Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2374/2014Usnesení NS ze dne 19.03.2015

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2374.2014.1
Dotčené předpisy

čl. 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2374/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) R. D., a b) A. D., proti žalovanému K. L., zastoupenému Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, o 559.676,45 s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 143/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2014, č. j. 57 Co 746/2013-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. ledna 2014, sp. zn. 57 Co 746/2013-77, potvrdil ve výroku o věci samé částečný rozsudek pro uznání ze dne 27. února 2013, č. j. 37 C 143/2010-40, jímž Okresní soud v Opavě ve věci žalovaného a J. L. (žalovaných společně a nerozdílně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 559.676,45 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka, má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) požadavku § 237 o. s. ř. žalovaný nedostál dovolacími námitkami, že nebyly splněny podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání se zřetelem k solidarnímu závazku žalovaného a jeho manželky J. L. (druhé žalované), neboť v jejich případě jde o nerozlučné procesní společenství, že povinnost vyjádřit se ve věci byla uložena „žalovaným“ a nikoli každému z nich samostatně, že vyjádřila-li se včas ona, lze toto její vyjádření považovat za vyjádření obou „žalovaných“, že částečný rozsudek pro uznání ve vztahu k němu neměl být vydán, neboť scházel návrh žalobců k takovému procesnímu postupu. Ve vztahu k těmto výhradám totiž nespecifikuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. že jde o dovolacím soudem dosud nevyřešenou otázku, ani že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. od ustáleného řešení konkrétní právní otázky), ani jakou (již dovolacím soudem vyřešenou) právní otázku má dovolací soud posoudit znovu, ale jinak.

Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. dovolatel vystihl výhradou vůči závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 28/2010, publikovém pod č. 43/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), u nichž se domáhá toho, aby v něm řešená právní otázka byla vyřešena „odlišně“. Podle tohoto rozhodnutí platí, že rozsudkem pro uznání lze uložit povinnost k zaplacení částky dlužníku i za situace, kdy žalobním návrhem byl uplatněn nárok také vůči ručiteli dlužníka. K tomuto závěru dospěl dovolací soud na základě úvahy, že „na věci nemůže měnit nic skutečnost, že žalobkyně v žalobním návrhu nesprávně uvedla v žalobním petitu, že žalovaná 1) a 2) jsou povinny částku 1 650 000 Kč s příslušenstvím zaplatit společně a nerozdílně, ačkoliv se v dané věci nejedná o solidární závazek, ale o tzv. nepravou solidaritu, tj. závazek vzniklý u žalované 2) z titulu ručení. Je třeba konstatovat, že soud není vázán nesprávným posouzením účastníka a mohl v daném případě i za tohoto žalobního petitu rozhodnout správně tak, že žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny zaplatit žalobkyni částku 1 650 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost další žalované (...)Jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, že vůči žalované 2) byl uplatněn nárok z titulu ručení, byly dány podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání vůči žalované 1) za situace, kdy i ostatní podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř. u žalované 1) byly splněny. Konečným rozsudkem v dané věci pak bude rozhodnuto o povinnosti žalované 2) vůči žalobkyni a zároveň s tím, že o povinnosti žalované 1) bylo již rozhodnuto částečným rozsudkem a že v rozsahu poskytnutého plnění jednou z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé. Je namístě uzavřít, že částečným rozsudkem pro uznání lze uložit povinnost k zaplacení vymáhané částky obligačnímu dlužníku (první žalované) i za situace, kdy žalobním petitem byl uplatněn společný závazek (solidární) i vůči druhé žalované, která ručí žalobkyni za závazek první žalované.“ V návaznosti na shora uvedené nutno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, podle něhož „jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoliv z nich (§ 511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013- dále jen „obč. zák.“ – srovnej § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Věřitel přitom nemusí podat žalobu na plnění zároveň proti všem solidárně zavázaným dlužníkům, ale i jen proti jednomu (či několika) z nich, přičemž pohledávku proti ostatním může uplatnit i později samostatnou žalobou (...) V soudním řízení nejde nikdy na straně solidárních dlužníků o nerozlučné společenství (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Každý ze solidárně žalovaných dlužníků jedná totiž v řízení sám za sebe a jeho procesní úkony nezavazují ostatní žalované (§ 91 odst. 1 o. s. ř.).“ K uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v řadě rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 28. května 2008, sp. zn. 33 Odo 1708/2006, v němž doplnil, že existence hmotněprávní solidarity dlužníků v procesní rovině nedílné společenství podle § 91 odst. 2 o. s. ř. nezakládá“, nebo v rozsudku ze dne 31. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008, podle něhož „o nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi (...). V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe, vůči každému z nich může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání odvolání běží doručením rozsudku každému z účastníků zvlášť (nerozlučný společník oproti tomu může podat odvolání včas, učiní-li tak v době, kdy alespoň jednomu z nich odvolací lhůta běžela), jejím marným uplynutím nabývá ve vztahu k tomuto účastníku rozsudek právní moci a jakmile uplyne lhůta k plnění, stává se i vykonatelným.“ Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu a dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat.

Dovolatel se zároveň domáhá přehodnocení závěrů vyjádřených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 33 Odo 146/2006, podle nichž fikci uznání nároku nemůže zabránit pochybení účastníka řízení, který vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. omylem zašle jinému soudu, než tomu, který mu usnesením uložil, aby se ve věci písemně vyjádřil. Dotčené usnesení dovolacího soudu je založeno na závěru, že „nebylo-li vyjádření dovolatelů adresované soudu, který výzvu k vyjádření vydal, podáno alespoň na poštu nejpozději do uplynutí třicetidenní lhůty, nastala zákonná fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Uznání nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení fikce, že žalovaný nárok uznal.“ Argumentuje-li dovolatel, tím, že je nespravedlivé jej sankcionovat za to, že se ve lhůtě nevyjádřil, neboť podání obsahující vyjádření jen chybně zaslal nepříslušnému soudu, přehlíží, že lhůta k písemnému vyjádření ve věci určená podle § 114b odst. 1 o. s. ř. (lhůta procesní ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř.) je zachována, jestliže žalovaný ve stanovené lhůtě podá požadované vyjádření na poště. Marným uplynutí stanovené lhůty nastává fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a soud je povinen podle tohoto uznání rozhodnout. Nemůže na základě vlastní úvahy odmítnout rozhodnout rozsudkem podle uznání s výjimkou situace, kdy „fikce“ uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. se nemůže uplatnit, neboť byl uplatněn nárok žalobou, která vykazuje vady (neobsahuje všechny stanovené náležitosti, je nesrozumitelná nebo neurčitá), jež brání dalšímu pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 9/2003). Bez významu tak jsou okolnosti, za kterých došlo k zaslání vyjádření nesprávnému soudu. Na shora uvedených závěrech není způsobilý nic změnit dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 1140/2011, jenž se vyjadřoval k otázce naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání v situaci, kdy účastník nepodal – ač byl k tomu usnesením vyzván – samostatně vyjádření k žalobě, ale jeho procesní obrana byla zahrnuta v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu. Dovoláním napadené rozhodnutí je tak v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, který nemá důvod se od citovaného rozhodnutí odchýlit.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2015

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru