Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2124/2012Usnesení NS ze dne 19.06.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2124.2012.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.

§ 33 předpisu č. 216/1994 Sb. ve znění do 29.02.2012

§ 27 předpisu č. 214/1994 Sb. ve znění do 29.02.2012

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2124/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně V. G., zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Plzeň, Šafaříkovy sady 5, proti žalované FORSET COLLECT LIMITED, reg. č. HE 265667, se sídlem Agiou Nikolaou, 67-69, Flat/Office 103, 2408 Egkomi, Nicosia, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 12, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 114/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2012, č. j. 24 Co 298/2011-159, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalobkyni částku 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Zikmunda, advokáta se sídlem Plzeň, Šafaříkovy sady 5.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. března 2012, č. j. 24 Co 298/2011-159, potvrdil rozsudek ze dne 18. srpna 2011, č. j. 7 C 114/2010-107, jímž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zrušil „rozhodčí nález ze dne 8. 9. 2010, č. j. 50280/2010, vydaný rozhodcem Bc. P. V., se sídlem Lično 118, ve věci žalobce FORSET COLLECT LIMITED, adr. Agiou Nikolaou, 67-69, Flat/Office 103, 2408 Egkomi, Nicosia, proti žalované V. G., o zaplacení 5.402,90 Kč s úrokem z prodlení z částky 7.097,50 Kč od 26. 4. 2010 do 26. 8. 2010“, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 Sb. (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání uplatněných námitek nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které soudy posuzují rozdílně anebo hodlá-li dovolací soud již vyřešenou právní otázku vyřešit jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Žalovaná prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila závěr, k němuž odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně), podle něhož je rozhodčí doložka ve smlouvě o úvěru uzavřené dne 24. 3. 2010 mezi její právní předchůdkyní a žalobkyní neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s § 56 odst. 1 obč. zák., neboť procesní pravidla v ní dohodnutá nezaručují žalobkyni (spotřebitelce) spravedlivé řízení, a to zejména možnost přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci podle § 27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění před 1. 3. 2012 (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“).

Otázky (ne)platnosti rozhodčí doložky ve vztahu k ustanovením zákona zakotvujícím ochranu spotřebitele a erokonformního výkladu právních předpisů Evropské unie vztahujících se k ochraně spotřebitele nepatří mezi ty, které dosud Nejvyšší soud neřešil (srovnej např. usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010). Ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, vyslovil, že směrnice Rady 93/13/ES, o nepřiměřených podmínkách (o zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách, musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí doložky a zrušil tento nález v důsledku toho, že dohoda smluvních stran obsahuje zneužívající klauzuli. Jakkoli totiž může existovat kvalitní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel – podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele. Rozhodčí řízení musí v takovém případě zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva); možnost přezkoumat rozhodčí nález jinými rozhodci (§ 27 zákona č. 216/1994 Sb.) je atributem spravedlivého procesu. V rozsudku ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1858/2011, pak Nejvyšší soud připomněl, že ustanovení § 52 a následující obč. zák. - představující právní úpravu ochrany spotřebitele (spotřebitelských smluv) - jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, a uzavřel, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu jsou soudy povinny posoudit platnost (pro spotřebitele nezávaznost) sjednané rozhodčí doložky z hlediska § 56 obč. zák. (tj. zda v rozporu s požadavkem dobré víry nevytváří k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran) v závislosti na čl. 3 odst. 1 a přílohy směrnice č. 93/13/EHS, jakož i výkladu, který doposud v obdobných věcech podal Soudní dvůr Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr). Možnost soudu přezkoumat zneužívající charakter určité klauzule z úřední povinnosti představuje prostředek vhodný zároveň k dosažení výsledku stanoveného v článku 6 směrnice, totiž zabránit tomu, aby byl konkrétní spotřebitel zneužívající klauzulí vázán, a přispět ke splnění cíle stanoveného v článku 7 této směrnice, jelikož takový přezkum může mít odrazující účinek napomáhající zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách uzavíraných mezi spotřebiteli a podnikateli (srovnej rozsudek ESD ze dne 21. 11. 2002, ve věci C-473/00, Cofidis, bod 32, a rozsudek SDEU ze dne 26. 10. 2006, ve věci C-168/05, Mostaza Claro, bod 27).

Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se zabýval námitkou neplatnosti rozhodčí doložky, aniž byla tato námitka vznesena v rozhodčím řízení, a dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je neplatná, neboť v ní sjednaná procesní pravidla negarantují spravedlivé řízení, postupoval v souladu se zmiňovanou judikaturou. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010, je nepřípadný, poněvadž v uvedeném případě nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 9 odst. 1, § 7 bodu 3., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 1.000,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 273,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 19. června 2013

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru