Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1695/2020Usnesení NS ze dne 16.07.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1695.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1695/2020-184

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) R. K. a b) J. K., obou bytem XY, zastoupených JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 14, proti žalované J. K., bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 1.621.188,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 305/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2020, č. j. 54 Co 403/2019-161, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.295,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Klimeše, advokáta.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 31. 5. 2018, č. j. 52 C 305/2017-26, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 1.621.188,70 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení s tím, že plněním jednomu z žalobců v rozsahu tohoto plnění zaniká povinnost vůči druhému z žalobců, a dále jí uložil nahradit žalobcům náklady řízení. Žalobci se žalobou domáhali zaplacení uvedené částky představující 1) neuhrazenou půjčku poskytnutou žalované ve výši 483.633,- Kč na koupi bytové jednotky č. 863/21 podle smlouvy o půjčce z 24. 4. 2006, 2) investice ve výši 950.210,50 Kč vynaložené jimi v letech 2007 - 2009 na zkvalitnění této bytové jednotky a 3) poplatky do fondu oprav v celkové výši 265.345,20 Kč, které za ni hradili za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2017, a to po zohlednění částky 78.000,- Kč coby případné pohledávky žalované za užívání předmětného bytu žalobci v době od 16. 11. 2016 do 31. 5. 2017 ve výši nájmu 12.000,- Kč/měsíc v místě a čase obvyklém. Soud prvního stupně ve věci vydal platební rozkaz ze dne 22. 11. 2017, č. j. 52 C 305/2017-18, v němž žalované uložil, podá-li odpor, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé a v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti na svou obranu. Zároveň ji poučil o následcích nevyhovění dané výzvě bez vážného důvodu. Žalovaná podala dne 12. 12. 2017 odpor, nicméně uložené vyjádření ve stanovené lhůtě nepodala, když poslední den lhůty k podání vyjádření jí uplynul dne 18. 1. 2018. Následně bylo rozhodnuto podle ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozsudkem pro uznání.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 54 Co 403/2019-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zrekapituloval, že spolu s žalobou byl platební rozkaz doručen 1. 12. 2017 do vlastních rukou žalované, která proti němu podala 12. 12. 2017 včasný odpor, v němž uvedla pouze: „Nesouhlasím s tím, co je v návrhu na zahájení řízení uvedeno, a žádám zdejší soud, aby ve věci nařídil jednání“; k žalobě se však věcně nevyjádřila a neučinila tak ani v třicetidenní lhůtě od uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, ani soudu ve stanovené lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Odvolací soud tedy s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4013/2016, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3547/2016, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3075/2017, dovodil, že nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., a soud prvního stupně proto rozhodl rozsudkem pro uznání správně. Argumentace žalované nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, je podle něj nepřípadná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu představované jeho nálezy ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 1252/16, a ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, při řešení otázky naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, „a má tedy za to, že daná právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“ Její vyjádření obsažené v podaném odporu mělo být ve světle jí citované judikatury Ústavního soudu považováno za dostatečné, případně ji měl soud poučit o tom, že její tvrzení jsou neúplná, a je třeba je doplnit. Dále zdůrazňuje, že fikci uznání nelze aplikovat na případy, kdy žalovaný zřetelně projeví svůj nesouhlas s žalobou a svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez zdržování či obstrukcí; o takovou situaci se dle dovolatelky jedná i v daném případě. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, jsou jednoznačné v tom, že „k fikci uznání je (…) nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (…) fikce uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že neví, jaké jsou ty ,správné právnické“ argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný. Naopak tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal.“ Dovolatelka je přesvědčena, že její vyjádření obsahuje vše potřebné, aby zabránilo vzniku fikce uznání nároku. V odporu proti vydanému platebnímu rozkazu je obsažen její nesouhlas se žalobou a její ochota účastnit se soudního jednání a to tím, že vyzývá soud k nařízení jednání. Dovolatelka soudu prvního stupně vytýká, že pochybil, měl-li za to, že její vyjádření není dostačující, a nevyzval ji k odstranění vad podání uvedením konkrétních údajů, o které mělo být vyjádření k žalobě doplněno; odvolací soud tento postup soudu prvního stupně toleroval. Současně s dovoláním podala dovolatelka návrh na odklad vykonatelnosti. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit rozsudky obou soudů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. jako nedůvodné zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu žalovaný vyhoví požadavku na podání vyjádření podle § 114b o. s. ř., jestliže z něj vyplyne, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a pokud alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho repliky, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní. Pouhý nesouhlas se žalobou nelze pak považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011). Žalovaná v daném případě pouze v rámci odporu uvedla, že s žalobou nesouhlasí a žádá soud o nařízení jednání.

Nejvyšší soud respektuje závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož „ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“, avšak má za to, že v nyní souzené věci přípustnost dovolání nezakládá dovolatelkou tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu s nálezy ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 1252/16, a ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17.

V nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, se jednalo o situaci, kdy žalovaná (oproti nyní souzené věci) ve vyjádření upozorňovala na to, že je invalidní důchodkyně a nemá dostatek příjmů, a dále uvedla, že nesouhlasí s existencí závazku vůči své osobě a ke splnění závazku je podle ní povinná jiná osoba. Ve lhůtě k vyjádření pak učinila další podání, ve kterém vyjádřila svou připravenost účastnit se jednání ve věci. Danou situaci proto nelze porovnávat s projednávaným případem, kdy žalovaná pouze uvedla, že s návrhem nesouhlasí, aniž by nastínila, z jakých důvodů, a proklamaci účastnit se nařízeného jednání nelze spatřovat v pouhé výzvě soudu k nařízení jednání.

Rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, kdy se žalovaný včas nevyjádřil z toho důvodu, že před uplynutím lhůty k vyjádření bylo nařízeno jednání, které však bylo zrušeno a přesunuto. Pokud se žalovaný rozhodl namísto písemného vyjádření k žalobě vyjádřit ústně v situaci, kdy mu soud sdělil, že je ve věci nařízeno jednání, nelze z toho dovozovat jeho pasivitu nebo jeho chování považovat za obstrukci. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná.

Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1252/16, na danou věc taktéž nedopadají, a tedy rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být s ním v rozporu. Ústavní soud v situaci, kdy žalovaný ve vyjádření odkazoval na podání, které zaslal dříve žalobkyni, obsahující podrobnější informace ohledně jeho nesouhlasu s žalobou s tím, ať si jej soud vyžádá od žalobkyně, uzavřel, že nalézací osud měl žalovaného upozornit na to, že jeho vyjádření adresované soudu je nedostatečné a je nezbytné je doplnit. Naproti tomu žalovaná v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu neuvedla žádný konkrétní důvod nesouhlasu s žalobou, a tak nebylo namístě ji k doplnění vyjádření vyzývat.

Do poměrů nyní souzené věci nejsou způsobilé zasáhnout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, v němž Ústavní soud posuzoval situaci, kdy se žalovaný k výzvě soudu vyjádřil tak, že žalovanou částku neuznává (žalobce na ni nemá právo) a je připraven prostřednictvím advokáta nahlédnout do spisu a své odmítavé stanovisko k žalobě následně odůvodnit. Současně soudu zaslal plnou moc udělenou advokátovi a skutečně došlo k nahlédnutí do spisu. Soud prvního stupně však na podrobnější stanovisko žalovaného nevyčkal. Žalovaná však obdobnou snahu blíže se k žalobě vyjádřit neprojevila.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Žalovaný se přitom ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě (aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování). Žalovaný tedy nemusí svoji procesní obranu rozvádět do všech podrobností, musí však uvést přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, či ze dne 16. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1981/2016, uveřejněný pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2018, nebo ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 611/2008). Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 4079/16).

Je pravdou, že fikcí uznání nároku uplatněného žalobou, vedoucí k vydání rozsudku pro uznání, v případě absence včasného vyjádření na kvalifikovanou výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř., je sankcionována pasivita žalovaného. Uvedená právní úprava sleduje legitimní cíl, jímž je projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), který posiluje zásadu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), v souladu s nímž není možnost žalovaného pouhou svou pasivitou prodlužovat řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, včetně judikatury obsažené v jeho důvodech).

Argument dovolatelky, že „daná právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak,“ není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit.

Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nerozhodoval Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí pro bezpředmětnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 16. 7. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru