Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2263/2019Rozsudek NS ze dne 21.01.2020

HeslaSmlouva o zájezdu (o. z.)
Náhrada škody
Náhrada nemajetkové újmy (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2263.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2543 odst. 1 o. z. ve znění do 30.06.2018

§ 2951 odst. 2 o. z. ve znění do 30.06.2018

směrnice 314/90/EHS

směrnice 2015/2302/EU

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1522/20


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2263/2019-175

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) P. P., bytem ve XY, a b) D. P., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, proti žalované EXIM TOURS a.s., se sídlem v Praze 4, Babákova 2390/2 (identifikační číslo 453 12 974), zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 286/38, o 27.750 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 24/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č.j. 51 Co 91/2018-109, takto:

Rozsudek ze dne 15. 5. 2018, č.j. 51 Co 91/2018-109, se v části, jíž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2017, č.j. 18 C 24/2017-72, tak, že zamítl žalobu o zaplacení každému z žalobců 2.500 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 24. 11. 2016 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Dovolání proti rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 51 Co 91/2018-109, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2017, č.j. 18 C 24/2017-72, tak, že zamítl žalobu o 22.750 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 24. 11. 2016 do zaplacení, se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou domáhali, aby jim žalovaná zaplatila 44.420 Kč s příslušenstvím (sleva z ceny zájezdu), 540 Kč (20 EUR) s příslušenstvím (náhrada škody na majetku) a každému 5.000 Kč s příslušenstvím (újma za narušení dovolené).

Rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č.j. 18 C 24/2017-72, Obvodní soud pro Prahu 1 žalované uložil zaplatit žalobkyni 44.420 Kč „s úrokem z prodlení od 24. 11. 2016 do zaplacení,“ 540 Kč „s úrokem z prodlení od 24. 11. 2016 do zaplacení,“ 5.000 Kč „s úrokem z prodlení od 24. 11. 2016 do zaplacení“ a žalobci 5.000 Kč „s úrokem z prodlení od 24. 11. 2016 do zaplacení.“ Žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobcům a státu. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalobci, kteří závady zájezdu řádně a včas reklamovali, mají právo na slevu z ceny (§ 2540 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“). S ohledem na rozsah a trvání vytčených vad stanovil slevu ve výši ceny zájezdu [vybavení pokoje (chybějící přistýlka) 10%, částečně nefunkční klimatizace 10%, výpadky vody 10%, nedostatek úklidu a ručníků 10%, hluk v noci 10%, hluk přes den 10%, zápach 10%, špinavý bazén 10%, špinavé stoly, ubrusy, nádobí (hygiena stravování) 20%]. Vedle toho uložil žalované nahradit škodu na majetku ve výši 540 Kč (úplatek na recepci hotelu) a újmu za narušení dovolené v celkové výši 10.000 Kč (§ 2543 odst. 1 o. z.).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č.j. 51 Co 91/2018-109, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o 25.250 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 24. 11. 2016 do zaplacení (ve vztahu k žalobkyni) a o 2.500 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 24. 11. 2016 do zaplacení (ve vztahu k žalobci), jinak je potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu žalobcům nepřísluší sleva z ceny zájezdu za závady, které – i když vyplynuly z provedeného dokazování – nebyly v řízení uplatněny (částečně nefunkční klimatizace, zápach), za závady, na které byli ve „všeobecných podmínkách účasti na zájezdu“ upozorněni (výpadky vody, hluk v noci), za závady, které nedosáhly intenzity způsobilé narušit dovolenou (nedostatek úklidu a ručníků, jiná klasifikace hotelu), a které nebyly prokázány (zkažená strava, nedostatek jídla), popř. v destinaci obdobného typu byly obvyklé (žaludeční obtíže). Vady, za které náleží sleva z ceny, odvolací soud označil vybavení pokoje (chybějící přistýlka) 10%, hluk přes den 10%, špinavý bazén 10%, špinavé stoly, ubrusy, nádobí (hygiena stravování) 10% a – navíc – pobyt cizích osob v hotelovém komplexu 10%, tedy ve výši 50% z ceny zájezdu (22.210 Kč). Protože tzv. „bakšiš“ pro obsluhu hotelu za účelem získání lepšího pokoje byl platbou doporučenou delegátkou a záleželo jen na žalobcích, zda ji uskuteční, neodpovídá žalovaná za škodu ve výši 540 Kč. Průběh dovolené účastníků zájezdu (žalobců a dvou nezletilých dětí) byl podstatným způsobem narušen; s ohledem na celkovou cenu zájezdu odvolací soud za přiměřenou výši nemateriální újmy určil částku 2.500 Kč pro každého z žalobců.

Rozhodnutí odvolacího soudu – vyjma potvrzujících výroků o věci samé – napadli žalobci dovoláním. Při stanovení výše slevy z ceny zájezdu se odvolací soud vypořádal pouze s některými závadami, ostatními – rovněž dovolateli v žalobě uplatněnými – se nezabýval a nezdůvodnil, proč za ně slevu nepřiznal, popř. přiznal nižší částkou než soud prvního stupně. Jako jediné hledisko pro určení újmy spočívající v narušení dovolené odvolací soud určil cenu zájezdu. Nemajetková újma však není způsobilá objektivní finanční kvantifikace s odkazem na trh, jedná se o újmu spočívající v narušení osobního zájmu poškozeného, která nemá hodnotu měřitelnou v penězích. Při stanovení výše újmy za ztrátu radosti z dovolené měl odvolací soud přihlédnout nejen k ceně zájezdu, ale i k dalším okolnostem, např. k tomu, že šlo o jedinou společnou dovolenou dovolatelů v roce, na kterou dlouhou dobu šetřili, že se celá rodina na klidnou dovolenou těšila, že si dovolatelé chtěli odpočinout a strávit společný čas se svými dětmi. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se každý z žalobců domáhal po žalované zaplacení 2.500 Kč s příslušenstvím, je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (výše náhrady nemajetkové újmy za narušení dovolené), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o.s.ř.).

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 2543 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2018, tj. do účinnosti zákona č. 111/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „o. z.“), při porušení povinnosti, za niž odpovídá, nahradí pořadatel zákazníkovi vedle škody na majetku také újmu za narušení dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen.

Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou č. 124088726 se žalovaná (pořadatelka) zavázala pro žalobkyni (zákaznici) obstarat předem připravený soubor služeb cestovního ruchu (zájezd) a žalobkyně se zavázala zaplatit souhrnnou cenu (§ 2521 o. z.). Předmětem smlouvy byl zájezd od 16. 8. do 26. 8. 2016 pro žalobce a dvě nezletilé děti do destinace TUNISKO pevnina, hotel Maraboud AI (oficiálně klasifikován jako hotel 3* kategorie); cena zájezdu byla sjednána částkou 44.420 Kč. Po příjezdu žalobkyně zaplatila nad rámec sjednané ceny 20 EUR, aby jí byl přidělen lepší hotelový pokoj. Pokoj žalobců – dvě standardní lůžka, jedna přistýlka (podle smlouvy byly objednány dvě přistýlky) – byl při příjezdu neuklizený, nebyly k dispozici ručníky, v dalších dnech se v pokoji uklízelo ledabyle, nikdo nečistil podlahu a neutíral prach. Při spuštění klimatizace byl cítit silný zápach, okno nemohli kvůli hluku ponechat v noci otevřené. Během pobytu byl čtyřikrát několikahodinový výpadek dodávky vody spojený s nemožností konzumace jiného nápoje než točeného piva. Vyjma snídaní neodpovídalo stravování službám all inclusive, v době oběda a večeře jídlo zkonzumovali lidé, kteří nebyli hotelovými hosty, stoly zůstávaly neuklizené, špinavé byly ubrusy i příbory (žalobci a děti trpěli zažívacími problémy). Bazén byl po nočním přefiltrování čistý jen ráno, přes den sloužil jako veřejné koupaliště i pro místní obyvatele, kteří využívali všech hotelových služeb, po diskotéce u bazénu zanechávali nepořádek (střepy, zvratky a výkaly). Hotel – nabízený pro rodiny s tím, že je „vhodný pro středně náročné klienty, kteří chtějí přes den relaxovat a v noci si vychutnat rušný noční život“ – byl pro místní obyvatele takřka průchozím domem, což nebylo vhodné z hlediska bezpečnosti. Po celý den až do noci hrála u hotelu hlasitá diskotéková hudba. Žalobci 15. 9. 2016 reklamovali závady dovolené, žalovaná reklamaci za oprávněnou neuznala.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 747/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2017, formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož právo – ať už nazývané jako právo na náhradu za ztrátu radosti z dovolené, či právo na náhradu škody za pokaženou dovolenou, popř. právo z titulu narušené dovolené – nevzniká jako důsledek jakékoliv nepříjemnosti, která se stane v průběhu dovolené. Porušení povinnosti cestovní kanceláře musí dosáhnout takové intenzity, že je způsobilé objektivně znepříjemnit pobyt, přičemž při stanovení výše lze podpůrně využít tzv. frankfurtskou tabulku slev, kterou v roce 1985 vydala 24. komora Zemského soudu ve Frankfurtu, označující nejčastější nedostatky při plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy a mající pouze orientační charakter při přiznávání slev ze zájezdu (tabulka je k dispozici na webových stránkách Evropského spotřebitelského centra při České obchodní inspekci (www.evropskyspotrebitel.cz/files/frankfurtskatabulka.pdf). Citovaným rozhodnutím navázal na svůj předchozí rozsudek ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, podle něhož „ustanovení § 852i obč. zák. by mělo být vykládáno nejen v kontextu odpovědnosti za škodu, ale vzhledem k judikatuře Evropského soudního dvora i odpovědnosti za imateriální újmu, která byla způsobena osobnosti vzhledem k jejímu právu na klidnou dovolenou“ [srov. směrnici Rady ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (90/314/EHS), která byla s účinností k 1. 7. 2018 zrušena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. 11. 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS]. Prezentovaný právní názor je plně využitelný i při interpretaci ustanovení § 2543 odst. 1 o. z., které výslovně právo na imateriální újmu způsobenou narušením dovolené spojuje zejména se zmařením nebo podstatným zkrácením zájezdu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1959/2017).

Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně satisfakce, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu – a tím účinně – vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť imateriální újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá „odškodnit“ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy není možné ani exaktně kvantifikovat a lze za ni jen poskytnout zadostiučinění - satisfakci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2019).

Odvolací soud měl ve shodě se soudem prvního stupně za to, že dovolená žalobců byla podstatně narušena a že mají právo na náhradu újmy podle § 2543 odst. 1 o. z. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje; nelze však souhlasit s tím, že výši zadostiučinění lze určit pouze s přihlédnutím k ceně zájezdu. I s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu je zřejmé, že újma za narušení dovolené musí být finančně kvantifikována po zhodnocení všech specifických okolností každého případu a po zvážení konkrétních negativních dopadů zjištěných vad zájezdu způsobujících ztrátu radosti z dovolené.

Dovolání proti výroku, kterým odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 22.750 Kč s příslušenstvím (sleva z ceny zájezdu a náhrada majetkové škody), neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), ani vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 1, 3 o.s.ř.); o tyto obligatorní náležitosti již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o.s.ř.) a v dovolacím řízení pro tyto vady nelze pokračovat (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o.s.ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak. Důvod dovolání, jímž může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost (srov. § 241a odst. 1, 3 o.s.ř.).

Žalobci ve vztahu k nároku na slevu z ceny zájezdu odvolacímu soudu vytkli, že se nevypořádal se všemi tvrzenými okolnostmi a že své rozhodnutí řádně nezdůvodnil; tím však nedostáli požadavkům na vymezení jak předpokladu přípustnosti dovolání, tak dovolacího důvodu. Pokud jde o nárok na náhradu škody na majetku, dovolání postrádá jakoukoli argumentaci.

Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnili žalobci po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v části uvedené v rozsudečném výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta první, o.s.ř.). Ve zbylé části dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 1. 2020

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru