Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1607/2018Rozsudek NS ze dne 28.05.2020

HeslaOdpovědnost za vady
Odstoupení od smlouvy
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1607.2018.1
Dotčené předpisy

§ 19 odst. 3 předpisu č. 634/1992 Sb.

§ 652 obč. zák.

§ 655 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1607/2018-576

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Š., bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Prachovským, advokátem se sídlem v Třinci-Starém Městě, 1. máje 398, proti žalované K. se sídlem XY, Slovenská republika, identifikační číslo XY, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o zaplacení 188.121,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 164/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2017, č. j. 56 Co 140/2017-508, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Prachovského, advokáta.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 40 C 164/2014-383, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 168.500,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, oproti vrácení kovového příslušenství sálavé pece, a to kování rámu, plotny, podkovy a trouby žalobcem (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38.121,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 56 Co 140/2017-508, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku v rozsahu částky 18.500,- Kč s úrokem z prodlení tak, že žalobu v této části zamítl; jinak rozsudek ve zbývajícím rozsahu v odstavci I. výroku stejně jako ve výroku II. potvrdil a rozhodl o všech nákladech řízení.

Soudy vyšly z toho, že:

1) účastníci dne 15. 8. 2013 uzavřeli smlouvu o zhotovení věci – originální sálavé pece a sporáku blíže specifikovaných vlastností (cena 150.000,- Kč) a stavby komína (cena 18.500,- Kč),

2) dílo bylo předáno dne 16. 11. 2013,

3) dne 17. 2. 2014 došlo k poškození pece,

4) téhož dne si prohlédli poškozená kamna za přítomnosti žalobce, P. K., J. B. a jednatel žalované J. B., a byl zadokumentován fotografiemi stav poškození,

5) dne 18. 2. 2014 si kamna přijela prohlédnout H. B., společnice a současná jednatelka žalované,

6) dopisem ze dne 19. 2. 2014 žalobce vyzval žalovaného v rámci reklamace o opravu poškozených kamen,

7) žalovaná zastoupená J. B. dopisem ze dne 24. 2. 2014 opětovně reklamaci odmítla jako nedůvodnou, když tak učinila písemně již dne 18. 2. 2014, přičemž vady díla ve lhůtě jednoho měsíce neodstranila,

8) dopisem ze dne 18. 3. 2014 advokát JUDr. Marek Jakubík jménem žalobce jednostranně od smlouvy odstoupil,

9) žalovanou žalobce poté vyzval ke vrácení částky 150.000,- Kč,

10) posudek zpracovaný znaleckým ústavem STATIKUM s. r. o. příčinu poškození kamen spatřoval ve vadě samotného projektu a jeho realizaci, jakož i ve vadě uvedení kamen do provozu,

11) řízení bylo koncentrováno ke konci jednání dne 27. 8. 2015.

Odvolací soud uzavřel, že právní vztah účastníků řízení byl založen smlouvou o úpravě věci podle § 652 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť podle smlouvy měla být zhotovena kamna se sporákem a s komínem, tedy topné zařízení na pevná paliva jako součást domu č. p. XY v XY, který je od 1. 1. 2014 součástí pozemku parc. č. st. XY (viz § 506 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Výsledkem díla nebyla nová věc, nýbrž jeho provedením mělo dojít ke zhodnocení již existující věci. Odvolací soud nepřehlédl, že žalovaná vyřídila reklamaci žalobce před uplynutím 30 denní lhůty podle § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a to jejím jednoznačným zamítnutím. Za této situace nastal stav, kdy vadu díla je nutno považovat za vadu subjektivně neodstranitelnou, zakládající právo od smlouvy odstoupit podle § 655 odst. 1 věty třetí obč. zák. K námitce žalované, že žalobce uplatnil právo na odstoupení předčasně, jelikož tento právní krok učinil jeden den před uplynutím smluvně dohodnuté lhůty k vyřízení reklamace, dodal, že subjektivně neodstranitelnou vadou se vada stala okamžikem, kdy žalovaná jednoznačně zamítla uplatněnou reklamaci a odmítla odstranit vady díla. Zrušením smlouvy byl mezi účastníky nastolen režim § 457 obč. zák., tj. povinnost navzájem si vrátit poskytnutá plnění. U žalované jde o povinnost vrátit žalobci částku 150.000,- Kč za zhotovení kamen a sporáku, nikoliv však dalších 18.500,- Kč za zhotovení komínu. Obohacení žalobce spočívá ve zhodnocení upravované věci (pozemku, jehož součástí je dům č. p. XY v XY), které není možné vydat. V úvahu pak přichází povinnost k peněžité náhradě podle § 458 odst. 1 obč. zák. ve výši odpovídající obvyklé hodnotě, o kterou se věc v důsledku vadné úpravy zvýšila. Hodnota domu čp. XY, resp. pozemku, jehož je dům součástí, se stavbou kamen se sporákem nezvýšila, neboť kamna i sporák musely být rozebrány a postaveny znovu. K obohacení žalobce v důsledku provedení stavby podle zrušené smlouvy tak nedošlo.

Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto rozhodnutí je založeno na řešení otázek hmotného práva, které dílem odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dílem jde o otázky dosud nevyjudikované. Má za to, že v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 357/2002, a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, je závěr odvolacího soudu, podle něhož odmítla-li žalovaná reklamaci žalobce dopisem ze dne 24. 2. 2014, nastal stav tzv. subjektivně neodstranitelné vady v souladu s ustanovením § 655 odst. 1 věty třetí obč. zák. a s tím spojené právo žalobce odstoupit od smlouvy. Prosazuje názor, že subjektivně neodstranitelnou se stává vada až uplynutím dohodnuté lhůty nebo lhůty třicetidenní vyplývající z § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. nikoli již okamžikem, kdy žalovaná sdělila žalobci výsledek reklamačního řízení, tj. odmítla reklamaci uznat. Žalovaná měla k dispozici ve smlouvě dohodnutou lhůtu jednoho měsíce k vyřízení reklamace včetně případného odstranění vady, pokud by reklamaci uznala za oprávněnou. Jestliže žalobce dopisem svého právního zástupce ze dne 18. 3. 2014, tj. před uplynutím lhůty 30 dnů od reklamace vady, která začala běžet dopisem žalobce ze dne 19. 2. 2014, odstoupil od smlouvy, stalo se tak předčasně. Právo na odstoupení mu nenáleželo. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky zároveň koliduje s usnesením (v dovolání chybně uvedeno „s rozsudkem“) Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4944/2015, podle něhož „Reklamace je jednostranný právní úkon objednatele adresovaný zhotoviteli, jímž objednatel vytýká určité závady věci zhotovené na zakázku; sama o sobě nemá přímé právní účinky. Teprve uplatněním práva z odpovědnosti za vady, tj. (opět) jednostranným právním úkonem objednatele adresovaným zhotoviteli, kterým objednatel dává na vědomí, jaké právo v souvislosti s reklamovanou vadou zvolil, vznikne zhotoviteli v rámci odpovědnostního vztahu konkrétní povinnost odpovídající uplatněnému právu; že oba právní úkony mohou být uplatněny současně nebo samostatně, je nasnadě.“ Z dopisu žalobce ze dne 19. 2. 2014 nelze zjistit, jaké konkrétní vady reklamuje. S vědomím toho, že judikatura Nejvyššího soudu řadí závěry plynoucí z obsahu listin zachycující právní úkony mezi závěry skutkové, poukazuje dovolatelka na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 425/17, podle nichž je přípustnost dovolání dána tehdy, uplatňuje-li se v souladu se skutkovými závěry přípustná dovolací námitka založená na rozporu napadeného rozhodnutí s hmotným právem a zároveň judikaturou Nejvyššího soudu, a že vyhodnotí-li Nejvyšší soud dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, nezbavuje jej tato skutečnost povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele. Z dopisu žalobce neplyne, jaké vady dílu vytýká. Z této listiny se pouze podává, že žalobce „žádá o opravu poškozené kachlové pece, postavené koncem roku 2013, ve které se všeho všudy po vyschnutí topilo 14 dnů“. Vady nejsou nijak popsány, a proto listina trpí neurčitostí ve smyslu specifikace vad. Dovolatelka zdůrazňuje, že již dne 25. 2. 2014, tj. před uplynutím lhůty k odstranění vad, nechal žalobce kamna částečně rozebrat, a tím fakticky znemožnil žalované provést případné odstranění vad. Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje otázku, zda má zhotovitel povinnost odstranit vady díla i tehdy, dojde-li k zásahu do provedeného díla ze strany objednatele ještě před uplynutím lhůty pro odstranění vad. Za rozporný se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, z něhož cituje, že „záměna svědecké výpovědi za znalecký důkaz (výslech znalce), převezme-li soud odborné závěry svědka, představuje vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, publikovaný pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000),“ považuje postup odvolacího soudu, který ve věci nenechal zpracovat znalecký posudek, nýbrž se spokojil posudkem L. C., který nebyl ale opatřen znaleckou doložkou a přihlédl k němu jako k listinnému důkazu. Podstatný závěr o vadě spalinové cesty provedené žalovanou tak byl učiněn procesně vadným způsobem. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Řešení první dovolatelkou předložené otázky nemůže být v rozporu s rozsudky dovolacího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 357/2002, a ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, neboť v tam řešených případech zhotovitel odpovědnost za vady uznal. Žalovaná však striktně, bez pochybností reklamaci zamítla, neuznala svou odpovědnost za vady, výslovně prohlásila, že opravu pece neprovede a její tvrzení, že mohla později reklamaci uznat a dílo opravit, je ryze účelové, nehledě k tomu, že jak později vyšlo najevo, oprava mohla spočívat pouze v demolici pece a výstavbě nových kamen. Námitka žalované o neurčitém reklamačním úkonu ze dne 19. 2. 2014 představuje nepřípustnou novotu, jelikož ji žalovaná nepřednesla v řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím. S ohledem na charakter díla nebylo technicky možné popsat konkrétně příčinu vyboulení pece, popř. vadu jinak charakterizovat. Žalobce vadu pece reklamoval již dne 17. 2. 2014 telefonicky a pracovníci žalované tentýž den provedli prohlídku pece a nebylo pochyb o tom, jak se vada projevuje. Skutkový závěr o vadě díla je opřen nejen o svědeckou výpověď L. C., ale i o řadu dalších důkazů, zejména o znalecký posudek společnosti STATIKUM s. r. o. a o další svědecké výpovědi.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§ 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolatelka zpochybnila závěr o řádném vytčení vad díla (jejich nezaměnitelným popisem) procesně neregulérním způsobem, neboť jej vystavěla na tvrzení, že listina ze dne 19. 2. 2014 neobsahuje popis projevu vady; toto tvrzení nezaznělo v řízení před soudy nižších stupňů, ale až v dovolání. Platí přitom, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Mimo shora uvedený závěr o nepřípustné novotě v dovolacím řízení je potřebné poukázat na to, že již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Citované závěry mutatis mutandis dopadají i na jednostranné právní úkony (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2979/2012), a lze je vztáhnout bez dalšího na posouzení obsahu listiny ze dne 19. 2. 2014. Z pohledu shora uvedené judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrada žalované ke způsobu, jakým odvolací soud vyložil obsah uvedené listiny nikoli jako její nesouhlas s právním posouzením věci, nýbrž jako výhrada vůči skutkovému zjištění, byť se obsahově dovolává nesprávného použití § 35 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 37 odst. 1 obč. zák., nadto nelze ve vztahu k této dovolací otázce přehlédnout, že vada kamen (její vnější projev) byla zjištěna již dne 17. 2. 2014 za přítomnosti žalobce, P. K., J. B. a jednatele žalované J. B., přičemž dopisem ze dne 19. 2. 2014 žalobce specifikoval, jaké právo z odpovědnosti za vady uplatňuje.

Řešení právní otázky, zda má zhotovitel povinnost odstranit vady díla v situaci, kdy „ještě před uplynutím lhůty stanovené zákonem k odstranění vad“ dojde k zásahu do provedeného díla objednatelem (jím určenými osobami), čímž znemožní zhotoviteli odstranit vady díla, dovolatelka staví na vlastní skutkové verzi (odlišné od toho, jak skutkový stav zjistily oba soudy), že byla připravena odstranit vady díla; opak je totiž pravdou, neboť žalovaná prostřednictvím svého jednatele dala jednoznačně najevo, že reklamaci neuznává a vady díla nehodlá odstranit. Uvedená právní otázka (její řešení) tak není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., pro řešení otázky hmotného práva, zda subjektivně neodstranitelnou se stává vada uplynutím posledního dne smluvně dohodnuté lhůty či lhůty podle § 19 odst. 3 zákona na ochranu spotřebitele, ve které reklamace „musí být vyřízena,“ nebo se tak stane již v okamžiku sdělení zhotovitele o zamítnutí reklamace; tato otázka totiž nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena (oproti mínění dovolatelky, že tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), a její řešení bylo určující pro rozhodnutí odvolacího soudu; ve vztahu k jiným právním otázkám žalovaná nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání.

Podle ustálené soudní praxe se zásadně považuje za subjektivně neodstranitelnou vada, kterou prodávající neodstranil „včas“ (viz § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, k tomu srov. R 22/1983, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015, a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015). Citované ustanovení zákona na ochranu spotřebitele upravuje čas, který má prodávající k rozhodnutí, resp. k vyřízení reklamace.

Podle rozsudku ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou výkladu § 19 odst. 3 zákona na ochranu spotřebitele, platí, že „ podmínkou vzniku nevyvratitelné domněnky o (subjektivní) neodstranitelnosti vady prodané věci je nevyřízení reklamace ve lhůtě 30 dnů od jejího uplatnění. … Pojmu „vyřídit“ použitému ve zkoumaném ustanovení odpovídají významově slova „urovnat“, „uspořádat“, popř. „vybavit“. Všem těmto výrazům je společné to, že ten, kdo v tomto smyslu jednal, docílil stavu, v němž se již nebude muset „vyřízenou“ věcí zabývat. S přihlédnutím k vysvětlenému významu použitého pojmu „vyřídit“ lze logickým výkladem daného ustanovení dojít k závěru, podle něhož přijal-li prodávající od spotřebitele, který jej kontaktoval, věc k reklamaci, pak k vyřízení reklamce dojde v okamžiku, kdy prodávající spotřebitele vyrozumí (ať už písemně nebo osobně) o tom, jakým způsobem byla reklamace vyřízena (tedy zda byl s reklamací úspěšný či nikoli). Teprve tehdy je možno reklamaci považovat za vyřízenou - prodávající se jí již nebude muset zabývat. Rovněž Ústavní soud zaujal právní názor, že ustanovení § 19 zákona č. 634/1992 Sb. je třeba vykládat extenzivně s ohledem na účel zákona, kterým je ochrana spotřebitele jako „slabší smluvní strany“ právního vztahu založeného spotřebitelskou smlouvou, a dovodil, že „vyřízení reklamace“ v sobě zahrnuje podání informace o vyřízení reklamace prodávajícím (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 512/05, na něž odkázal Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08).

Z pohledu shora uvedené judikatury nelze než sdělení žalované ze dne 18. 2. 2014 a ze dne 24. 2. 2014, považovat za její konečné stanovisko (vyřízení reklamace) k požadavku žalobce z titulu práva z odpovědnosti za vady, tedy, že žalobce nemůže počítat s tím, že je žalovaná změní; jednoznačně jím vyjádřila svůj postoj, že se reklamací nebude dále zabývat a považuje ji za vyřízenou. To, zda ještě běží (v nyní souzeném případě ještě jeden den) lhůta určená smlouvou k vyřízení reklamace, je proto bez významu, neboť ze všech okolností případu bylo nade vší pochybnost jasné, že se postoj žalované nezmění. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že již tímto zamítnutím reklamace se zjištěná vada stala vadou subjektivně neodstranitelnou.

Námitkou, že odvolací soud dospěl k závěru o vadě spalinové cesty procesně neregulérním způsobem, neboť v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, vyslechl jako svědka znalce L. C. a z důvodu formálních nedostatků jeho znaleckého posudku ze dne 10. 3. 2014 jím provedl důkaz jako důkaz listinou, soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Obecně platí, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (§ 125 o. s. ř.). Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Jen k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.

Závěr o tom, že spalinová cesta byla žalovanou provedena vadně, přijal odvolací soud zejména na základě posudku znaleckého ústavu STATIKUM s. r. o. Jelikož znalecký posudek L. C. ze dne 10. 3. 2014 a jeho dodatek ze dne 11. 6. 2014 sice obsahují znaleckou doložku, ovšem bez výslovného prohlášení podle § 127a o. s. ř. (o srozumění znalce s následky vědomě nepravdivého posudku) k němu nepřihlédl jako ke znaleckému posudku, jeho obsah mohl být použit pouze jako listina. Ze stejného důvodu byl L. C. slyšen jako svědek k okolnostem, které vnímal vlastními smysly při prohlídce věci a nikoliv ke skutečnostem, při jejichž hodnocení by využíval svých odborných znalostí. Z uvedeného důvodu řízení není postiženo dovolatelkou vytýkanou vadou, ani nemůže být v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000. Podle jeho závěrů, „převezme-li soud odborné závěry svědka, představuje (tato skutečnost) vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, publikovaný pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).“ V nyní souzené věci výpovědí svědka C. a čtením listiny (jeho znaleckého posudku) nebylo nahrazeno dokazování posudkem znaleckého ústavu.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tak věcně správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn. Řízení před tímto soudem není zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 8.660 Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. 5. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru