – za situace, kdy žalovaný po celou dobu svoji vůli pozemky na žalobce převést nezpochybňoval.

V poměrech předmětné věci odvolací soud respektoval výše uvedené judikatorní závěry, přičemž jeho úvahy (vycházející z konkrétních skutkových okolností projednávané věci, které dovolacímu přezkumu nepodléhají) ústící v závěr, podle kterého se námitka promlčení vznesená žalovaným příčí dobrým mravům, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenými. Nelze ani přisvědčit žalovanému, že by se odvolací soud svými úvahami či závěry ocitl mimo rámec závěrů rozhodnutí, jež v dovolání cituje. Přípustnost dovolání tudíž dovolatelem předestřená otázka založit nemůže.

Přiléhavým Nejvyšší soud neshledal odkaz dovolatele na rozsudek ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 (publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2015), v němž Nejvyšší soud řešil otázku, zda lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít výkon práva realizovaného žalobou na vyklizení nebytových prostor (garáže) v insolvenčních souvislostech dané věci; otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se nezabýval

Přípustnost dovolání není dána pro posouzení otázky, zda je možné a případně za jakých podmínek nahradit projev vůle žalovaného tím způsobem, že si žalobce navrhne sám text uzavírané smlouvy. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009 (na který ostatně poukazuje sám dovolatel), vyslovil právní závěr, že povinnost převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu (§ 727 obč. zák.) - jednal-li příkazník vlastním jménem na cizí účet - je pojmovým znakem příkazu a obecně spočívá v tom, že příkazník musí vydat (přenechat) příkazci veškerý užitek, který na základě prováděného příkazu získal; to, že se tak stane právním úkonem „o převedení užitků“ je nasnadě. Tato povinnost příkazce nemusí být sjednána - ani co do formy (způsobu) převodu, ani co do časového okamžiku - v příkazní smlouvě, protože vyplývá ze zákona.

S výše uvedeným koresponduje závěr odvolacího soudu, že žalovaným vydražené pozemky jsou oním získaným užitkem z činnosti, k níž se zavázal, a které je tudíž povinen na žalobce v souladu s § 727 obč. zák. převést.

Z řečeného rovněž vyplývá neopodstatněnost úvah dovolatele ohledně toho, zda účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní, případně zda šlo o smlouvu neplatnou pro nedostatek písemné formy. Použitou argumentací dovolatel nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Namítá-li dovolatel v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze, že žalovaný nikdy se žalobcem smlouvu o smlouvě budoucí kupní ani příkazní smlouvu neuzavřel), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že pro povinnost převést pozemky na žalobce nesvědčí žádný právní titul.

Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Pavel Horňák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru