Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1742/2017Usnesení NS ze dne 01.12.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1742.2017.1
Dotčené předpisy
§ 237 o. s. ř.|§ 241a odst. 1, 3 o. s. ř.|§ 243c odst. 1, věta první o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1742/2017-248

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Heineken Česká republika, a.s. se sídlem Krušovice, U Pivovaru 1, identifikační číslo 451 48 066, zastoupené JUDr. Dagmar Dundrovou, advokátkou se sídlem Lužná, Za Školou 588, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Danou Holou, advokátkou se sídlem Louny, Přemyslovců 2045, o 184.622 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 25 C 1654/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 17 Co 671/2014-211, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 29. 11. 2013, č. j. 25 C 1654/2009-131, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 11. 2014, č. j. 25 C 1654/2009-157, uložil žalovaným R. N. a J. K. zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 184.622 Kč se specifikovanými úroky z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).

K odvolání žalovaného J. K. (dále jen „žalovaný“) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 17 Co 671/2014-211, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení 184.622 Kč s příslušenstvím proti žalovanému zamítl (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a o nákladech řízení státu ve vztahu k žalovanému (výroky II. a III.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud částečně zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví vypracovaným Kriminalistickým ústavem Praha. Po zhodnocení důkazů dospěl oproti soudu prvního stupně ke skutkovému závěru, že podpis na prohlášení o ručitelském závazku ze dne 11. 8. 2006 za pohledávku ve výši 200.000 Kč, vzniklou ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 11. 8. 2006 mezi žalobkyní a R. N., není vlastnoručním podpisem žalovaného, neboli že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že žalovaný ručitelské prohlášení podepsal. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že ručitelský závazek podle dle § 546 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), žalovanému nevznikl, a že tudíž žaloba není vůči němu opodstatněná.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Žalobkyně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky důkazního břemene odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované jeho rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož popřel-li žalovaný pravost soukromé listiny, kterou předložila k prokázání existence jeho ručitelského závazku, leželo důkazní břemeno prokázání pravosti listiny na ní. Má za to, že důkazní břemeno leželo na žalovaném, který „v případě prokázání nepravosti podpisu by nemusel platit dluh za žalovaného 1/“ (R. N.). Oproti očekávání žalobkyně nelze na podkladě její argumentace dospět k závěru, že odvolací soud se v řešení nastolené otázky odchýlil od zmiňovaného rozhodnutí, v němž je vyjádřen právní názor, podle kterého popírá-li účastník pravost soukromé listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečnosti v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jinými slovy řečeno, popře-li žalovaný ve sporu o plnění pravost listiny (ze které nárok vychází), leží důkazní břemeno ohledně její pravosti na žalobci, který listinu k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok. K uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006). Z odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud otázku důkazního břemene posoudil v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Zbylé námitky žalobkyně směřující proti skutkovým závěrům, k nimž odvolací soud dospěl na základě hodnocení provedených důkazů, nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně právní závěr, že ručitelský závazek žalovaného nevznikl (tj. že mu ve smyslu § 546 obč. zák. nevznikla vůči ní povinnost uspokojit její pohledávku, jestliže ji neuspokojí dlužník R. N.), zpochybňuje procesně neregulérním způsobem. Svůj závěr o opodstatněnosti žaloby staví na vlastní verzi skutku, že žalovaný ručitelské prohlášení ze dne 11. 8. 2006 podepsal. Tím ovšem napadá primárně správnost skutkových zjištění, popřípadě hodnocení důkazů, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci; přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Protože rozhodné znění zákonné úpravy dovolacího řízení vylučuje možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů dovolacím soudem, je z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. bez významu odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2007.

Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesla.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 1. prosince 2017

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru