Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2264/2017Usnesení NS ze dne 01.12.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2264.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1, 2 o. s. ř.

§ 31 písm. e) předpisu č. 216/1994 Sb.

§ 243c odst. 1, věta první o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2264/2017-253

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kopečkem, advokátem se sídlem Praha 5, Lumiérů 455/17, proti žalované Euroclaim Praha s.r.o. se sídlem Praha 10, Korunní 810/104A, identifikační číslo 273 80 050, zastoupené Mgr. Ing. Janem Daňkem, advokátem se sídlem Praha 10, Korunní 810/104, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 166/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2016, č. j. 12 Co 430/2015-164, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 14 C 166/2010-136, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Aleny Léblové, Osadní 1716/37A, Praha 7, ze dne 17. 5. 2010, sp. zn. R/566/2009 (výrok I), zamítl návrh na odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodčího nálezu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, č. j. 12 Co 430/2015-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce s žalovanou uzavřel dne 10. 9. 2007 dohodu o uznání dluhu ze smlouvy o úvěru; v jejím článku V. si účastníci sjednali rozhodčí smlouvu, v níž se dohodli, že veškeré majetkové spory budou projednány a rozhodnuty jediným rozhodcem Mgr. Alenou Léblovou, bytem Praha 7, Osadní 716/37A, a že ústní jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba. Poté, co žalovaná podala dne 13. 11. 2009 u rozhodce Mgr. Aleny Léblové návrh na vydání rozhodčího nálezu o zaplacení 27.135 Kč s příslušenstvím, byl žalobce vyzván, aby se k návrhu, který mu byl doručen, vyjádřil. Žalobce ve vyjádření ze dne 4. 12. 2009 popsal okolnosti, za nichž uzavřel se žalovanou dohodu o uznání dluhu, a své osobní a majetkové poměry. Na přípis žalobce reagovala žalovaná podáním ze dne 4. 1. 2010, v němž uvedla, že úhrada dlužných částek vyplývá z úvěrové smlouvy a všeobecných smluvních podmínek a že žalobce je při podpisu dohody o uznání dluhu a způsobu jeho vypořádání uznal. Vyjádřila ochotu část vymáhané smluvní pokuty odpustit a rozložit úhradu dluhu na měsíční splátky odpovídající možnostem žalobce. Dne 13. 1. 2010 byla žalobci doručena výzva, aby se k tomuto podání žalované vyjádřil. Žalobce tak učinil podáním ze dne 25. 1. 2010, k němuž připojil lékařské zprávy, fotokopii průkazky uchazeče o zaměstnání, potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a poskytování podpory v nezaměstnanosti. Poté, co žalovaná zaslala k podání žalobce své stanovisko, v němž přistoupila na úhradu dluhu v měsíčních splátkách po 1.000 Kč, rozhodce vydal dne 17. 5. 2010 rozhodčí nález, jímž žalobci uložil zaplatit žalované částku 27.135 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z částky 9.386 Kč ode dne 11. 11. 2009 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 9.386 Kč od 11. 11. 2009 do zaplacení, vše v měsíčních splátkách po 1.000 Kč, pod ztrátou výhody splátek, a náklady řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvod ke zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost sjednané rozhodčí doložky (§ 31 písm. b/ zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 Sb. – dále jen „ z. r. ř.“), ani z důvodu, že žalobci nebyla poskytnuta možnost věc projednat před rozhodcem (§ 31 písm. e/ z. r. ř.). Smluvní strany se v rozhodčí doložce výslovně dohodly, že ústní jednání v rozhodčím řízení není třeba (§ 19 odst. 3 z. r. ř.); žalobce se k výzvě rozhodce opakovaně vyjadřoval k věci a ke své těžké sociální a zdravotní situaci. Odvolací soud - s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2016/2011) - dovodil, že žalobci byla v rozhodčím řízení dána plná příležitost k uplatnění svých práv a byla dodržena základní procesní práva a povinnosti účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Žalobce této povinnosti dostál jen ve vztahu k nastolené procesní otázce výkladu § 31 písm. e/ z. r. ř., kterou podle jeho mínění odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 953/2009 a nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03. Oproti odvolacímu soudu zastává názor, že mu rozhodce neposkytl (bez ohledu na možnost písemného vyjádření účastníků) v plném rozsahu možnost věc projednat.

Odkazuje-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, je jeho argumentace nepřiléhavá a k závěru o přípustnosti dovolání nevede. V odkazovaném rozhodnutí se totiž Nejvyšší soud zabýval případem, v němž si smluvní strany v rozhodčí doložce nevyloučili ústnost řízení před rozhodcem. V nyní posuzovaném případě však tomu tak nebylo; podle skutkového zjištění odvolacího soudu, jehož správnost je v dovolacím řízení nezpochybnitelná, si smluvní strany v rozhodčí doložce výslovně sjednaly vyloučení ústnosti řízení před rozhodcem.

Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. rozhodnutí ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, nebo ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v § 31 písm. e/ z. r. ř., míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 z. r. ř. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla řádně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení, je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007). V nálezu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03 (jenž zmiňuje žalobce v dovolání), Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. D. B. B. V. proti Nizozemí, 1993, A. proti Švýcarsku, 1996, K. proti Slovensku, 2002). Vzhledem ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 z. r. ř.) uvedený závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb.

Podle procesněprávní teorie zásada ústnosti spočívá v tom, že ke všemu, co má mít za řízení význam a k čemu soud může při svém rozhodování přihlížet, musí být při jednání předneseno (sděleno) ústně. Naopak princip písemnosti řízení je chápán tak, že za řízení je možné vzít v úvahu jen to, co je „jako písemnost“ součástí spisu, a že všechny právně významné skutečnosti lze zjistit jen z těchto listin. Vedení rozhodčího řízení s vyloučením ústního jednání, tedy jen na základě listin, znamená, že stranám musí být umožněno vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem, navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, podat vyjádření k žalobě, argumentovat vůči námitkám uplatněným v žalobní odpovědi žalovaného formou písemných podání, která se stanou součástí (popř. přílohou) rozhodčího spisu.

V situaci, kdy součástí skutkového stavu věci, na němž odvolací soud založil právní závěr, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e/ z. r. ř. není dán, jsou zjištění, že žalobce ve svých podáních z 4. 12. 2009 a 25. 1. 2010 se vyjádřil k předmětu sporu a reagoval na stanovisko žalované a že rovněž předložil listinné důkazy prokazující jeho osobní a výdělkové poměry, nelze mu přisvědčit, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda mu byla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolací soud sdílí právní názor odvolacího soudu, že žalobci byla poskytnuta v rozhodčím řízení plná příležitost k uplatnění jeho procesních práv.

K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka, že odvolací soud svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil.

Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesl.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Přestože výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě zdůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se uvést, že náklady, které žalované vznikly, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání prostřednictvím právního zástupce nevystihuje důvod, který vedl k odmítnutí dovolání.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 1. prosince 2017

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru