Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2406/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2406.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 497 obch. zák.

§ 524 obč. zák.

§ 403 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2406/2020-185

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně PARADISE ISLANDS HOLDING LTD., jiné reg. č. 008477, se sídlem Suite 13, First Floor, Oliaji Trade Centre, Francis Rachel Street, 690SYCSC, Victoria, Mahe, Seychelská republika, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovanému R. B., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jindřiškou Hillovou, advokátkou se sídlem ve Studénce, Náměstí republiky 653, o zaplacení 14.473,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 249/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2019, č. j. 8 Co 250/2019-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení 14.473,87 Kč (s příslušenstvím) z titulu smlouvy o úvěru.

Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 5. 2019, č. j. 14 C 249/2018-113, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 14 473,87 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 11. 2019, č. j. 8 Co 250/2019-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost „zaplatit žalobkyni 14.473,87 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10.699,90 Kč, úrok 21,9 % ročně z pohledávky 14.473,87 Kč od 26. 5. 2011 do zaplacení, úrok z prodlení z částky 14.473,87 Kč od 30. 6. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,5 % ročně a od 1. 7. 2008 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí“; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že původní věřitelka (Komerční banka, a.s.) uzavřela se žalovaným (dlužníkem) dne 19. 7. 2006 smlouvu o úvěru, na základě níž žalovanému vydala kreditní kartu evidovanou na účtu č. XY, na které mu byl poskytnut úvěrový limit ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu s úrokem 21,90 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1/20 z vyčerpané jistiny úvěru, splatných k 25. dni v kalendářním měsíci. Dále se žalovaný zavázal hradit Komerční bance, a.s., poplatky spojené s poskytováním bankovních služeb uvedených v příloze, která je nedílnou součástí smlouvy. Pro případ prodlení se splátkami si smluvní strany sjednaly v čl. 4.7. smlouvy úroky z prodlení. Žalovaný z poskytnutého limitu čerpal finanční prostředky a následně porušil své smluvní povinnosti, neboť úvěr nesplácel řádně a včas. Komerční banka, a.s., proto od smlouvy písemným podáním ze dne 19. 6. 2008 odstoupila a k 29. 6. 2008 zesplatnila celý nesplacený zůstatek úvěru s tím, že ke dni zesplatnění čítala nesplacená jistina 14.473,87 Kč, úroky 10.699,90 Kč a dlužné poplatky 920 Kč. Jelikož žalovaný na výzvu banky nic neuhradil, iniciovala Komerční banka, a.s. dne 6. 4. 2009 rozhodčí řízení, ve kterém rozhodce dne 14. 7. 2009 vydal vyhovující rozhodčí nález. Na základě rozhodčího nálezu byla dne 24. 9. 2009 Okresním soudem v Ústí nad Orlicí nařízena exekuce pod č. j. 0 Nc 10323/2009-6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2014 Komerční banka, a. s. postoupila část své pohledávky za žalovaným odpovídající aktuálním sankčním poplatkům a poplatkům z prodlení vyčísleným k 8. 6. 2014 částkou 5.398,17 Kč, společnosti Bohemia Faktoring, a. s., která téhož dne postoupila uvedenou pohledávku žalobkyni na základě samostatné postupní smlouvy. Z první uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek se podává, že Komerční banka, a. s., postoupila Bohemia Faktoring, s. r. o., pohledávky podle specifikace uvedené v příloze č. 2 k této smlouvě včetně veškerého příslušenství; na str. 23 přílohy je pod číslem klienta R. B. (0132231150) a číslem účtu XY uvedena postupovaná pohledávka ve výši 26.093,77 Kč odpovídající pohledávce ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 7. 2006 č. 0590906303316 vedená původně na účtu č. XY. Podle v pořadí druhé smlouvy o postoupení pohledávek pak všechny takto nabyté pohledávky, jež byly společnosti Bohemia Faktoring, s. r. o., postoupeny, tato společnost dále postoupila žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení informován dopisem ze dne 23. 1. 2015. Usnesením exekutora JUDr. Tomáše Vrány ze dne 12. 12. 2014 bylo rozhodnuto o zastavení exekuce z důvodů neplatnosti rozhodčí doložky, na základě které byl vydán rozhodčí nález. Toto usnesení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice k odvolání oprávněné zrušil usnesením ze dne 30. 3. 2015 s odůvodněním, že soud nerozhodl správně o procesním nástupnictví, tj. o návrhu předchůdce žalobkyně na vstup žalobkyně do exekučního řízení. V důsledku tohoto procesního postupu byla exekuce na majetek žalovaného zastavena teprve usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 6. 2018.

Posuzovaný případ odvolací soud poměřoval ustanoveními § 497 a § 403 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a ustanovením § 524 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 dovodil, že v důsledku zahájeného rozhodčího řízení - byť bylo dne 6. 4. 2009 zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky - došlo ke stavení promlčecí doby až do okamžiku zastavení exekučního řízení dne 19. 6. 2018. Dne 14. 7. 2009 vydal rozhodce rozhodčí nález, na základě kterého bylo vedeno exekuční řízení. Byla-li žaloba u soudu podána 21. 7. 2017, není právo věřitele z úvěrové smlouvy promlčeno. Žalobkyně je ve věci s ohledem na smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2014 aktivně legitimována a žalovaný je povinen vrátit jí coby právní nástupkyni původního věřitele úvěr včetně požadovaného příslušenství.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo žalobkyně není promlčeno. Vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval závěry dovozené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, neboť dostatečně nezohlednil okolnosti uzavření rozhodčí doložky a chování věřitele, které podle jeho názoru vylučují dobrodiní stavení promlčecí lhůty. Má rovněž za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s usneseními Nejvyššího ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3561/2016, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3537/2016, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018, jestliže na procesní návrh na vstup žalobkyně do řízení na místo oprávněné Bohemia Faktoring, s.r.o., nenahlížel jako na zneužití práva; akcentoval, že i Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1431/16, uzavřel, že samotná fáze řízení, v níž byl návrh podán, vypovídá spíše o tom, že šlo o návrh obstrukční. Odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od rozsudku ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011, a rozsudku ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4267/2010) a Ústavního soudu (např. od nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11), pak shledává i v tom, že neposuzoval, zda podání žaloby není v kolizi se zásadou ochrany slabší strany smluvního vztahu a zda nepředstavuje rozpor s dobrými mravy či zneužití práva.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se ustálil právní názor vyslovený v jeho usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, že rozhodčí smlouva, potažmo rozhodčí doložka, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. V následném usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, Nejvyšší soud shledal jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky okolnost, že rozhodčí nález, na základě ní vydaný, není způsobilým exekučním titulem. Pro jednotlivé věřitele znamenal závěr plynoucí z tohoto usnesení Nejvyššího soudu hrozbu, že budou v případě žaloby čelit překážce věci rozhodnuté, tedy formálně stále platnému rozhodčímu nálezu, a to bez toho, aby měli k dispozici právní prostředek k jeho odklizení. Nejvyšší soud nicméně dovodil, že v takovýchto situacích o překážku věci rozhodnuté nejde (viz usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014). Další hrozbou pro věřitele bylo nebezpečí promlčení jejich práva na plnění. Argumentaci lze ve zkratce přiblížit následovně: neplatně sjednaná rozhodčí doložka činí rozhodčí nález nicotný a s ohledem na to začíná promlčecí doba běžet dnem, kdy mohla být pohledávka uplatněna u soudu (typicky okamžik „zesplatnění“ dluhu). Pokud věřitel "ztratil" čas rozhodčím řízením a následným výkonem rozhodnutí na něm založeným, mohlo dojít k tomu, že se pohledávka mezitím promlčela. I toto Nejvyšší soud odmítl a určil, že v případě rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí doložky se promlčecí doba po dobu rozhodčího řízení staví (viz rozsudek ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015). Obdobně pak ke stavení dochází i v následném exekučním řízení založeném na rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky (viz rozsudek ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014). Ústavní soud nálezem ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, shrnul, že zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 obch. zák. a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, tedy přede dnem vydání sjednocujícího usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činili tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu (nález sp. zn. II. ÚS 996/18, bod 53).

Dovolateli nelze přisvědčit, že právo žalobkyně na vrácení úvěru je promlčeno a že soudy obou stupňů pochybily, jestliže nevyhodnotily chování žalobkyně v exekučním řízení jako rozporné s dobrými mravy, resp. odporující zásadám poctivého obchodního styku. Dovolací soud nemá žádný důvod odchýlit se od své konstantní judikatury, podle které se promlčecí doba po dobu rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí doložky staví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 23 ICdo 19/2015), obdobně k jejímu stavení dochází i v následném exekučním řízení založeném na rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014); obě citovaná rozhodnutí byla uveřejněna ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jsou dlouhodobě přijímána soudní praxí a Nejvyšší soud nemá důvodu se od nich odchylovat ani v posuzované věci.

Uplatnila-li žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) v nyní posuzované věci rozhodčí doložku dne 6. 4. 2009 (tj. před 11. 5. 2011), je nutno na případ vztáhnout výše uvedenou judikaturu o stavení promlčecí doby, která neběžela od 6. 4. 2009 do 19. 6. 2018, tj. do data, kdy bylo pravomocně zastaveno exekuční řízení vedené na základě rozhodčího nálezu. Podala-li žalobkyně dne 21. 7. 2017 k soudu návrh na zahájení řízení, nemohlo dojít k promlčení jí uplatňovaného práva. Lze uzavřít, že závěr o včasném uplatnění žalobního nároku neodporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a je správný.

Namítá-li žalovaný, že procesní návrh na vstup žalobkyně do řízení na místo oprávněné Bohemia Faktoring s.r.o. opírající se o smlouvu o postoupení pohledávky z 9. 6. 2014 je s ohledem na ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), i § 2 o. s. ř. zneužitím práva a dovolává-li se v této souvislosti závěrů, které Nejvyšší soud dovodil v rozhodnutích ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3561/2016, ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3537/2016 a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018, přehlíží, že šlo o jiné skutkové okolnosti v jiné fázi soudního řízení (jednalo se o řízení exekuční); uváděná rozhodnutí reagovala na situaci, kdy bylo prokázáno, že postoupení pohledávky ze dne 9. 6. 2014 ze společnosti Bohemia Faktoring s.r.o. na žalobkyni spolu s procesním návrhem na vstup žalobkyně do exekučního řízení na místo oprávněné Bohemia Faktoring s.r.o. bylo účelové s cílem učinit případnou pohledávku na náhradu nákladů exekučního řízení nedobytnou. V nyní posuzovaném případě se o případ zneužití práva nejedná, žalobkyně v nalézacím řízení uplatňuje svoji pohledávku, kterou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není způsobilá založit ani výtka, že odvolací soud neposoudil, zda podání žaloby ve věci není v kolizi se zásadou ochrany slabší smluvní strany, s dobrými mravy či zneužitím práva, čímž se podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudky ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011 a ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4267/2010, a nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11. Citované judikáty řešily skutkově i právně zcela odlišné situace, ve kterých soudy dovodily exces při výkonu práva; jejich závěry se v dané věci neuplatní. Bylo-li v posuzovaném případě zjištěno, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) poskytla žalovanému úvěr, který nesplácel (neuhradil ani zčásti, což odporuje obecně přijímané zásadě, že dluhy se mají plnit), a žalobkyně v souladu se zákonem aprobovanými právními prostředky učinila kroky k jeho vrácení, nelze závěru odvolacího soudu o tom, že jí svědčí právo na vrácení úvěru na základě řádně podané žaloby, nic vytknout a v podání žaloby nelze spatřovat zneužití práva, či porušení dobrých mravů nebo kolizi se zásadou ochrany slabší smluvní strany.

Ve vztahu ke zbývající části argumentace uplatněné při zpochybnění závěru odvolacího soudu, že došlo k řádnému postoupení pohledávky na základě smlouvy z 9. 6. 2014 z pohledu určitosti vymezení jejího předmětu, jíž postupitelka Bohemia Faktoring s.r.o. postoupila své pohledávky žalobkyni, žalovaný řádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť z dovolání se nepodává, které ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 1. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru