Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1606/2018Usnesení NS ze dne 24.01.2019

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1606.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1606/2018-329

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně N. B., bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem Ostrava, Janáčkova 1089/20a, proti žalované MAXIM NÁBYTEK, s. r. o., se sídlem Karviná – Nové Město, Jaroslava Vrchlického 900/2, zastoupené JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou se sídlem Havířov, Pavlovova 586/8, o zaplacení 270.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 261/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2017, č. j. 57 Co 150/2017-280, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.680 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Daniela Grimma, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 270.000 Kč s příslušenstvím představující část zálohy na kupní cenu, kterou si žalovaná nepřípustně započetla na smluvní pokutu.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 17 C 261/2013-237, žalobu zamítl a žalobkyni uložil zaplatit žalované k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení 142.903 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 57 Co 150/2017-280, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 270.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně za dobu od 26. 5. 2013 do zaplacení a na nákladech řízení 149.310 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přes přesvědčení žalované se odvolací soud při posouzení platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, včetně jí citovaných rozhodnutí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2804/2012, ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3321/2012, ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 446/2012, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1657/2015, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3894/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2212/15). Ze skutkových zjištění, která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná, se jednoznačně podává, že smlouva o budoucí kupní smlouvě neobsahovala popis bytu a nebytového prostoru, jejich příslušenství, podlahovou plochu a popis vybavení (§ 6 odst 1. písm. b/ zákona o vlastnictví bytů), ani určení společných částí domu včetně určení, které části domu jsou společné vlastníkům jen některých jednotek (§ 6 odst 1. písm. c/ zákona o vlastnictví bytů). Četná judikatura dovolacího soudu, na niž odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal, podporuje správnost jeho závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě, kterou účastnice uzavřely 20. 12. 2012, je (absolutně) neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Odkazy žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99, ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 859/2002, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1156/2013), v nichž podle jejího názoru šlo o situaci, kdy podstatné náležitosti chyběly v „podstatném rozsahu”, neposkytují jejím námitkám ve prospěch platnosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní žádnou oporu. Nedostatek vymezení předmětu smlouvy nelze překlenout ani argumentací, že byl označen úhrnně, jelikož u věcí individuálně určených, kterým předmět smlouvy o smlouvě budoucí bezpochyby byl, je takový způsob vymezení vyloučen (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98, ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1430/2010).

Namítá-li dovolatelka - odkazujíc na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1719/2014 - že odvolací soud se dopustil při výkladu smlouvy nepřípustného formalismu, nedal-li přednost výkladu zakládajícímu platnost právního úkonu před jeho neplatností, pomíjí, že odvolací soud nemohl v daném případě princip priority výkladu smluv porušit, neboť ten je uplatnitelný pouze tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, i žalovanou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). Pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy se tedy uplatní pouze za předpokladu, že takový výklad je vůbec možný (tj. že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle). V posuzovaném případě však bylo postaveno najisto, že sjednaný předmět koupě není vymezen tak, aby splňoval zákonné požadavky; závěr o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní tudíž ani „nekonkuroval“ jako alternativa jedinému možnému závěru o její neplatnosti pro neurčitost vymezení předmětu koupě.

Ve vztahu k argumentaci, že se odvolací soud nezabýval jejím nárokem na náhradu škody, který v rámci své obrany uplatnila, že v řízení nebyly prováděny relevantní důkazy a že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, v níž se zabýval platností smlouvy, nepřezkoumatelné, žalovaná řádným způsobem nevymezila přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť z dovolání se nepodává, které ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. má ve vztahu ke každé z uvedených otázek za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje v této části podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nadto, vytýká-li žalovaná v dovolání nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí, přehlíží, že k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že žalovaná na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku (co se týče obsahu posuzované smlouvy), nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., se tak v posuzovaném případě nejedná.

Domáhá-li se žalovaná revize nákladových výroků, pomíjí, že od 30. 9. 2017, již není dovolání proti výroku o nákladech řízení objektivně přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Nepředložila-li žalovaná k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. 1. 2019

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru