Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1985/2019Usnesení NS ze dne 23.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1985.2019.2
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1985/2019-107

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce E. P., bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Praha, Vinohradská 2134/126, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem Praha, Sokolovská 219, o žalobě o určení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 373/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 23 Co 399/2018-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 67 C 373/2017-45, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že poštovní služby, které Česká pošta, s. p. poskytuje pod obchodními jmény „Balík Do ruky“ a „Balík Na poštu“ za podmínky, že hmotnost poštovní zásilky, která je předmětem poštovní služby, nepřesahuje 10 kg, jsou základní službou ve smyslu § 2 písm. j) zák. o poštovních službách a jsou součástí poštovní povinnosti České pošty, s. p. ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o poštovních službách, jež pro ni vyplývá z poštovní licence udělené Českým telekomunikačním úřadem dne 12. 12. 2017 pod č. j. ČTÚ-70580/2017-610/V.vyř., a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 23 Co 399/2018-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku „jaká práva a povinnosti se podle našeho právního řádu vztahují na tzv. základní služby, ve smyslu definice podle § 2 písm. j) zákona č. 29/2000 sb., zákona o poštovních službách“, přičemž mu vytýká nesprávný závěr, že žalobce „žádná práva u těchto služeb nemá a že žalovaná není u nich nositelem žádné povinnosti vůči žalobci“. Přípustnost dovolání zakládá na přesvědčení, že uvedená otázka „nebyla dosud dovolacím soudem posuzována a vyřešena“. Obsáhle argumentuje proti správnosti závěru odvolacího soudu o neexistenci aktivní a pasivní žalobní legitimace a neexistenci práv a povinností. Prosazuje, že v tomto případě je naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení dán tím, že „organizační složka žalované pověřená ochranou základních služeb odmítá předmětným službám tuto ochranu poskytovat“.

Žalovaná se ve vyjádření k odvolání vymezila k argumentaci žalobce. Navrhla, aby dovolací soud řízení pro nedostatek podmínek řízení zastavil, případně aby dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá argumentace, jíž dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neexistenci aktivní a pasivní legitimace, založená na jeho přesvědčení, že odvolací soud učinil nesprávný závěr „o neexistenci práv a povinností“.

Otázkou aktivní a pasivní žalobní legitimace se Nejvyšší soud zabýval v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016), přičemž dovodil, že věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva. Aktivní věcná legitimace je dána, jestliže žalobci svědčí tvrzené subjektivní právo; pasivní věcná legitimace je posuzována z hlediska, zda je žalovaný nositelem tvrzené povinnosti. Případný nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace má za následek, že žalobce nemůže být v řízení úspěšný.

Závěr odvolacího soudu, že žalobu je třeba zamítnout pro nedostatek věcné legitimace, neboť mezi účastníky řízení není žádný právní vztah, který by bylo třeba vyřešit formou soudního rozhodnutí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, podle níž právo na soudní ochranu vyplývá nejen z ústavních záruk (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), ale také z občanskoprávních předpisů, ať hmotných nebo procesních; stanoveným postupem při úsilí o právo (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jako výrazu spravedlivého procesu, je třeba rozumět zákonem předepsaný procesní postup, v posuzované věci tedy postup podle ustanovení občanského soudního řádu. Ten připouští - mimo jiné – návrh na zahájení řízení, v němž by soudem bylo rozhodnuto o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, to však jen za podmínky, že na takovém určení je naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.); předpokladem úspěšnosti takového návrhu (žaloby) je především existence věcné legitimace, kterou ve smyslu ustálené judikatury obecných soudů i nauky má toliko ten, kdo je účasten právního vztahu (práva), o které v řízení jde. Jinak řečeno - předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.

Závěr, že k podání určovací žaloby v projednávané věci žalobce procesně oprávněn není, konvenuje zjištění odvolacího soudu (jež dovoláním nebylo zpochybněno), že žalobci žádné subjektivní právo, které by mohl úspěšně žalobou v této věci uplatnit, nesvědčí, ani nebyl a není v pozici toho, komu bylo odepřeno právo (nárok), takže ani po vydání (určovacího) rozhodnutí se na jeho postavení nic nezmění. Pouhá odlišnost jeho právního náhledu na určitou právní skutečnost (otázku posouzení poštovní služby jako tzv. základní), i kdyby tato byla zjištěna, jej k vyvolání řízení o takovém určení nelegitimuje.

Zakládá-li dovolatel přípustnost svého dovolání na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou je žalobcem formulovaná otázka „výkladu ustanovení § 2 písm. j) zákona o poštovních službách, tedy jaká práva a povinnosti pro základní služby vyplývají z tohoto zákona“. Na řešení uvedené otázky není napadené rozhodnutí založeno.

Výtkou, že závěr odvolacího soudu v otázce naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení je „v rozporu s ustálenou judikaturou“, žalobce nevymezil řádně přípustnost svého dovolání v intencích § 237 o. s. ř., neboť nespecifikuje, která rozhodnutí dovolacího soudu má na mysli. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Bez relevance pak je odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 828/2006, neboť odvolací soud svůj závěr o absenci naléhavého právního zájmu ze strany žalobce nezaložil na tom, že „požadované určení nemá povahu určení, zda tu právo je, ale pouze povahu určení určité právní skutečnosti“, jak dovozuje dovolatel, nýbrž na tom, že žalobce má odlišný názor na zařazení předmětných poštovních služeb pod tzv. základní služby, což naléhavý právní zájem na požadovaném určení neodůvodňuje.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou, a to i kdyby se odvolací soud tvrzených procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Pavel Horňák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru