Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1836/2020Usnesení NS ze dne 16.06.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1836.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1836/2020-67

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Pavlem Horňákem ve věci žalobkyně TOMMY STACHI s.r.o., se sídlem Praha 3, Olšanská 2643/1a, identifikační číslo osoby 27148084, zastoupené Mgr. Martinem Sejkem, advokátem se sídlem Praha 10, Korunní 810/104, proti žalovanému L. T., bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Praha 2, Fűgnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení 25 369 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 88/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2020, č. j. 20 Co 100/2020-51, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2010, č. j. 20 Co 100/2020-51, potvrdil usnesení ze dne 11. 2. 2020, č. j. 8 C 88/2019-36, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 vyslovil místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Semilech jako soudu místně příslušnému. Soudy shodně dovodily, že v projednávané věci je místně příslušným obecný soud žalovaného (§ 84 ve spojení s § 85 odst. 1 o. s. ř.), jímž je Okresní soud v Semilech, v jehož obvodu má žalovaný bydliště, nikoliv soud, v jehož obvodu má hlášen trvalý pobyt na adrese sídla úřadu městské části.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§ 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud (i) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo (ii) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, (iv) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.

Nejvyšší soud ustáleně dovozuje, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem nově vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16).

V usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, Ústavní soud vysvětlil, že účelem povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“.

Obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaný v dovolání pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud postupoval a jak rozhodl. Své námitky zakládá na úvaze o možnosti volby místně příslušného soudu, ač odvolací soud uzavřel, že o případ místní příslušnosti na výběr dané nejde, jestliže z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 11. 9. 2019 vyplývá, že příslušnost soudu, k němuž žalobkyně návrh podala, je odůvodněna tím, že v jeho obvodu má žalovaný bydliště.

Požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř. žalovaný nedostál; Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

O náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 6. 2020

JUDr. Pavel Horňák

pověřený člen senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru