Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 135/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaDovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.135.2020.3
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 135/2020-287

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti žalovanému Z. P., advokátovi se sídlem XY, o 245.064,60 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 213 C 98/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, č. j. 44 Co 722/2017-222, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku, jejíž výše bude určena soudem prvního stupně v samostatně vydaném usnesení, a to do tří dnů od jeho právní moci (§ 149 odst. 2, § 224 odst. 1, § 243c odst. 3, věta první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 213 C 98/2012-177 – mimo jiné – uložil žalovanému zaplatit žalobci 245.064,60 Kč a rozhodl o nákladech řízení.

Rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 44 Co 722/2017-222, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po právní stránce uzavřel, že právní vztah účastníků – poskytování právních služeb ve sporu vedeném o náhradu škody (zadostiučinění ve formě peněžitého plnění) – se řídí ustanoveními § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. dále jen „obč. zák.“). Žalobcovo právo na peněžité plnění opřel o § 727 obč. zák., podle něhož je příkazník povinen převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu. Žalovaný tak neučinil, tj. nevyplatil žalobci (klientovi) přisouzené zadostiučinění.

Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Odvolací soud převzal skutková zjištění, k nimž dospěl po provedeném dokazování soud prvního stupně, a vyšel z toho, že Česká republika (Ministerstvo spravedlnosti ČR) zaplatila převodem na bankovní účet označený žalovaným – za průtahy v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru – zadostiučinění ve výši 245.064,60 Kč. V řízení o náhradu škody vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 244/2007 žalobce zastupoval žalovaný (advokát). O výši odměny za právní službu nebo o způsobu jejího určení se účastníci nedohodli (návrh na uzavření dohody o smluvní odměně z 19. 9. 2005 žalobce neakceptoval) a žalovanému proto náležela mimosmluvní odměna (pravomocně) přiznaná v řízení rozhodnutím soudu (82.312,50 Kč). Přenechání částky 155.320,49 Kč žalovanému z titulu darování nebylo v řízení prokázáno.

Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211 o.s.ř.). Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení důkazů provedených v řízení soudem prvního stupně nastiňuje jinou verzi skutku, nelze dovozovat extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že jde o složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti získaných zpráv, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídají žalovaným zpochybněné skutkové závěry, podle nichž účastníci neujednali smluvní odměnu a neuzavřeli darovací smlouvu.

Vytýká-li dovolatel absenci „opětovného“ poučení podle § 118a odst. 3 (§ 213b) o.s.ř. soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem o důkazní povinnosti stran sporných tvrzení, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, a pomíjí, že k vadám – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Protože tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, argumentací týkající se vad řízení doprovázenou odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu se dovolací soud nezabýval.

Ani námitka týkající se promlčení práva nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož žalovaný neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podle § 237 o.s.ř.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Pavel Krbek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru