Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1929/2011Usnesení NS ze dne 28.03.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1929.2011.1
Dotčené předpisy

čl. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1929/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně P. V., zastoupené Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, proti žalované 1. faktorské s. r. o. se sídlem v Brandýse nad Labem-Stará Boleslav, Svatopluka Čecha 413/7, identifikační číslo 26777355, zastoupené Mgr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 501/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010, č. j. 27 Co 401/2010-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalované proti shora uvedenému rozhodnutí, jímž krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. dubna 2010, č. j. 18 C 501/2009-86, kterým byl „zrušen rozhodčí nález sp. zn. 002 SRKCR-026/2009 vydaný dne 28. 8. 2009 rozhodkyní Mgr. E. C.“, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno v otázce neplatnosti rozhodčí doložky na dvou důvodech, tj. že nebyla individuálně sjednána a že rozhodce měl být určen ze seznamu rozhodců vedeného Smírčí a rozhodčí komorou České republiky, o. s., tedy nikoliv stálým rozhodčím soudem zřízeným zákonem. Každý z nich - obstojí-li samostatně - nutně musí vést ke zrušení rozhodčího nálezu.

Již v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikovaném pod č. 45/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), byl přijat a odůvodněn závěr, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Na toto rozhodnutí pak navázal usnesením ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným ve Sbírce pod č. 121/2011, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který usměrnil dosud rozdílnou rozhodovací praxi přijetím závěru, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem; rozhodnutím velkého senátu byly v souladu s § 20 odst. 1 věty první zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, překonány závěry vyjádřené v usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, kterého se žalovaná dovolává. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) k dovolacímu přezkumu nastolenou otázku platnosti rozhodčí doložky, podle které má být rozhodce určen ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., posoudil v souladu s takto sjednocenou judikaturou, a proto jeho rozhodnutí nemůže být zásadně významným po právní stránce pro její řešení.

Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ten dovolatelka vystihla námitkou, že soudy obou stupňů měly postupovat podle § 109 písm. d) o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. března 2013

JUDr. Václav Duda, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru