Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2497/2010Rozsudek NS ze dne 22.02.2012

HeslaSmlouva o půjčce
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.2497.2010.1
Dotčené předpisy

§ 101 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2497/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně MUDr. I. Š., proti žalovanému R. G., zastoupenému JUDr. Vladimírem Faranou, advokátem se sídlem v Orlové-Lutyni, Masarykova tř. 752, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 111 C 120/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2010, č. j. 42 Co 437/2009-98, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2010, č. j. 42 Co 437/2009-98, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 1. 2010, č. j. 42 Co 437/2009-98, změnil rozsudek Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově ze dne 4. 8. 2009, č. j. 111 C 120/2008-73, ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 2. 10. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 4. 8. 2009 a za dobu od 5. 8. 2009 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný zčásti nesplnil svůj závazek z nepojmenované smlouvy uzavřené účastníky dne 4. 9. 2003, který byl dohodou smluvních stran v lednu 2007 změněn, a dluží tak žalobkyni 100.000,- Kč, odvolací soud žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vytýká nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesla břemeno tvrzení. Namítá, že od počátku tvrdila, že žalovanému podle smlouvy o vkladovém účtu svěřila na určenou dobu své finanční prostředky ke zhodnocení, a přestože se žalovaný písemně zavázal vyplatit jí k 1. 10. 2007 částku 800.000,- Kč, obdržela od něho pouze 700.000,- Kč (410.000,- Kč dne 10. 12. 2007 a 290.000,- Kč dne 4. 2. 2008). Pokud v řízení zmiňovala „navýšení“, měla na mysli částku, o kterou měl být podle ujednání účastníků zhodnocen její finanční vklad. K výzvám soudu postupně doplňovala svá skutková tvrzení, rozvedla, proč se žalovaný zavázal zaplatit jí namísto původně sjednané částky 386.000,- Kč částku 800.000,- Kč. Je přesvědčena, že její skutková tvrzení si neodporují (jako laik pouze používala nepřesné a nesprávné pojmy) a umožňují soudu posoudit důvodnost žalobou uplatněného nároku. Skutečnost, že občanský zákoník nezná pojem „zhodnocení“ finanční částky, považuje za nevýznamnou. Připomíná, že svá tvrzení podpořila listinnými důkazy. Odvolacím soudem zdůrazňovaný nesoulad v datování listin obsahujících „Čestné prohlášení žalovaného“ a jeho „Dodatek“, byl odstraněn podpisem těchto listin ve stejný den. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) při splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, brojí žalobkyně proti závěru odvolacího soudu, že neunesla břemeno tvrzení.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména

a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,

b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,

c) dbát pokynů soudu.

Podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§ 118a odst. 2 o. s. ř.).

Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce je povinen již ve své žalobě uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu označit potřebné důkazy (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (srov. § 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.). Zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována. Povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť - aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat - musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. § 32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení.

Jak bylo uvedeno již výše, rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí věci je určena skutkovou podstatou (hypotézou) hmotněprávní normy, jež má být podle úsudku soudu použita k právnímu posouzení žaloby. Hypotéza právní normy vymezuje okruh rozhodujících skutečností, které je každý z účastníků povinen tvrdit a následně prokázat. Na úplnost právně významných skutečností tvrzených v žalobě a ve vyjádření k ní je tudíž třeba usuzovat na základě předběžné právní kvalifikace skutkového děje (skutku), kterým žalobce odůvodňuje opodstatněnost svého nároku, a na základě skutkových okolností, na nichž žalovaný buduje obranu proti uplatněnému nároku.

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně svůj požadavek na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení) v žalobě odůvodnila tím, že v roce 2000 žalovanému „půjčila“ finanční prostředky, které získala prodejem bytu, aby je „finančně spravoval“ a zhodnotil. Protože tyto finanční prostředky „klesly výrazně na své hodnotě“, nevyplatil jí žalovaný svěřenou mu částku včetně sjednaného zhodnocení v původním termínu a ponechal ji nadále u sebe za účelem „znovu zhodnocení“. V listinách signovaných 31. 1. 2007 se pak žalovaný zavázal vyplatit jí k 1. 10. 2007 celkem 800.000,- Kč. Vyplatil jí však pouze 700.000,- Kč a zbytek, tj. 100.000,- Kč, stále „neoprávněně zadržuje“. Před soudem prvního stupně pak žalobkyně vypověděla, že v roce 2000 předala žalovanému ke „zhodnocení“ své finanční prostředky. Žalovaný svěřené peníze investoval podle vlastní úvahy do cenných papírů, které v roce 2003 ztrácely na hodnotě. Protože jejich prodejem získal méně, než investoval, souhlasila, aby si svěřené peníze za účelem znovu zhodnocení ponechal. V roce 2007 pak účastníci sepsali listiny („Čestné prohlášení“ a „Dodatek k čestnému prohlášení“), v nichž se žalovaný v konečném gardu zavázal vyplatit jí z titulu svěřené mu částky a jejího zhodnocení celkem 800.000,- Kč. V podání sepsaném zástupkyní žalobkyně byla „upřesněna“ skutková tvrzení žalobkyně tak, že nárok na zaplacení 100.000,- Kč vzchází ze smlouvy o terminovaném vkladovém účtu ze 4. 9. 2003; žalobkyně zde současně uvádí, že dne 15. 1. 2007 žalovaný vůči ní písemně uznal svůj dluh ve výši 800.000,- Kč a zavázal se ho do sjednaného dne uhradit (podpisy na této listině byly úředně ověřeny dne 31. 1. 2007).

Žalovaný připustil, že v roce 2000 „zprostředkoval“ investici žalobkyně do cenných papírů obchodních společností Pioneer (500.000,- Kč), Helvag (200.000,- Kč) a Živnobanky (116.000,- Kč). Vypověděl, že v roce 2001 uzavřel se žalobkyní „vkladovou smlouvu“, na jejímž základě žalobkyně vložila na jeho bankovní účet 100.000,- Kč s tím, že tuto částku zhodnotí o 20.000,- Kč; tohoto zhodnocení dosáhl a odeslal je na žalobkyní označený účet. Investice do Helvagu jsou dnes nevymožitelné, investice do Živnobanky byla na příkaz žalobkyně postupně vyčerpána. Za prodej vkladových listů Pioneeru získal pro žalobkyni pouze 250.000,- Kč, které v roce 2003 uložil na svůj bankovní účet k jejímu předchozímu vkladu 100.000,- Kč a s žalobkyní sepsal 4. 9. 2003 novou smlouvu na vklad 350.000,- Kč; do října 2006 jí garantoval jeho vyplacení včetně zhodnocení (tj. 410.000,- Kč). Prohlášení o výplatě částky 800.000,- Kč sepsal dne 5. 1. 2007 na naléhání žalobkyně, která se důsledně domáhala výplaty svěřené mu částky a jejího zhodnocení; zisk (zhodnocení za celé časové období do 1. 10. 2007) pouze odhadl. Částku 410.000,- Kč žalobkyni vyplatil až 10. 12. 2007. Dne 4. 2. 2008 jí vyplatil ještě 290.000,- Kč, která „představovala další zhodnocení vložených prostředků za dobu prodlení s výplatou a současně byla tvořena částkou představující odškodné za prodlení s výplatou“.

Na podporu svého tvrzení žalobkyně předložila soudu „Smlouvu o terminovaném vkladovém účtu“ z 4. 9. 2003, podle níž jí žalovaný od 1. 9. 2003 „zřídil vkladový účet“, na který vložila 367.000,- Kč s tím, že jí dne 1. 10. 2006 vyplatí 386.000,- Kč (jinak řečeno, jemu svěřené peníze zhodnotí) a listiny datované 5. 1. a 15. 1. 2007. Listina označená jako „Čestné prohlášení“ opatřená datem 15. 1. 2007 a úředně ověřenými podpisy účastníků z 31. 1. 2007 obsahuje „potvrzení“ žalovaného, že „vyplatí prostředky které zpracoval na základě smlouvy o terminovaném vkladovém účtu dne 4. 9. 2003“ (rukou opraveno na 1. 9. 2003). Dále se v ní uvádí, že „vyúčtování, které mělo proběhnout dne 1. 10. 2006 (...) ve výši 386.000,- Kč, bude posunuto nejpozději k datu 1. 10. 2007, a to v částce 410.000,- Kč zhodnocené za prodlení v časovém termínu“. Listina označená jako „Dodatek k uznávacímu prohlášení“ datovaná 5. 1. 2007 obsahuje prohlášení žalovaného, že nejpozději k 1. 10. 2007 bude žalované vyplacena částka 410.000,- Kč navýšená o 390.000,- Kč představující zhodnocení za celé časové období a prodlení, tedy celkově 800.000,- Kč. Rovněž tato listina je opatřena úředně ověřenými podpisy účastníků z 31. 1. 2007, přičemž z ověřovacích doložek (z pořadového čísla legalizace) vyplývá, že žalovaný podepsal nejdříve čestné prohlášení a po něm dodatek a poté totéž ve stejném pořadí učinila i žalobkyně.

Při jednání dne 1. 12. 2009 odvolací soud v rámci poučení podle § 118a o. s. ř. žalobkyni seznámil se svým názorem, že jí předložené písemnosti nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák., ani za dohodu o tzv. kumulativní novaci, a vyzval ji k „doplnění skutkových tvrzení, zda prohlášení z ledna 2007 se vztahují pouze ke smlouvě o termínovaném vkladovém účtu ze září 2003, nebo zda se vztahují ještě k dalším smlouvám, které, jak vyplývá z obsahu spisu, byly snad mezi účastníky uzavřeny“. V reakci na to žalobkyně doplnila svá tvrzení tak, že čestné prohlášení a jeho dodatek se vztahují pouze ke smlouvě o termínovaném vkladovém účtu ze dne 4. 9. 2003. Protože žalovaný nedodržel smluvní podmínky (k 1. 10. 2006 jí nezaplatil dohodnutých 386.000,- Kč), zavázal se zaplatit jí nejpozději k 1. 10. 2007 částku 410.000,- Kč spolu s dalšími 390.000,- Kč za dobu prodlení. Na to odvolací soud žalobkyni poučil, že pojem „zhodnocení“ občanský zákoník nezná a je proto nezbytné doplnit skutkové tvrzení tak, aby bylo zřejmé, z jakého konkrétního důvodu jí měl žalovaný zaplatit nad rámec dohodnutých 386.000,- Kč další částku 414.000,- Kč. V reakci na to žalobkyně podáním z 15. 12. 2009 prostřednictvím advokáta zopakovala svá skutková tvrzení.

Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně neozřejmila skutečnosti týkající se závazku žalovaného vyplatit jí nad rámec 386.000,- Kč „dalších“ 414.000,- Kč, celkem tedy 800.000,- Kč (jinak řečeno, netvrdila důvod závazku žalovaného); s tvrzením, že jde o platbu za „zhodnocení“ se odvolací soud nespokojil pouze proto, že občanský zákoník tento pojem nezná. Zhodnocení finančních prostředků je zjevným důvodem, který vedl žalobkyni v roce 2000 k tomu, aby žalovanému své finanční prostředky svěřila (předala). Zhodnotit svěřené mu finanční prostředky bylo smluvní povinností (závazkem) žalovaného (viz. smlouvy o termínovaném vkladovém účtu a listiny sepsané dne 5. a 15. 1. 2007). Jestliže si účastníci výslovně v rámci své smluvní autonomie sjednali, že žalovaný žalobkyni zaplatí částku 800.000,- Kč z titulu částky, která mu byla svěřena ke zhodnocení (tj. z titulu „zhodnocení za celé časové období a prodlení“), není pro úplnost skutkových tvrzení třeba uvádět další skutečnosti o tom, z jakého důvodu měl žalovaný žalobkyni zaplatit částku vyšší, než mu „svěřila“. Je přitom bez významu, že občanský zákoník nepracuje s pojmem „zhodnocení“. Co lze rozumět pod pojmem „zhodnocení“, který je účastníky ve smlouvě použit k uvedení důvodu závazku žalovaného, je zcela jednoznačné z hlediska určitosti i srozumitelnosti.

Lze uzavřít, že již ze skutkových tvrzení vylíčených v žalobě je zřejmé, že žalobkyně učinila předmětem řízení nedoplatek částky 800.000,- Kč, kterou žalovaný vůči ní uznal jako svůj dluh a jež sestávala z částky, kterou mu na základě smlouvy předala s tím, aby jí podle vlastní úvahy investoval a vrátil spolu s přislíbeným ziskem z investice. Protože žalovaný v průběhu řízení netvrdil, že by se jednalo o plnění z jiného důvodu a částku 700.000,- Kč z jím uznaných 800.000,- Kč již žalobkyni uhradil, lze mít tvrzení žalobkyně za dostatečná k právní kvalifikaci vymezeného skutku. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že se ze spisu podává, že mezi účastníky proběhlo od roku 2000 více finančních transakcí a že žalobkyně při popisu skutkového děje používá nesourodých pojmů, neboť hovoří současně o půjčce peněz a jejich předání ke správě a zhodnocení (resp. o půjčce peněz za účelem jejich správy a zhodnocení). Uvedené skutečnosti jsou významné pro skutkový závěr, který soud na základě tvrzených skutečností učiní, resp. pro hodnocení věrohodnosti tvrzení; nejsou však způsobilé přivodit závěr, že žalobkyně v posuzované věci neunesla břemeno tvrzení (tj. netvrdila skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy). Pokud by totiž došlo k prokázání žalobkyní tvrzených skutečností, bylo by na jejich základě učiněné skutkové zjištění dostatečné pro právní kvalifikaci skutku, jako závazku žalovaného poskytnout sjednané plnění.

Rozsudek odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak byl žalobkyní uplatněn po právu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. února 2012

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru