Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1558/2015Usnesení NS ze dne 16.07.2015

HeslaPoplatky soudní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1558.2015.1
Dotčené předpisy

§ 138 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 107a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1558/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce JUDr. V. B., proti žalované ČEPRO, a.s. se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, identifikační číslo 601 93 531, zastoupené JUDr. Marcelou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Budějovická 618/53, o zaplacení 161.596.210,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 208/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 39 Co 184/2013-608, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 31. května 2010, č. j. 13 C 208/2005-222, připustil, aby žalobce vstoupil do řízení vedle tehdejšího žalobce D. P. v rozsahu jedné poloviny jím žalované částky 161.596.210,- Kč s příslušenstvím. Vycházel přitom ze zjištění, že smlouvou ze dne 22. 8. 2009 postoupil D. P. žalobci polovinu své pohledávky za žalovanou.

Rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 13 C 208/2005-438, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila každému z žalobců 80.798.105,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 1. 2. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalobce zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu l do 30 dnů od právní moci rozsudku soudní poplatek z žaloby ve výši 1.000.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 9. 2. 2012 odvolání.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. května 2012, č. j. 13 C 208/2005-471, vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku z odvolání ve výši 2.000.000,- Kč ve lhůtě patnácti dnů.

Podáním ze 17. 5. 2012 požádal žalobce o osvobození od soudního poplatku z odvolání s odůvodněním, že

a) v současné době není zaměstnaný a vzhledem ke svému věku ani neočekává, že by nějaké zaměstnání našel;

b) od 22. 3. 2012 sice vykonává podnikatelskou činnost, příjmy z ní však nedostačují ani na pokrytí jeho běžných životních nákladů;

c) vlastní sice určité nemovitosti, ty jsou však postiženy výkonem rozhodnutí;

d) byl mu sice přiznán nárok na částečný invalidní důchod, ten mu je ale strháván na úhradu dlužného pojistného;

e) je proti němu vedeno konkurzní řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 11. prosince 2012, č. j. 13 C 208/2005-587, žádost žalobce o přiznání osvobození od soudních poplatků pro odvolací řízení zamítl.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2013, č. j. 39 Co 184/2013-608, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Předně je třeba žalobci vytknout, že dostatečně nevymezil přípustnost dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolání žalobce shora uvedený postulát nesplňuje. V části, jíž brojí proti závěru odvolacího soudu, že nejsou splněny předpoklady pro aplikaci § 138 odst. 1 o. s. ř., a vytýká mu, že při posuzování jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků nepřihlédl ke všem zjištěným okolnostem, žalobce nespecifikuje, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má za splněné. Absence vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání přitom zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Konkrétním uplatněním některého ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání ve skutečnosti není pouhé konstatování, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, ev. dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. I když žalobce nespecifikuje, kterou otázku procesního práva má v souvislosti s tímto konstatováním na mysli, z obsahu dovolání se podává, že zpochybňuje konkrétně závěr odvolacího soudu, že osvobození od soudních poplatků, které bylo přiznáno D. P., na něho coby procesního nástupce D. P. nepřešlo. Měl-li žalobce v úmyslu předložit k dovolacímu přezkumu řešení uvedené právní otázky, nutno předestřít, že jde o otázku triviální, jejíž řešení vyplývá přímo z litery zákona, a která nečiní v rozhodovací praxi soudů (včetně Nejvyššího soudu) žádné obtíže. Z osobního a individuálního charakteru posuzování každé žádosti o osvobození od soudních poplatků a vázanosti rozhodnutí o ní na osobu žadatele, resp. jeho konkrétní osobní a majetkové poměry totiž vyplývá, že přiznané osvobození od soudních poplatků nepřechází na procesní nástupce účastníka, kteří vstoupili do řízení podle § 107 nebo 107a (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 954, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 13 Cmo 221/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 51/2004). Lze uzavřít, že právní otázka, kterou žalobce jako jedinou v dovolání specifikuje, není otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou, která by vyžadovala zvláštní výkladové stanovisko.

Požadavek, aby dovolací soud posoudil vyřešenou právní otázku „jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.

Nepřiléhavý je odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96 (žalobce chybně uvádí 2 Cdon 554/06), uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11/1997. Nejvyšší soud v něm posuzoval rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl žalobu pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, která převedla svoji nemovitost na třetí osoby, namísto toho, aby v řízení nadále jednal s nabyvateli nemovitosti jako novými účastníky řízení na straně žalobců. Závěry, které v této souvislosti přijal - totiž že „dojde-li tedy v průběhu občanského soudního řízení k singulární sukcesi, přechází na cessionáře i práva a povinnosti dosavadního subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Jde o přímé procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení dochází bez toho, aby o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese byla u soudu uplatněna.“ - nelze vztahovat na „přechod“ osvobození od soudních poplatků na procesní nástupce původního účastníka řízení, jak se mylně domnívá žalobce.

Protože dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud se nezabýval výtkami žalobce, že odvolací soud rozhodl, aniž by ho předtím řádně poučil o jeho procesních právech a povinnostech (zejména o právu vyjádřit se k osobám soudců a jejich případné podjatosti), že ho nevyzval k doplnění skutečností rozhodných pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků, že rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky (žalobce se totiž nevzdal práva účasti na projednávání věci ani nesouhlasil s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání) a že byl nesprávně poučen o (ne)přípustnosti dovolání. Nepředstavují totiž uplatnění jediného způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhoduje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. července 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru