Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2504/2016Usnesení NS ze dne 30.05.2017

HeslaSmlouva o sdružení
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2504.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 839 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2504/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. J., zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Puchmajerova 489/7, proti žalovaným 1) E. B., a 2) Ing. J. K., zastoupeným Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení 471.346 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 184 C 139/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 57 Co 406/2015-322, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. dubna 2015, č. j. 184 C 139/2010-296, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala zaplacení 471.346 Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 10. října 2013, č. j. 184 C 139/2010-220, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 184 C 139/2010-235, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. srpna 2014, č. j. 57 Co 76/2014-256, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 57 Co 406/2015-322, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že „rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení otázky procesního práva způsobem, kterým se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že „neměla v úmyslu učinit předmětem řízení samostatný nárok na náhradu škody vůči žalovaným“, nerespektuje ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, reprezentovanou např. rozhodnutími ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2714/2009, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3014/2007, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2256/2007, ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1518/98, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že její nárok neuznal pouze z toho důvodu, že ho nesprávně právně kvalifikovala; jak však vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, jichž se na podporu své argumentace dovolala, je právní kvalifikace věci vždy úkolem soudu. Skutková zjištění učiněná v průběhu řízení jsou dostatečným podkladem k právnímu hodnocení věci jako nároku na náhradu škody.

V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností, jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní kvalifikace vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen v návrhu ani uvádět (srovnej § 79 odst. 1 o. s. ř. ); uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť ten rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci sám právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; povinností soudu je (v duchu zásady „iura novit curia“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkového podstaty v ní stanovené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci, a uplatněný nárok posoudit podle této normy, bez zřetele na to, jaké právní posouzení věci prosazoval žalobce. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady by bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 178/2002, ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3142, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010).

Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že žalobkyně svůj nárok nesprávně právně kvalifikovala. Z textu odůvodnění napadeného rozsudku, že „z obsahu spisu plyne, že žalobkyně neměla v úmyslu učinit předmětem řízení samostatný nárok na náhradu škody vůči žalovaným“, žalobkyně nesprávně dovozuje, že odvolací soud přesunul právní hodnocení žalobou uplatněného práva na ni. Tak tomu však není. Na uplatnění práva na náhradu škody lze usuzovat jedině tehdy, jestliže žalobní tvrzení naplňují hmotněprávní předpoklady práva na náhradu škody (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost). Žalobkyně, byť byla soudy opakovaně podle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzývána k doplnění tvrzení, jakým majetkem disponovalo sdružení ke dni jejího vystoupení, a že jí vůči žalovaným svědčí nárok na náhradu škody, založila svá žalobní a skutková tvrzení na skutečnostech, z nichž nelze nárok na náhradu škody dovodit. V žalobě uplatnila nárok na výplatu podílu na majetku sdružení, z něhož vystoupila, podle § 839 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“); prosazovala, že v majetku sdružení, jehož jedinými účastníky byli účastníci řízení, byly ke dni jejího vystoupení ze sdružení i dvě pohledávky z titulu náhrady škody, kterou všem účastníkům sdružení způsobili žalovaní tím, že bez jejího souhlasu změnili platební místo příjmů sdružení (původním platebním místem byl bankovní účet žalobkyně, po změně přicházely příjmy na účet žalované E. B.), a tím, že po jejím neplatném vyloučení ze sdružení, k němuž došlo 2. 5. 2002, převedli od září 2004 činnost sdružení de facto na Realitní kancelář ARES, s. r. o. (kterou za tímto účelem založili), čímž připravili sdružení o zisk. Uplatněný nárok žalobkyně sama označila za nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které získaly třetí osoby na úkor sdružení. Ani po opakovaném poučení soudu žalobkyně netvrdila skutečnosti (a nepředložila důkazy) svědčící o existenci zmiňovaných pohledávek, které by byly součástí majetku sdružení určeného k výplatě podílu podle § 839 obč. zák. Požadavek, aby soudy žalobkyni případně přiznaly žalovanou částku z titulu náhrady škody, není podložen tvrzením, že jí v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaných vznikla škoda, a v jaké výši. Žalobkyně pomíjí, že předměty řízení, v němž je žádána výplata podílu vystoupivšího účastníka ze sdružení, a řízení o náhradě škody jsou zcela odlišné; oba požadavky jsou založeny na odlišných skutkových tvrzeních. To dal ostatně najevo již soud prvního stupně v rozsudku ze dne 10. 10. 2013, č. j. 184 C 139/2010-220, v němž nepřipustil změnu žaloby. Žalobkyně se totiž v řízení konzistentně domáhala zaplacení podílu na majetku sdružení poté, co ze sdružení vystoupila. Odvolací soud uvedené reflektoval, v odůvodnění svého rozsudku podrobně zdůvodnil, proč žalobou uplatněný nárok nelze posoudit jako nárok na náhradu škody. Současně - v souladu se skutkovými zjištěními - odůvodnil, proč nelze žalobkyní tvrzené pohledávky považovat za majetek sdružení určený k výplatě jejího podílu. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou, na níž žalobkyně odkazuje.

Přípustnost dovolání žalobkyně shledává rovněž ve „vadném řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“, konkrétně otázky, zda nárok na náhradu škody může být součástí majetku sdružení. Zodpovězení této otázky je z hlediska právního posouzení věci bezpředmětné, neboť odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně existenci pohledávek z titulu náhrady škody neprokázala. Smyslem takto formulované otázky je pouze prosazení skutkové verze žalobkyně, že do majetku sdružení patří i jí tvrzené pohledávky. Žalobkyně oproti odvolacímu soudu prosazuje, že ke dni jejího vystoupení ze sdružení vlastnilo sdružení majetek v jí tvrzené hodnotě, neboť není možné, aby v období před jejím vystoupením spotřebovalo veškeré příjmy na svou činnost. Konstruuje, jakým způsobem vznikla sdružení, resp. jeho účastníkům, škoda. Žalobkyně se zjevně snaží domoci podílu na majetku, resp. příjmech sdružení z honorářů za správcovskou činnost, kterou sdružení vykonávalo v období, kdy v něm fakticky nefigurovala. Pomíjí přitom, že její podíl (tj. podíl vystoupivšího účastníka ze sdružení) je určen z majetku, který sdružení mělo ke dni jejího vystoupení, nikoli ke dni, kdy byla ze sdružení (neplatně) vyloučena. Sdružení ke dni vystoupení žalobkyně jí tvrzeným majetkem nedisponovalo, resp. žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat, že ke dni jejího vystoupení činil její podíl na majetku více než 128.654,- Kč (podíl na majetku sdružení vyčíslený znaleckým posudkem znalce Ing. Urbaniece); částka 128.654,- Kč byla žalobkyni již pravomocně přiznána rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. října 2013, č. j. 184 C 139/2010-220. V této souvislosti se sluší připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru