Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2132/2019Rozsudek NS ze dne 28.04.2020

HeslaVrácení daru
Odvolání daru (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2132.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2072 o. z.

§ 630 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2132/2019-132

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L. M., bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalované Z. K., bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Vitebskou, advokátkou se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 369/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2018, č. j. 29 Co 212/2018-101, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, se zastavuje.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2018, č. j. 29 Co 212/2018-101, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Liberci vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 29 Co 212/2018-101, potvrdil rozsudek ze dne 6. 6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, jímž Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí „pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a pozemku p. č. XY, vše zapsáno na LV XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY“, a dále zamítl žalobu na vyklizení nemovitostí „pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY a pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a pozemku p. č. XY, vše zapsáno na LV XY pro katastrální území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště XY“; změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žádná z účastnic nemá právo na jejich náhradu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastnice řízení uzavřely dne 14. 9. 2011 smlouvu, jíž žalobkyně darovala žalované v žalobě specifikované nemovitosti. Žalovaná se do domu čp. XY v XY nastěhovala, dům zrekonstruovala a vybudovala výminek, kde žalobkyně bydlí se svým přítelem. Dopisem ze dne 1. 8. 2017 žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy pro nevděk obdarované a vyzvala ji k vrácení (vydání) daru; skutky, jimiž žalobkyně vymezila zjevné porušení dobrých mravů, se udály po 1. 1. 2014. Vztahy mezi účastnicemi byly dobré do začátku roku 2017, poté se zhoršovaly a zhoršení gradovalo konfliktem dne 4. 7. 2017, jehož průběh líčily strany odlišně. Mezi účastnicemi docházelo k vzájemným schválnostem. Žalobkyně v řízení neprokázala, že ji žalovaná fyzicky napadla a zranila (naopak žalobkyně žalované dala facku), ani že jí poškodila čističku vody, zalepila zámek u automobilu a od dílny. Nebyly prokázány ani tvrzené verbální útoky žalované na žalobkyni. Výraznější konflikty se odehrávaly mezi partnery účastnic; tyto konflikty však nemohou mít vliv na právní vztah účastnic. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že skutky žalované, pro které žalobkyně odstoupila od darovací smlouvy, resp. pro které žádá o vrácení daru, nepředstavují se zřetelem k jejich intenzitě a četnosti úmyslné nebo hrubě nedbalostní porušení dobrých mravů, resp. nenaplňují skutkovou podstatu ustanovení § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že „odvolací soud své rozhodnutí založil na právní otázce, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla řešena, řešil právní otázku v rozporu s procesním právem“ a porušil její právo na spravedlivý proces, neboť „mezi jeho skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je extrémní rozpor“; jeho rozhodnutí je tak založeno na libovůli (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011). Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení zjištěné skutečnosti umožňují uzavřít, že chování žalované je ve zjevném rozporu s dobrými mravy; v této souvislosti viní odvolací soud z toho, že nerespektoval ustálenou judikaturu, v níž se Nejvyšší soud zabýval otázkou dobrých mravů (např. rozsudky ze dne 28. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, nebo ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2781/2009). Srozuměna není ani s posouzením platnosti smlouvy, kterou s žalovanou uzavřela, jelikož konstantní judikatura Nejvyššího soudu takovou smlouvu označuje za smlouvu smíšenou nebo za některou z úplatných smluv, nikoliv za smlouvu darovací (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016). Odkazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011, a ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, vztahující se k požadavkům na odůvodňování soudních rozhodnutí pak vytýká nedostatky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje závěry odvolacího soudu za správné a ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto podle § 104 odst. 1 věty první ve spojení s § 243b o. s. ř. řízení o dovolání směřujícímu proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 6. 2018, č. j. 18 C 369/2017-73, zastavil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným, protože odvolací soud se při rozhodování odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v otázce aplikace přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v případě, kdy darovací smlouva byla uzavřena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a jednání obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, se událo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, přijal a odůvodnil závěr, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. Právo dárce žádat obdarovaného o vrácení daru je totiž úzce spjato se samotnou darovací smlouvou; pokud by tato uzavřena nebyla, resp. pokud by dárce obdarovanému dar neposkytl, nemohlo by - logicky vzato - nikdy vzniknout ani právo požadovat jeho vrácení (nyní vydání). Právo dárce na vrácení daru a tomu odpovídající povinnost obdarovaného dar vrátit tedy nevznikají samy o sobě (nejde o právo a povinnost sui generis), ale již při uzavření darovací smlouvy. Zákonem nastavené podmínky pro vrácení daru jsou součástí okolností, za kterých se darovací smlouva uzavírá, a nemohou proto být později bez ohledu na vůli smluvních stran měněny novou právní úpravou mající dopad na právní poměr založený darovací smlouvou. Za situace, kdy ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. lednem 2014, vzniklo legitimní očekávání, že dárce může žádat dar nazpět jen tehdy, zachová-li se (v budoucnu) obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě poruší dobré mravy (§ 630 obč. zák.). Akceptací jiného názoru by došlo k nepřiměřenému narušení zásady ochrany nabytých práv účastníků, kteří při založení právního poměru (darování) vycházeli z určitého legitimního očekávání a nemohli jakkoli ovlivnit či předvídat, že dojde ke změně právní úpravy ve vztahu k vrácení daru. Nelze vyloučit, že v případě, že by platila právní úprava odvolání daru podle ustanovení § 2068 a násl. o. z. již v době, kdy byla darovací smlouva sjednávána, by některá ze stran za takových okolností neměla na darovací smlouvě zájem (například obdarovaný by neměl zájem dar přijmout, mohl-li by se nadít, že dárce může dar odvolat pro nouzi) a smlouva by proto uzavřena vůbec nebyla.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud poměřoval zjištěný skutkový stav věci ustanovením § 2072 o. z., posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl již z toho důvodu uplatněn opodstatněně. Nejvyššímu soudu proto nezbylo – aniž se zabýval dalšími námitkami žalobkyně – než napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru