Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1699/2019Rozsudek NS ze dne 28.08.2019

HeslaSmlouva o dílo
Promlčení
Dobré mravy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1699.2019.1
Dotčené předpisy

§ 631 obč. zák.

§ 3 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1699/2019-198

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně HAZA s. r. o. se sídlem v Opavě, Vávrovice, Jantarová 4/25, proti žalovaným 1/ R. K., bytem XY, a 2/ G. K., bytem XY, o zaplacení 211.876 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 110 C 30/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2018, č. j. 57 Co 108/2018-167, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2018, č. j. 57 Co 108/2018-167, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 20. 10. 2017, č. j. 110 C 30/2016-132, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně 211.876 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 211.876 Kč od 27. 2. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 Kč denně od 26. 2. 2016 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III - V).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 57 Co 108/2018-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, že dne 8. 4. 2010 uzavřeli žalobkyně jako zhotovitelka se žalovanými jako objednateli smlouvu, jejímž předmětem bylo zhotovení stavby rodinného domu za celkovou pevně stanovenou cenu 3.932.413 Kč bez DPH s termínem dokončení do 30. 3. 2011. Cena za dílo měla být hrazena průběžně po etapách, resp. po provedení jednotlivých dílčích etap podle platebního kalendáře, a to na podkladě žalobkyní vystavených faktur ve sjednané splatnosti do 10 dnů od jejich vystavení. Jelikož žalovaní neměli dostatek finančních prostředků na dokončení díla, žalobkyně jim po vzájemné dohodě předala dne 20. 1. 2011 nedokončené dílo. Stalo se tak v průběhu osmé etapy, která předpokládala práce v hodnotě celkem 250.000 Kč; v rámci této etapy žalobkyně neprovedla práce v hodnotě 65.760 Kč, které byly vyjmenovány v protokolu o předání a převzetí ze dne 20. 1. 2011. Ze sjednané ceny díla žalovaní za dílo zaplatili 3.866.656 Kč. Dodatkem č. 3 ze dne 20. 12. 2012 si účastníci dohodli prodloužení dokončení stavby do 30. 6. 2013. Nedokončené práce provedeny nebyly. Dopisem ze dne 27. 1. 2016 žalobkyně vyzvala žalované k úhradě ceny za práce provedené v rámci osmé etapy, včetně víceprací (snížené o nedokončené práce) ve výši 247.121 Kč se splatností do 7. 2. 2016. Dopisem ze dne 6. 2. 2016 žalovaní sdělili žalobkyni, že dokončení poslední etapy není možné pro trvající nedostatek finančních prostředků a není jim zřejmé, jaké práce požaduje žalobkyně zaplatit. Fakturou ze dne 16. 2. 2016 žalobkyně vyzvala žalované k zaplacení 211.876 Kč se splatností 26. 2. 2016.

Odvolací soud zjištěný skutkový stav věci právně posoudil tak, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo podle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“). Protože dílo bylo žalovaným předáno 20. 1. 2011, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení ceny za dílo do deseti dnů od tohoto dne. Dodatek o změně termínu dokončení díla ze dne 20. 12. 2012 tak již nemohl obsah smlouvy o dílo změnit, z čehož plyne, že právo žalobkyně na doplacení ceny díla se promlčelo nejpozději 31. 1. 2014. Námitku promlčení, kterou v průběhu řízení vznesli žalovaní, vyhodnotil jako výkon práva příčící se dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle smluvních ujednání totiž žalobkyně nemohla vyfakturovat práce již provedené v osmé etapě dříve, než byly všechny práce z osmé etapy dokončeny, přičemž obě smluvní strany počítaly s tím, že k dokončení dosud neprovedených prací dojde, což se však nestalo. Cena za dílo byla stanovena částkou 3.932.413 Kč bez DPH, žalovaní na zálohách zaplatili 3.866.656 Kč bez DPH, cena neprovedených prací z osmé etapy činí 65.760 Kč bez DPH, žalovaní tedy dluží žalobkyni na ceně díla 184.240 Kč s připočtením DPH ve výši 15%, celkem tedy 211.876 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost shledávají v tom, že se při řešení otázky „nemravnosti“ námitky promlčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 21 Cdo 740/2009, rozsudek ze dne 28. 6. 2009, sp. zn. 21 Cdo 992/99 a rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96). Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není podloženo natolik přesvědčivými skutkovými zjištěními, které by odůvodnily závěr, že jejich námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud nekonkretizoval, v čem spatřuje zneužití práva na úkor žalobkyně, nezabýval se otázkou zavinění, chybí též jeho úvaha stran poměru tvrdosti uplatněné námitky s povahou uplatňovaného práva i posouzení otázky intenzity naplnění uvedených podmínek. Připomínají, že autorkou smlouvy o dílo byla žalobkyně, která uzavírá smlouvy o dílo v rámci své podnikatelské činnosti, a lze od ní oprávněně očekávat profesionální přístup i ve vztahu k úhradě ceny za dílo. Právo na doplatek ceny díla vzniklo nejpozději uplynutím 10 dnů od podpisu předávacího protokolu, žalobkyně však byla po dobu více než pěti let v tomto směru nečinná, svůj nárok ani nevyčíslila; promlčení svého práva tak sama zavinila. Naproti tomu oni měli za to, že veškeré jejich závazky vůči žalobkyni jsou splněny, provádění dalších prací nepožadovali, neboť neměli dostatek finančních prostředků, o čemž byla žalobkyně informována. Námitkou promlčení nehodlali žalobkyni způsobit újmu, šlo o podpůrný argument, k němuž přistoupili, neboť soud nepřisvědčil jejich námitce, že žalobkyni uhradili veškeré provedené práce. Z uvedených důvodů mají za to, že v daném případě není naplněna podmínka výjimečné intenzity odůvodňující zásah do principu právní jistoty – práva uplatnit námitku promlčení. Navrhují, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Současně navrhli i odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými (žalovanými) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při právním posouzení, zda je žalovanými uplatněná námitka promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pojem „dobré mravy“ v intencích § 3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud vyložil opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/1997, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005), v nichž dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.

Právní jednání (úkon) se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/97 pod č. 62, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010).

Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající se nyní nastolenou právní otázkou přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se tak příčí dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002/, nebo jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015 ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, a ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5122/2016, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, nebo ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna, stejně jako případný příslib dlužníka splnění dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

V posuzovaném případě je závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení, kterou žalovaní v průběhu řízení uplatnili, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, přinejmenším předčasný. Žalovaným lze přisvědčit, že odvolací soud se ve vztahu k jimi vznesené námitce promlčení nezabýval komplexním posouzením otázky souladu výkonu práva s dobrými mravy, řádně neodůvodnil, v čem spatřuje výjimečnost případu z pohledu výše předestřených kritérií a jejich intenzity. Skutkové zjištění, že smluvní strany „počítaly“ s tím, že dojde k dokončení osmé etapy, a uzavřely dodatek o posunutí termínu dokončení díla do 30. 6. 2013, nelze vnímat jako zneužití situace ze strany žalovaných, které by žalobkyni (nezaviněně) znemožňovalo provedené práce (již v roce 2011 předaného díla) vyčíslit a vyfakturovat dříve než v roce 2016. Názor, že námitka promlčení je „nemravná“ proto, že smluvní ujednání bránily žalobkyni vyfakturovat práce z osmé etapy před jejím dokončením, je neudržitelný, dovodil-li odvolací soud současně, že závazek ze smlouvy o dílo zanikl dne 20. 1. 2011 předáním nedokončeného díla a dodatek (a tedy ani žádná další případná ujednání smluvních stran ohledně možného dokončení díla – osmé etapy) uzavřený po tomto datu již nemohl obsah smlouvy o dílo změnit. Je třeba akcentovat, že žalobu na doplacení ceny díla (resp. zaplacení prací provedených v rámci nedokončené osmé etapy) žalobkyně podala za nezměněných okolností, které zde byly i v době předání díla s nedodělky dne 20. 1. 2011 (práce osmé etapy nadále nejsou dokončené).

Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním posouzení, které je neúplné a tudíž nesprávné. Žalovaní uplatnili právem dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k výsledku řízení již nerozhodoval o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru