Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2476/2017Usnesení NS ze dne 25.09.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2476.2017.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3657/17 ze dne 05.06.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2476/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Mgr. I. Ž., proti žalované Mountfield a. s. se sídlem Mnichovice, Mirošovická 697, o zaplacení 10.750 Kč s příslušenstvím a 68 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 36/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 32 Co 469/2016-106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 32 Co 469/2016-106, potvrdil rozsudek ze dne 1. 8. 2016, č. j. 4 C 36/2016-47, jímž Okresní soud Praha-východ zamítl žalobu o zaplacení částek 10.750 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a 68 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Námitky žalobce uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr, že žalovaná vyřídila reklamaci sekačky ve smyslu § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 634/1992 Sb.“), a § 622 odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 3028/2012 Sb.; dále jen „obč. zák“), ve třicetidenní lhůtě včetně vyrozumění žalobce o způsobu jejího vyřízení a že žalobci proto nevzniklo právo na odstoupení od smlouvy. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu věci, než z kterého vycházel odvolací soud. Ten rozhodl na základě zjištění, že žalobce dne 30. 6. 2015 reklamoval u žalované vady sekačky spočívající ve zhoršeném startování motoru, nedržení nízkých otáček motoru a vadného unášeče. Žalovaná reklamaci dne 14. 7. 2015 zamítla s tím, že jde o závady způsobené nešetrnou obsluhou stroje, přičemž téhož dne žalobce o výsledku reklamace zpravila telefonicky a emailem a následující den i sms zprávou. Žalobce dopisem ze dne 31. 7. 2015 odstoupil od kupní smlouvy s odůvodněním, že nebyl v zákonné lhůtě informován o vyřízení reklamace, takže nastala nevyvratitelná domněnka o neodstranitelnosti uplatněných vad a jemu vzniklo právo od smlouvy odstoupit. Sekačku si od žalované odmítl převzít. Žalobce oproti tomuto skutkovému stavu prosazuje, že byl telefonicky vyrozuměn pouze o tom, že stroj je nutno na jeho náklady opravit, a vlastním hodnocením důkazů buduje skutkovou konstrukci, že email ani sms zpráva nedošly do jeho dispoziční sféry. Uplatňuje-li v dovolání svou verzi skutku a na její podporu rekapituluje výpovědi svědků a sám hodnotí jejich věrohodnost, popřípadě pravost v řízení předložených listin, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Lze shrnout, že žalobce se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a jeho právní námitky, byť je podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodovací činnost Ústavního soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné.

Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Na otázce, zda žalovaná dostála své důkazní povinnosti k prokázání pravosti listin, kterou žalobce popřel, resp. komu svědčí povinnost tvrzení, případně povinnost důkazní, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl na základě zhodnocení provedených důkazů ke skutkovému závěru, že žalobce byl informován o výsledku reklamace dne 14. 7. 2015 telefonicky i emailem a dne 15. 7. 2015 sms zprávou. Odvolací soud tedy rozhodl v neprospěch žalobce nikoli proto, že byl veden (podle názoru žalobce nesprávnou) úvahou o rozložení důkazního břemene, nýbrž proto, že na základě provedeného dokazování, v němž obě strany sporu prokazovaly svá proti sobě stojící skutková tvrzení, uvěřil tvrzení žalované, které podpořily výpovědi svědků a listinné důkazy. Žalobce pouze vlastním hodnocením provedených důkazů polemizuje se se závěrem odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že se informace o výsledku reklamace dostala do jeho dispoziční sféry. Jak již však bylo řečeno výše, nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Výtkami, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami stran písemného potvrzení o vyřízení reklamace, neoprávněného zamítnutí reklamace (kdy podle jeho názoru mohlo v reklamačním řízení dojít k posuzování jiného unášeče než unášeče z jeho sekačky), nebo s námitkami, týkajícími se pochybností o totožnosti osoby svědka, který ve věci vypovídal, a osoby, s níž telefonicky komunikoval, žalobce namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence tvrzené vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). To samé platí o výtkách, že odvolací soud neprovedl žalobcem navržený důkaz jeho účastnickým výslechem (ohledně obsahu telefonátu se žalovanou), a že opomenul důkaz vyjádřením svědka Ing. A. Š. (jímž podle jeho názoru byla zpochybněna věrohodnost svědka V., který si pamatoval pro věc pouze „to nejpodstatnější“). Dovolací soud k tomu považuje za vhodné uvést, že povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl, ze zákona nevyplývá (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu a jsou-li z pohledu § 205a a § 211a o. s. ř. přípustné (srov. § 213 odst. 4, část věty před středníkem, odst. 5 o. s. ř.). Pokud návrhu nevyhoví, musí v odůvodnění vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2121/15, podle něhož je pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů z hlediska kautel ústavního práva relevantní tehdy, „pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.“). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud podrobně vyložil, z jakých důvodů k provedení navržených důkazů nepřistoupil, a náležitě vysvětlil, jak k této úvaze dospěl. Námitce, že ke zdůvodnění svého postupu přistoupil až v odůvodnění rozsudku, nelze přiznat žádnou právní relevanci, jelikož odvolací soud své povinnosti zjevně dostál a povinnost odůvodňovat neprovedení důkazu zvláštním usnesením mu zákon neukládá.

Žalobce sice v dovolání výslovně ohlásil, že jím napadá všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesl. Navíc dovolání v části, jíž žalobce napadá výrok o náhradě nákladů řízení, není objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy nebo z pracovněprávního vztahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2017

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru