Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 2031/2016Usnesení NS ze dne 29.08.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2031.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 153b odst. 4 o. s. ř.

§ 243c odst. 1, věta první o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3421/17 ze dne 09.01.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 2031/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. R., proti žalované B. R., zastoupené JUDr. Michalem Paule, advokátem se sídlem Praha 2, Bělehradská 572/63, o 4.956.104,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 70/2011, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 29 Co 282/2015-590, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2015, č. j. 29 Co 282/2015-590, potvrdil usnesení ze dne 31. 7. 2015, č. j. 21 C 70/2011-549, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl návrhy žalované z 18. 9. 2013 a 7. 10. 2013 na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 9. 8. 2013, č. j. 21 C 70/2011-309, ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobci 4.956.104,53 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná, resp. její zástupce nezmeškal první jednání ve věci dne 9. 8. 2013 z omluvitelných důvodů ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3677/2013, a ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2130/2014, podle nichž je omluvitelným důvodem zmeškání jednání podle uvedeného ustanovení okolnost, která žalovanému, resp. jeho zástupci, nejen zabránila účastnit se jednání, ale i včas omluvit svou neúčast. Tak tomu v daném případě nebylo; vzhledem k povaze tvrzené indispozice zástupce žalované, která mu dovolovala telefonní hovor s lékařkou, a k odpolední době nařízeného jednání bylo objektivně možné, aby telefonicky, případně jinými prostředky umožňujícími komunikaci na dálku, omluvil předem svou neúčast při jednání konaném dne 9. 8. 2014 ve 13.00 hodin.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu reprezentované jeho nálezy ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, v nichž byl vyjádřen právní názor, podle něhož nelze vydat rozsudek pro zmeškání, jestliže se na jednání nedostavil jinak procesně aktivní žalovaný. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu její předchozí procesní aktivitu (kterou podrobně popisuje), že se nezabýval jejími námitkami ohledně neexistence žalované pohledávky a místní nepříslušnosti soudu prvního stupně a že nevzal v úvahu šikanózní povahu žaloby. Zároveň oponuje závěru, že jednání nebylo zmeškáno z omluvitelného důvodu. Připomíná, že v době jednání byla na zahraniční dovolené a byla svým zástupcem ujištěna, že její účast na jednání dne 9. 8. 2014 není nutná vzhledem k očekávanému postoupení věci místně příslušnému Okresnímu soudu v Jihlavě. Její zástupce pak v noci ze čtvrtka na pátek onemocněl; zvracel a nebyl schopen se dostavit do kanceláře za účelem omluvy ani k ošetřující lékařce, kterou telefonicky přivolal a po domluvě s ní se k ošetření dostavil následující pondělí dne 12. 8. 2013. Téhož dne pak soudu svou neúčast omluvil a důvod neúčasti doložil, aniž znal výsledek jednání; předpokládal, že soud prvního stupně žalobu neprojednal z důvodu své místní nepříslušnosti. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek pro zmeškání zrušil.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolání žalované není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu je v otázce, co lze považovat za omluvitelné důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby nastolená právní otázka byla posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož nelze po žalovaném, který se hodlá k jednání soudu včas dostavit, spravedlivě požadovat, aby nesl pro něj nepříznivé následky spojené s vydáním rozsudku pro zmeškání, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání zúčastnit se jednání. Tato překážka nebo jiná okolnost - má-li být důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř. - musí představovat „omluvitelný důvod“. Příčina toho, proč žalovaný zmeškal první jednání ve věci, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Za omluvitelný důvod, pro který žalovaný zmeškal první jednání ve věci, k němuž byl řádně a včas předvolán, je třeba ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání dostavit se včas k soudu (například zdravotní indispozici, zpoždění veřejného dopravního prostředku použitého k přepravě na jednání soudu nebo technickou závadu na osobním automobilu při cestě k soudu), tak i okolnost žalovaným případně zaviněnou nebo jinak způsobenou, lze-li ji považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka – za omluvitelnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 104/1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2041/2000). Z hlediska návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s. ř. jsou ospravedlnitelným důvodem neúčasti žalovaného na prvním jednání ve věci okolnosti, jež soudu v době vydání rozsudku nemohly být objektivně známy a které účastníku zabránily se k jednání dostavit, případně svou neúčast předem řádně omluvit. Omluvitelným důvodem ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. tak není skutečnost, která žalovanému byla známa předem (třebaže mu objektivně zabraňovala v účasti na jednání), jestliže žádné objektivní okolnosti nebránily tomu, aby včas omluvil svou neúčast na jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 44/2000, a ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2130/2014). Omluvu k jednání lze přitom provést kteroukoli způsobilou formou podání uvedenou v § 42 odst. 1 o. s. ř., ale i jiným způsobem, než který je pro podání stanoveno v tomto ustanovení, tedy i telefonicky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2001, dále Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: B. H. Beck, 2009, 1052 s. - dále jen „Komentář“). Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání bude tudíž opodstatněným, doloží-li žalovaný, že se nemohl dostavit na jednání a ani se z něj včas omluvit.

Vzhledem k řečenému pobyt žalované na zahraniční dovolené nepředstavuje omluvitelný důvod, pro který žalovaná zmeškala jednání ve věci, které se konalo dne 9. 8. 2013. Žalovaná byla k tomuto jednání předvolána prostřednictvím svého právního zástupce dne 15. 7. 2013 a okolnost, že se jednání nebude moci zúčastnit z důvodu své dovolené, jí nepochybně byla známa předem, takže jí žádné objektivní okolnosti nebránily v tom, aby svou neúčast na jednání soudu včas omluvila. Z hlediska omluvitelnosti důvodu zmeškání jednání je bez významu, že jí zástupce na základě vlastní úvahy (v rozporu s žádostí soudu o zajištění účasti žalované při nařízeném jednání dne 9. 8. 2013) instruoval, že její účast při tomto jednání není nutná.

Žalované nelze přisvědčit ani v tom, že její zástupce nebyl z objektivních důvodů schopen včas omluvit svou neúčast na jednání. Odvolací soud mimo jiné zjistil, že praktická lékařka rozhodla dne 12. 8. 2013 o dočasné pracovní neschopnosti zástupce žalované ode dne 9. 8. 2013, kdy s ní telefonicky hovořil o svých zdravotních potížích a kdy se dohodli, že se k ní dostaví dodatečně až dne 12. 8. 2013. Charakter zdravotních potíží sice objektivně zabránil zástupci žalované dostavit se k jednání, avšak nevylučoval možnost včasné omluvy z jednání. Byl-li totiž schopen telefonicky kontaktovat ošetřující lékařku (jak sám uvádí), byl nepochybně schopen stejnými či obdobnými prostředky kontaktovat soud a svou neúčast na jednání, jež bylo nařízeno až na 13.00 hodinu, včas omluvit. Ani na straně zástupce žalované nelze považovat za ospravedlnitelný důvod nedostavení se k jednání, a to jeho očekávání, že nebude ve věci zahájeno jednání a že soud prvního stupně vysloví místní nepříslušnost a věc postoupí Okresnímu soudu v Jihlavě.

Právní posouzení neomluvitelnosti důvodu neúčasti žalované, resp. jejího zástupce na jednání, z hlediska naplněnosti předpokladu zrušení rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. odvolacím soudem je tudíž v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Zbylé dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a zpochybnit závěr o neopodstatněnosti návrhu žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání.

Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně zaujímá právní názor, podle něhož nelze zaměňovat procesní instituty odvolání proti rozsudku pro zmeškání a návrh na jeho zrušení podle § 153b odst. 4 o. s. ř. Ačkoliv je účelem obou procesních instrumentů odklizení rozsudku pro zmeškání, liší se v postupu při jejich projednávání, jakož i v okruhu skutečností relevantních při jejich uplatňování. Opodstatněnost návrhu na zrušení kontumačního rozsudku je dána (jak již bylo shora vysvětleno) v případě, bránila-li účasti na jednání taková skutečnost, jíž nebylo možné předvídat, a zamezila tak i včasné omluvě žalovaného, přičemž je presumováno splnění všech podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. V odvolacím řízení je naproti tomu dán prostor předpoklady pro jeho vydání znovu přezkoumat. V řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání proto soud není oprávněn zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Stejně tak v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z omluvitelných důvodů (§ 153b odst. 4 o. s. ř.); již proto ne, že o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání rozhoduje v prvním stupni soud, který rozsudek vydal. Jinak řečeno, nelze zaměňovat omluvitelný důvod zmeškání ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř. na straně jedné s posouzením předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání, jež může být předmětem řízení o odvolání proti kontumačnímu rozsudku, na straně druhé. Rozdílnosti uvedených procesních nástrojů k odstranění kontumačního rozsudku odpovídá i z ustanovení § 153b odst. 5 o. s. ř. se podávající postup při jejich projednání směřující prioritně k tomu, aby byl odklizen kontumační rozsudek vydaný za situace, kdy se žalovaný nedostavil na jednání z omluvitelného důvodu, a teprve následně aby byla přezkoumána správnost závěru soudu prvního stupně o naplněnosti podmínek pro jeho vydání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 637/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 2/1997, ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 737/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3/2002, ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 122/2001, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015, a ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 355/2016, jakož i Komentář 1053 a násl. s.).

V posuzovaném případě žalovaná v podáních z 18. 9. 2013 a 9. 10. 2013 na čl. 320 a 326 spisu kromě návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání podala i odvolání (posuzováno podle jejich obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) z důvodu nesplnění podmínek pro jeho vydání, jež konkretizovala v podání ze dne 11. 8. 2015 (čl. 554 spisu), jak již ostatně konstatoval odvolací soud v usnesení ze dne 20. 1. 2016, č. j. 29 Co 2/2016-612, jímž zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 2015, č. j. 21 C 70/2011-595, o nepřiznání osvobození žalované od soudního poplatku za odvolání proti kontumačnímu rozsudku. O podaném odvolání nebylo dosud rozhodnuto.

Argumentuje-li žalovaná v dovolání s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, že nebyla splněna materiální podmínka pro vydání rozsudku pro zmeškání vzhledem k její předchozí procesní aktivitě, nejde o námitku, kterou lze úspěšně uplatnit v návrhu na zrušení rozsudku pro uznání, nýbrž v odvolání proti takovému rozhodnutí. Relevanci této námitky posoudí odvolací soud v rámci přezkumu závěru, že byly splněny formální i materiální podmínky vydání kontumačního rozsudku. Poukaz žalované na nález ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12, je nepřiléhavý, neboť Ústavní soud se v něm zabýval ústavní stížností za situace (odlišné od nyní posuzovaného případu), kdy jinak procesně aktivní žalovaná neúmyslně zmeškala jednání z důvodu zřejmého nedorozumění a omylu, přičemž její návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání byl zamítnut a ani její odvolání nebylo úspěšné (odvolací soud kontumační rozsudek potvrdil). V nálezu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, se pak Ústavní soud zabýval návrhem Okresního soudu v Děčíně na zrušení § 153b odst. 1, 4 o. s. ř. pro jeho rozpor s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky). Pod bodem 61 nálezu vyslovil, že první a nejdůležitější materiální podmínkou kontumačního rozsudku je absence procesní aktivity žalovaného a že obecný soud rozsudek pro zmeškání nesmí vydat, pokud se na jednání nedostavil jinak procesně aktivní žalovaný. Jinak řečeno, vyslovil se k materiálnímu předpokladu vydání kontumačního rozsudku.

Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. srpna 2017

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru