Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2293/2017Usnesení NS ze dne 20.06.2017

HeslaDovolání
Náklady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2293.2017.1
Dotčené předpisy

§ 150 o. s. ř.

§ 243e odst. 1,2 o. s. ř.

§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2293/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ACQUIRE CZ, s.r.o. se sídlem v Praze 5, U Santošky 11/2285 (identifikační číslo osoby 273 78 420), zastoupené JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Košická 63/30, proti žalované L. M., Dis., zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, o zaplacení 25.270 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 123 C 84/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, č. j. 29 Co 29/2015-748, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2015, č. j. 29 Co 29/2015-748, se

- v části výroku II., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 8. 2014, č. j. 123 C 84/2010-447, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává,

- a ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou,

zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud zastavil řízení o návrhu žalobkyně došlém Krajskému soudu v Praze dne 6. 2. 2017 na vstup nového žalobce L. R. do řízení (výrok I.). Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalované Lucii Maříkové se náhrada nákladů řízení nepřiznává a ve výroku III. tak, že žalovanému Mgr. F. Š. se náhrada nákladů řízení nepřiznává; jinak jej potvrdil. Výrokem III. rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, a výrokem IV. rozhodl, že žalovanému Mgr. F. Š. se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

Proti části výroku II., jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi ní a žalobkyní, a proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že odvolací soud se při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně např. od jeho rozhodnutí ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, v němž byly definovány okolnosti hodné zvláštního zřetele pro použití uvedeného ustanovení, i od ustálené judikatury Ústavního soudu reprezentované například nálezy sp. zn. III. ÚS 727/2000 a II. ÚS 237/2005. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že závěr o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, nezaložil na posouzení všech okolností konkrétní věci, zejména nezkoumal poměry účastníků, ani nezjišťoval, jaký může mít dopad přiznání či nepřiznání náhrady u toho kterého z nich; omezil se pouze na úvahu, že „bylo by nespravedlivé, aby žalobkyni bylo uloženo žalovaným platit náklady řízení…. když na vzniklé právně komplikované a nepřehledné situaci se oba žalovaní významně podíleli“. Podrobně přitom rekapituluje průběh řízení a akcentuje, že zatímco ona od počátku popírala, že žalobkyni cokoli dluží (její postoj byl neměnný a neměl tudíž negativní dopad na délku řízení), přičemž její obrana byla úspěšná, žalobkyně svá tvrzení zcela účelově měnila, což muselo negativně ovlivnit délku řízení. Připomíná, že délku řízení ovlivnil postup soudu prvního stupně, jehož dva rozsudky byly zrušeny, i soudu odvolacího, který vydal nesprávné rozhodnutí o procesním nástupnictví, které zrušil dovolací soud a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná je přesvědčena, že rozhodnutím o nákladech řízení bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil.

Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Citované ustanovení slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.

K výkladu a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých aktuálních rozhodnutí (srov. např. jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005). Vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci; tato základní zásada ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu a je vyjádřena v § 142 odst. 1 o. s. ř. V ní se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Jestliže tedy účastník, který měl ve věci plný úspěch, vynaložil při uplatňování nebo bránění práva ve sporném řízení náklady, je přiznání jejich náhrady pravidlem.

Odchylka od této zásady je možná podle § 150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, jimiž se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další.

V rozhodnutích ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází; úvahu soudu vyslovenou v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud je zjevně nepřiměřená.

Lze přisvědčit námitce, že odvolací soud při úvaze, zda je namístě výjimečně náhradu nákladů řízení úspěšné žalované nepřiznat, k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení nepřihlížel, přestože jde o okolnosti významné. I když okolnost, že žalovaná se nezanedbatelně podílela na vzniku sporu, neboť lehkovážně na pokyn svého zaměstnavatele podepsala dohodu o uznání (neexistujícího) závazku, má nepochybně význam z hlediska aplikace § 150 o. s. ř., nemůže sama o sobě bez porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků obstát.

Odvolací soud sice v napadeném rozhodnutí vyložil, proč při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů aplikoval § 150 o. s. ř. (proč nevycházel ze základní zásady úspěchu ve věci, která rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládá), odchýlil se však od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nevymezil totiž hypotézu ustanovení § 150 o. s. ř. správně, jestliže se nezabýval majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení (tedy okolnostmi podstatný mi a významnými) a nemohl bez toho náležitě posoudit, zda lze po úspěšné žalobkyni spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesla ze svého.

Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval námitkou překvapivostí a nepřesvědčivostí napadeného rozhodnutí – toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. června 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru