Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1411/2020Usnesení NS ze dne 08.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1411.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1411/2020-185

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. N., bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pardubice, Dražkovice 181, proti žalované I. K., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem Čáslav, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, o 199 760 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 190/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 30 Co 157/2019-152, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 374 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Pavla Bezoušky.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 5 C 190/2018-96, zamítl žalobu o zaplacení 199 760 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 15. 4. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 30 Co 157/2019-152, změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, ve věci samé rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Žalovaná navrhla dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatel je povinen vymezit ke každému jednotlivému dovolacímu důvodu samostatně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední, ani není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.

Přípustnost dovolání dovozuje žalobce z toho, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Přestože nekonkretizuje, od jakého ustáleného řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje, ani neodkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by to bylo seznatelné (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2953/17), z obsahu dovolání je zřejmé, že brojí proti závěrům, že došlo k promlčení uplatněného práva a že žalovanou uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

Nadto námitky dovolatele nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že účastníci nesjednali dobu splnění závazku. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Odvolací soud rozhodl na základě zjištění, že žalobce žalované poskytl v září 2011 půjčku peněz (230 000 Kč převodem na účet), splatnost půjčky sjednána nebyla a k uznání dluhu nedošlo. Po právní stránce dovodil, že účastníci spolu uzavřeli platnou smlouvu o půjčce bez sjednání její splatnosti, tudíž prvního dne následujícího po poskytnutí půjčky začala běžet promlčecí doba, která uplynula v září 2014. Podal-li žalobce žalobu v květnu 2018, učinil tak po uplynutí promlčecí doby. Žalovanou uplatněnou námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy. Prosazuje-li dovolatel oproti uvedenému, že došlo ke sjednání splatnosti půjčky formou splátek, v důsledku čehož nemohlo dojít k promlčení, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci. Z toho plyne, že žalobce se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

K otázce promlčení práva podle § 100 a § 101 obč. zák. vychází soudní praxe konstantně z toho, že dnem, kdy právo mohlo být – objektivně vzato – vykonáno (uplatněno) poprvé, je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu, neboli kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Není rozhodné, z jakého důvodu – subjektivního či objektivního – tak věřitel neučinil. Actio nata nastává ve většině případů splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník poprvé splnit dluh, resp. započít s jeho plněním; tato splatnost může být určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu (§ 563 obč. zák.). Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou či stanovena právním předpisem nebo rozhodnutím orgánu, lze o splnění dluhu dlužníka požádat kdykoliv. Dlužník je v takovém případě povinen podle § 563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán (splatnost je určena výzvou věřitele). Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. První objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2690/2008, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, a ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 104/2011).

Lze uzavřít, že při řešení otázky promlčení práva se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace, že námitku promlčení uplatnila žalovaná v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající se „mravností“ námitky promlčení přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo rozsudky ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva) není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

Uvedená hlediska odvolací soud v posuzovaném případě respektoval, dovodil-li, že samotný partnerský vztah účastníků v době běhu promlčecí doby (podle zjištění odvolacího soudu se účastníci rozešli v roce 2013) nelze považovat za důvod, pro který by měla být námitka promlčení (uplatněná žalovanou v průběhu řízení zahájeném žalobou podanou v roce 2018) v rozporu s dobrými mravy. Jeho závěr hodnotící námitku promlčení z hlediska dobrých mravů není zřejmě nepřiměřený.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 8. 12. 2020

JUDr. Pavel Horňák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru