Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 156/2018Rozsudek NS ze dne 18.09.2019

HeslaZapočtení pohledávky
Přechodná (intertemporální) ustanovení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.156.2018.1
Dotčené předpisy

§ 3028 odst. 3 o. z.

§ 1721 o. z.

§ 3 odst. 1 obč. zák.

§ 39 obč. zák.

§ 488 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 156/2018-274

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně GAMA stavby s.r.o., se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2625/30 (identifikační číslo osoby 292 88 193), zastoupené Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vrahovická 2526/7, proti žalovaným 1) P. C. a 2) P. C., oběma XY, zastoupeným JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení 272.777,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 286/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2017, č. j. 17 Co 168/2016-178, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2017, č. j. 17 Co 168/2016-178, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. 4. 2016, č. j. 14 C 286/2014-139, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. 14 C 286/2014-139, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 272.777,75 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 136.337 Kč ve výši 7,05 % ročně od 9. 3. 2013 do zaplacení, a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z částky 136.337 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 17 Co 168/2016-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soud obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 27. 10. 2011 smlouvu o dílo č. G01, podle níž se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala zhotovit pro žalované (objednatele) do 30. 5. 2012 kompletně rodinný dům na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a to za cenu díla 2.992.000 Kč včetně DPH, a žalovaní se zavázali žalobkyni hradit postupně fakturované částky bezhotovostním převodem na její účet. Účastníci se dohodli, že v případě prodlení žalovaných s úhradou některé ze splátek ceny díla jsou povinni zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení až do úplného zaplacení dlužné částky. Dále byla sjednána možnost měnit smlouvu o dílo pouze na základě zákonné výše DPH, nebo na základě objednateli písemně odsouhlasených víceprací nebo méněprací. Dne 2. 1. 2012 uzavřeli účastníci písemný dodatek č. 1 ke smlouvě, jímž byla posunuta doba zhotovení stavby na srpen 2012. Žalobkyně žalovaným zhotovené dílo (dům) předala dne 21. 2. 2013 a účastníci podepsali předávací protokol obsahující poukaz na změnové listy č. 1 22. Dovolávajíc se předávacího protokolu ze dne 21. 2. 2013 žalobkyně žalovaným zaslala dne 22. 2. 2013 fakturu č. 2013003 na částku 136.337 Kč za provedené práce a použitý elektro materiál. Fakturovanou částku splatnou do 8. 3. 2013 žalovaní žalobkyni nezaplatili s odůvodněním, že nedošlo ke zvýšení ceny díla, neboť o tom nebyl uzavřen písemný dodatek. Na podkladě těchto zjištění soudy posoudily účastníky uzavřenou smlouvu jako smlouvu o dílo podle § 631 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“). Nepřisvědčily žalovaným, že žádný jiný relevantní dodatek ke smlouvě o dílo kromě písemného dodatku z 2. 1. 2012 nebyl uzavřen, neboť žalovaní podepsali předávací protokol odkazující na změnové listy, jímž (písemně) odsouhlasili změnu smlouvy a výši ceny. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení soudy neshledaly - s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu - jako rozporné s dobrými mravy. Pohledávku, kterou žalovaní započetli na pohledávku žalobkyně, hodnotily coby nejistou podle § 1987 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a tudíž nezpůsobilou k započtení.

Přípustnost dovolání spatřují žalovaní v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení kompenzační námitky, kterou v řízení vůči žalobkyni uplatnili. Prosazují, že podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. je pro započtení rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový vztah, z něhož pohledávka vznikla; jejich námitka tedy měla být poměřována zákonem č. 40/1964 Sb., a nikoli zákonem č. 89/2012 Sb. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že smluvní ujednání o formě dodatků, jimiž se mění smlouva, vyložil v jejich neprospěch coby spotřebitelů (použil výklad pro spotřebitele nepříznivý) a odchýlil se tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutími sp. zn. 32 Cdo 451/2013, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, nebo sp. zn. 32 Cdo 2592/2008. Nadále jsou rovněž přesvědčeni, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o dílo je v rozporu s dobrými mravy i se zákonem, neboť smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně je nepřiměřená a nerespektuje smysl takové sankce. V poslední řadě soudům vytýkají, že zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže neprovedly jimi navržené důkazy, nevypořádaly se se všemi jejich argumenty a založily právní posouzení věci na sporných skutkových zjištěních.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. a bylo dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno mimo jiné na právní otázce, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), konkrétně na otázce rozhodné právní úpravy aplikovatelné pro vzájemné započtení pohledávek ze smlouvy o dílo.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 občanský zákoník (dále jen „o. z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. V koncepci citovaného ustanovení není rozhodné pro určení právního režimu, jemuž podléhá určitá pohledávka, kdy tato pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo bezprostřední, nepodmíněné právo na plnění), nýbrž kdy vznikl právní poměr (právní vztah), z něhož tato pohledávka vznikla. Dosavadními předpisy se smluvní pokuta sjednaná v jejich režimu řídí dokonce i tehdy, vzniklo-li právo na její zaplacení až po 31. 12. 2013.

Meze dovolacího přezkumu jsou v posuzované věci vytýčeny tím, že vzájemné pohledávky jsou pohledávkami ze smlouvy uzavřené za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (vzcházejí ze smluvních ujednání uzavřených před účinností nového občanského zákoníku); výklad § 3028 odst. 3 věty první o. z. se tu upíná právě jen k takovéto situaci. V takto vymezené rovině se ustanovení § 3028 odst. 3 věty první o. z. promítne jako pravidlo, že pro určení právního režimu pohledávky ze smlouvy je rozhodující, kterou právní úpravou se řídí smlouvou založený závazkový právní poměr, z něhož pohledávka jakožto právo věřitele na určité plnění (srov. § 488 obč. zák. a § 1721 o. z.) vznikla (jehož je součástí). To, co platí pro právo na plnění ze smlouvy obecně, pak platí též pro právo na zaplacení smluvní pokuty.

Při úvaze, jaké pravidlo z § 3028 odst. 3 věty první o. z. plyne pro určení právního režimu rozhodného pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení, je třeba vzít na zřetel, že určujícím vodítkem při výkladu přechodných ustanovení je princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo (z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III ÚS 611/01, uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tento princip se pak prosadí jen v té z možných variant řešení, podle níž je pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení (rozumí se samo sebou ve vztahu k započtecímu právnímu jednání učiněnému po 31. 12. 2013) rozhodná právní úprava, která na smluvní strany dopadala v době, kdy uzavíraly smlouvu, z níž pohledávka vznikla. Kompenzabilita je jednou z podstatných vlastností, které charakterizují pohledávku, a dodatečná, smluvními stranami nepředvídatelná, změna předpokladů započítatelnosti smluvených pohledávek by byla zjevně neproporcionálním zásahem do legitimní důvěry smluvních stran ve stabilitu právního řádu. Nejvyšší soud proto již ve svém rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněném pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, judikoval, že pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla.

Z uvedené vyplývá, že odvolací soud otázku rozhodné právní úpravy aplikovatelné pro vzájemné započtení pohledávek ze smlouvy o dílo vyřešil v rozporu s ustálenou soudní praxí dovolacího soudu.

Nedůvodná je naopak dovolací námitka, že odvolací soud při výkladu smlouvy o dílo, konkrétně jejího ujednání ohledně „dodatků“ nerespektoval princip ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany ve smyslu závěrů dovozených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2330/2019 a sp. zn. 23 Cdo 3885/2001. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnil svůj závěr, že žalovaní nebyli na svých právech spotřebitele nijak zkráceni. Interpretační pravidlo, podle něhož v pochybnostech o obsahu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější, nelze využívat k tomu, aby smluvní ujednání byla vyložena účelově v rozporu se zjevně projevenou vůlí stran, resp. aby výkladem došlo zcela k jejich přetransformování ve prospěch spotřebitele. Takový postup by byl v rozporu se zákonem. Smlouva je jednou ze základních právních skutečností vedoucí ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§ 2 odst. 3 obč. zák.) - zvláště princip smluvní autonomie - znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma a též jaký typ smlouvy pro případ občanskoprávního styku zvolí. Posuzovaná smlouva důvod k pochybnostem o jejím obsahu nezavdává, ujednání v ní obsažená jsou formulována (jazykově vyjádřena) jasně, určitě a srozumitelně pro všechny účastníky (kontrahenty), takže není důvod aplikovat interpretační pravidlo k ochraně žalovaných jako spotřebitelů. Jak vyplynulo z provedeného dokazování (správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat - jsou pro dovolací soud závazná), skutečná vůle smluvních stran nebyla v okamžiku uzavírání smlouvy v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření tohoto právního úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1569/99).

Přisvědčit nelze ani výtce žalovaných, že odvolací soud (stejně jako před tím soud prvního stupně) nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 451/2013 a 23 Cdo 1146/2007. Odvolací soud se formou právního úkonu, kterým mohla být smlouva o dílo podle dohody smluvních stran měněna (tedy tím, zda změny byly provedeny písemně), zabýval. Vycházeje ze zjištění, že oba žalovaní podepsali předávací protokol, jehož součástí byly písemné změnové listy, s nimiž se před podpisem seznámili, uzavřel, že podpisem předávacího protokolu odkazujícího na písemné změnové listy, žalovaní změny smlouvy týkající se ceny díla písemně odsouhlasili. Smlouva o dílo tudíž byla písemně změněna bez ohledu na to, jak byl právní úkon změny označen (nazván). Námitka žalovaných, že změnové listy obsahovaly jen méně významné technické záležitosti a že změnu podstatných náležitostí obsahoval pouze číslovaný dodatek, je obsoletní, neboť platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Důvodná není ani dovolací námitka, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky je v rozporu s dobrými mravy a zákonem, neboť žalovaní jsou spotřebitelé. Jak bylo uvedeno výše, odvolací soud reflektoval, že žalovaní jsou v postavení spotřebitelů a jsou slabší smluvní stranou, nicméně i pro ně platí zásada „pacta sunt servanda“, tedy „smlouvy se mají dodržovat“. Nebylo zjištěno (ostatně ani namítáno), že žalovaní předmětnou smlouvu o dílo uzavřeli pod nátlakem. Smlouvu podepsali, aniž by vznesli jakékoli výhrady k jejímu obsahu; s výší sjednané smluvní pokuty tak museli být srozuměni. Uzavření smlouvy obsahující mimo jiné ujednání o smluvní pokutě bylo výsledkem jejich svobodného rozhodnutí.

Účelem smluvní pokuty – právního prostředku zajištění závazků – je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění smluvní povinnosti. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné pohledávky, z níž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

Pojem dobrých mravů činí z § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normy, jejíž hypotézy nejsou stanoveny přímo právním předpisem, takže jejich vymezení ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1041/2017). Jinak obecně – bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu – obstojí z hlediska přiměřenosti smluvní pokuta do výše 0,5 % denně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010).

Úvaha odvolacího soudu ústící v závěr, že ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o dílo ze dne 27. 10. 2011 není v rozporu s dobrými mravy a je tudíž platné, není zjevně nepřiměřená. Odvolací soud v rámci svých úvah o přiměřenosti smluvní pokuty správně zohlednil skutečnost, že rovněž zhotovitelka (žalobkyně) byla v případě porušení své smluvní povinnosti (při prodlení se zhotovením díla) sankcionována smluvní pokutou. Za zjištěného stavu (reciprocita ujednaných smluvních pokut a výše ujednané smluvní pokuty) sjednaná výše smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení není nepřiměřená a nepřekračuje sledovaný účel spočívající v zabezpečení zhotovitele pro případ neuhrazení faktury objednateli. Podporují-li dovolatelé svůj odlišný názor odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 873/2009 (namítané rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 235/2005 neexistuje), nelze než konstatovat, že toto rozhodnutí, v němž byla posuzována smluvní pokuta ve výši 1,5 % denně z objemu nedokončených prací, je s rozhodnutím odvolacího soudu plně kompatibilní (závěrům zde dovozeným neodporuje, jak mylně dovozují žalovaní).

Protože otázku rozhodné právní úpravy aplikovatelné pro vzájemné započtení pohledávek ze smlouvy o dílo odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou soudní praxí dovolacího soudu, takže dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Námitkami žalovaných ohledně vad řízení se pro nadbytečnost nezabýval.

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 9. 2019

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru