Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2418/2017Usnesení NS ze dne 30.05.2018

HeslaPřípustnost dovolání
Vady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2418.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2812/18 ze dne 04.06.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2418/2017-352

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o zaplacení 32.433 EUR s příslušenstvím oproti vydání věcí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 178/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 44 Co 457/2014-334, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. června 2014, č. j. 41 C 178/2011-293, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 32.443 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 32.443 EUR od 21. 12. 2011 do zaplacení oproti povinnosti vydat specifikovaná hliníková okna a dveře systému PONZIO NT78 a parapetní desky a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 44 Co 457/2014-334, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zároveň by měla být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Avizuje, že konkrétní otázky jsou uvedeny v textu dovolání. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že přestože žalobce ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř., jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. S takovými námitkami jsou spojeny i žalobcovy odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Cdo 1561/2006, sp. zn. 32 Cdo 1587/2009, sp. zn. 33 Odo 803/2005) a nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3725/10, sp. zn. IV. ÚS 275/98).

Zatímco soud prvního stupně v posuzované věci vyšel ze zjištění, že smlouvu o dílo (dodávce a zabudování hliníkových oken, parapetů a dveří do rodinného domu žalobce v B.) uzavřeli účastníci řízení, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně věcné pasivní legitimace žalovaného a z provedeného dokazování nevyplývá, že by předmětnou smlouvu o dílo žalobce uzavřel se žalovaným a nikoli s obchodní společností RM Stavitelství s.r.o., jejímž jednatelem je právě žalovaný. Vyšel ze zjištění, že v říjnu 2009 poptával žalobce u žalovaného hliníková okna, parapety a dveře. E-mailem mu přišla cenová nabídka jím poptávané zakázky včetně technického rozpisu, kterou akceptoval. V lednu 2010 dokončili pracovníci obchodní společnosti RM Stavitelství s.r.o. montáž zakázky. Již v lednu 2010 žalobce dílo u žalovaného poprvé reklamoval. Opravy v rámci podaných reklamací zajišťovali pracovníci obchodní společnosti RM Stavitelství s.r.o. Fakturu ze dne 1. 7. 2011 k doplacení ceny díla vystavila RM Stavitelství s.r.o., nikoliv žalovaný. Žalobce od smlouvy o dílo odstoupil z důvodu neodstranění reklamovaných vad. Projev odstoupení adresoval žalovanému. Vedle závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, odvolací soudu dále dovodil, že žalobní požadavek je nevykonatelný, resp. že se jedná se o plnění nemožné, neboť okna i dveře se zabudováním staly nedílnou součástí nemovitosti.

Žalobce oproti odvolacímu soudu prosazuje, že smlouvu o dílo neuzavřel s obchodní společností RM Stavitelství s.r.o., nýbrž s žalovaným jako s podnikající fyzickou osobou, která se zabývá zpracováním a montáží oken. Namítá přitom, že odvolací soud při rozhodování dostatečně nepřihlédl k výpovědi svědka Z. K., nezohlednil obsah policejního spisu, resp. nevzal v potaz výpovědi žalovaného v rámci policejního šetření, kdy žalovaný potvrdil uzavření smlouvy o dílo a uvedl okolnosti realizace zakázky. Odvolacímu soudu dále vytýká, že provedené důkazy hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, aniž náležitě objasnil, jakými úvahami byl veden. Odůvodnění napadeného rozhodnutí shledává nedostatečným a namítá nepřezkoumatelnost rozsudku. Argumentuje-li žalobce nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze žalobce), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že smlouvu o dílo žalobce uzavřel s žalovaným a nikoli s RM Stavitelství s.r.o.

Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Žalobce zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi. Jeho odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu jsou tudíž bezcenné.

Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce ve skutečnosti uzavřel smlouvu o dílo s obchodní společností, jejímž jednatelem je žalovaný, která následně dílo provedla a vyfakturovala; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Žalobcem použitá formulace, že „by měla být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013), již proto, že tato otázka není v dovolání specifikována, a žalobce ani neuvádí, od kterého svého dřívějšího rozhodnutí by se měl dovolací soud v posuzované věci odchýlit. Podle obsahu dovolání pak nelze vyloučit, že se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby věc posoudil odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.

Ve vztahu ke zbývající části argumentace uplatněné při zpochybnění závěru odvolacího soudu, že okna a dveře se zabudováním do domu staly jeho součástí, žalobce řádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť z dovolání se nepodává, které ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Vytýká-li žalobce v dovolání nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí (tj. má-li výhrady k jeho kvalitě), přehlíží, že k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Irelevantní je proto jeho odkaz na rozsudek ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1587/2009, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k náležitostem odůvodnění soudního rozhodnutí.

Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru