Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1324/2012Rozsudek NS ze dne 25.09.2013

HeslaVady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1324.2012.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012

§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1324/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Martinem Círem, advokátem se sídlem Mochov, Na Rybníčku 332, proti žalovaným 1) Ing. T. H., a 2) L. Z., zastoupeným Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o zaplacení 227.280,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 160/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 39 Co 29/2008-228, takto:

I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 39 Co 29/2008-228, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, ve vyhovujícím výroku tak, že se zamítá žaloba, aby každý žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 113.640,- Kč, se zamítá; jinak se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.288,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3168/28.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 54 C 160/2004-107, uložil každému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 113.640,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 16. 12. 2003 do zaplacení (výrok I.), vůči I. H. žalobu zamítl (výrok II.), dále zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.). Vyšel ze zjištění, že K. K. jako prodávající uzavřel dne 30. 3. 1998 s žalovanými a I. H. jako kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k 2/5 nemovitostí, a to domu čp. 572 a pozemku č. parc. 1470, zapsaných na LV č. 869 v k. ú. H., obec P. (dále jen „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“); 1/5 předmětných nemovitostí nabyli žalovaný Ing. T. H. a I. H. do společného jmění manželů a další 1/5 nabyl žalovaný L. Z. Na sjednanou kupní cenu ve výši 759.000,- Kč kupující zaplatili 322.830,- Kč při podpisu smlouvy a zbývající část ve výši 436.170,- Kč se zavázali splácet po 6.330,- Kč měsíčně s tím, že poslední splátka bude zaplacena 15. 12. 2003. Pro případ prodlení s úhradou měsíční splátky si smluvní strany dohodly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo manželství žalovaného Ing. T. H. a I. H. pravomocně rozvedeno a žalovaný na základě smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu nabyl 1/5 předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví. Od ledna 2001 přestali žalovaní kupní cenu splácet. K. K. dne 30. 5. 2002 zemřel a dědictví po něm nabyla žalobkyně jako jediná dědička na základě závěti. Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 80 D 660/2002, které nabylo právní moci 24. 11. 2003, její dědictví potvrdil. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaných, že dlužnou část kupní ceny ve výši 227.280,- Kč prodávajícímu uhradili tak, že ji v listopadu 2000 předali jeho synovi P. K., který k tomu byl zmocněn. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že K. K. uzavřel se žalovanými a I. H. kupní smlouvu v souladu s § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“). Jelikož I. H. pozbyla spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem, dovodil, že není v tomto sporu pasivně věcně legitimována. Protože závazek žalovaných zaplatit kupní cenu nezanikl splněním, každému z nich uložil povinnost zaplatit poměrnou část kupní ceny připadající na jejich spoluvlastnické podíly žalobkyni, která je jedinou dědičkou po zemřelém K. K. Úroky z prodlení ve výši 2 % z nedoplatku kupní ceny přiznal až ode dne následujícího po dni splatnosti poslední splátky, tedy ode dne 16. 12. 2003, neboť ke dni 1. 1. 2001 nebyl celý nedoplatek splatný. Neopodstatněným shledal požadavek na zaplacení smluvní pokuty z částky 227.280,- Kč od 1. 1. 2001 s tím, že žalobkyně by měla nárok na smluvní pokutu z celé dlužné částky až od 16. 12. 2003.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2008, č. j. 39 Co 29/2008-178, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) změnil tak, že zamítl žalobu, aby každý ze žalovaných byl povinen zaplatit žalobkyni částku 113.640,- Kč, a ohledně 2 % úroků z prodlení od 16. 12. 2003 do zaplacení jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V zamítavém výroku o věci samé (III.) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování zjistil, že žalobkyně do dědického řízení po K. K. nepřihlásila pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, a ta není v usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 0. 2003, č. j. 80 D 660/2002-248, o potvrzení dědictví uvedena v soupisu aktiv. Na základě toho dovodil, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Okolnost, že v průběhu odvolacího řízení podala návrh na dodatečné projednání sporné pohledávky v dědickém řízení podle § 175x o. s. ř., považoval za nerozhodnou s odůvodněním, že aktivní legitimaci k uplatnění nároku na úhradu nedoplatku kupní ceny získá až právní mocí usnesení o dodatečném projednání dědictví. Protože pro soud je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), uzavřel, že žalobkyně podala žalobu předčasně, neboť pohledávku dosud v dědickém řízení nenabyla.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 33 Cdo 774/2009-205, rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovujícím výroku tak, že byla zamítnuta žaloba, aby každý žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 113.640,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, která jako jediná dědička ze závěti nabyla dědictví po K. K., přičemž dědické řízení bylo pravomocně skončeno potvrzením jedinému dědici. Otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně nezávisela na tom, zda v dědickém řízení žalovanou pohledávku nabyla (ani na tom, zda ji v dědickém řízení přihlásila), nýbrž na tom, zda je jedinou dědičkou zůstavitele.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 39 Co 29/2008-228, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně po každém ze žalovaných domáhala zaplacení částky 113.640,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zopakování důkazů výpověďmi svědkyň D. K. a M. K. a jejich zhodnocení (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy) dospěl oproti soudu prvního stupně ke skutkovému závěru, že žalovaní nedoplatek kupní ceny právnímu předchůdci žalobkyně K. K. uhradili. Jejich závazek tak zanikl splněním (§ 559 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že v pořadí druhém odvolacím řízení došlo ke změně senátu, aniž byla účastníkům dána možnost se k této změně vyjádřit a aniž byl proveden podstatný obsah spisu. Odvolací soud pochybil, jestliže za situace, kdy dospěl k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, ji s tímto názorem neseznámil; nedal jí tak možnost doplnit tvrzení a důkazy. Zpochybňuje správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že K. K. převzal od žalovaných doplatek kupní ceny. Žalovaní své tvrzení dokládali nejprve dvěma výdajovými pokladními doklady z 15. 1. 2001, na nichž však podpis příjemce, jak prokázal znalecký posudek z oboru grafologie, neodpovídá podpisu P. K. (zmocněnce prodávajícího). Má za to, že již sama skutečnost, že žalovaní prokazovali své tvrzení falzem, vyvrací jejich obranu a současně prokazuje pravdivost jejího tvrzení, že doplatek kupní ceny uhrazen nebyl. Následné tvrzení žalovaných, že kupní cenu doplatili jindy a jinak, považuje za účelové. Poukazuje na rozpor ve výpovědích svědkyně K. a prvního žalovaného, kdy svědkyně uvedla, že peníze, které měly být údajně předány P. K., byly vybrány z účtu společnosti ZH - Stavoservis s. r. o., kdežto první žalovaný uváděl, že se tyto peníze nacházely v pokladně a do banky pro ně nemuseli. Výpovědi svědkyň K. a K. považuje za nevěrohodné, poněvadž se svědkyně podílely na přípravě falešných výdajových dokladů. Je přesvědčena, že výběr hotovosti 500.000,- Kč dne 1. 11. 2000 nesouvisí s doplatkem kupní ceny a jeho úhradu nijak neprokazuje. Připomíná, že ani jedna ze svědkyň nebyla přítomna přepočítání předané hotovosti P. K.. Nevěrohodnost svědkyň dokládá i to, že P. K. byl v době od 14. 11. 2000 do 15. 1. 2001 ve vazbě; nemohl tudíž v tomto a bezprostředně předcházejícím období převzít platbu. Namítá, že odvolací soud přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zdůrazňují, že až do jejich osobního setkání s P. K. v listopadu 2000 hradili kupní cenu v pravidelných splátkách. Poté již žádné splátky nepoukazovali a o jejich platby nikým urgováni nebyli.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se dále zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.

Výhrada žalobkyně, že v odvolacím řízení ve dnech 9. 11. 2011 a 14. 12. 2011 (po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem) rozhodoval o opravném prostředku senát odvolacího soudu v jiném složení, zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. nenaplňuje. O nesprávné obsazení soudu jde jen tehdy, kdy místo senátu rozhodoval samosoudce (předseda senátu), kdy věc projednal a rozhodl jiný senát nebo samosoudce, než stanovil rozvrh práce, nebo kdy věc projednal a rozhodl vyšší soudní úředník, justiční čekatel nebo soudní tajemník, aniž by k tomu byl podle zvláštních předpisů oprávněn. Pojem „zákonný soudce“, jak je jeho existence předvídána a zaručována ustanovením čl. 38 Listiny základních práv a svobod, je do praxe konkrétního soudu inkorporován rozvrhem práce. V řízení odvolacím, v němž soudy rozhodují v senátech, se výrazem „zákonný soudce“ rozumí příslušný senát (srovnej § 36a odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), kterému byla věc podle rozvrhu práce dotčeného soudu přidělena (srovnej § 36 odst. 2 o. s. ř.).

V dané věci je určující rozvrh práce pro rok 2011 Městského soudu v Praze, který je veřejně přístupný na serveru českého soudnictví portal.justice.cz. Z jeho obsahu se podává, že senát 39 Co ve složení JUDr. J. C., JUDr. O. P. a JUDr. M. Č. rozhoduje o opravných prostředcích ve věcech s cizím prvkem - Slovensko včetně těchto věcí přikázaných Městskému soudu v Praze k rozhodnutí, s výjimkou specializovaných věcí rozhodovaných senáty 14, 16, 24 Co. Je tudíž zjevné, že výtka nesprávného obsazení soudu není opodstatněná. K námitce, že po kasaci předchozího rozhodnutí odvolacího soudu nebyl proveden podstatný obsah spisu, lze jen odkázat na obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 9. 11. 2011 (tj. jednání po zrušení rozsudku odvolacího soudu), při němž odvolací soud postupoval v souladu s § 215 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 119 odst. 3 o. s. ř.

Důvodnost nelze přiznat ani výtce žalobkyně (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), že napadené rozhodnutí je nepředvídatelné v důsledku absence jejího poučení podle § 118a o. s. ř. Prosazuje názor, že odvolací soud ji měl poučit, že zamýšlí věc rozhodnout odlišně od soudu prvního stupně.

V řízení před odvolacím soudem nenastala žádná z procesních situací, na něž míří ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu není založeno na závěru, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno (tj. nesplnil povinnost tvrzení či důkazní povinnost - srovnej § 101 odst. 1 písm. a/ a b/, § 120 odst. 1 a odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Otázka, zda žalovaní předali doplatek kupní ceny za podíl na předmětných nemovitostech P. K., zmocněnci právního předchůdce žalobkyně K. K., se stala v průběhu řízení zásadní spornou otázkou, kterou se zabýval soud prvního stupně a k níž se obě strany sporu opakovaně vyjadřovaly a navrhovaly k ní důkazy. Jestliže odvolací soud zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně (výpovědi svědkyň D. K. a M. K.), a na základě tohoto dokazování dospěl k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně (tj. že žalovaní předali finanční hotovost zmocněnci K. K.), nešlo o změnu právního náhledu na věc. Postup podle 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud porušil poučovací povinnost stanovenou v § 118a a § 213b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro žalobkyni nepředvídatelné, resp. překvapivé (tedy že mohla být zaskočena jeho právním posouzením věci).

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V posuzované věci pro právní závěr, zda povinnost žalovaných zaplatit kupní cenu právnímu předchůdci žalobkyně zanikla splněním (§ 559 obč. zák.), bylo podstatné zjištění, zda žalovaní nedoplatek kupní ceny předali P. K. - zmocněnci právního předchůdce žalobkyně. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uvěřil obrannému tvrzení žalovaných, že na počátku listopadu 2000 předali P. K. částku 227.280,- Kč. Toto skutkové zjištění čerpal z výpovědi svědkyň D. K. a M. K., které vyhodnotil jako věrohodné. Svědkyně potvrdily skutkovou verzi žalovaných, že je P. K. požádal o doplacení kupní ceny, a shodně vypověděly, že byly přítomny u předání peněžního obnosu žalovanými P. K. Pochybnost o věrohodnosti svědkyň, kterou se snažila vyvolat žalobkyně tvrzením, že se svědkyně podílely na přípravě falešných výdajových dokladů, považoval odvolací soud za neopodstatněnou, neboť svědkyně K. v rámci své výpovědi uvedla, že pokladní doklady ze dne 15. 1. 2001 vystavila na žádost prvního žalovaného a zanechala je na pracovišti, aniž by byla přítomna jejich podpisu. Tím hodnověrně vyvrátila tvrzený podíl „na přípravě falešných výdajových dokladů.“ Pravdivost výpovědí svědkyň nezpochybnilo ani tvrzení žalobkyně, že si P. K. nemohl doplatek kupní ceny osobně převzít pro pobyt ve vazbě od 14. 11. 2000, jelikož svědkyně vypověděly, že k předání peněz došlo počátkem listopadu 2000. Rozdíly ve výpovědích prvního žalovaného a svědkyně K. ohledně způsobu získání peněžních prostředků pak odvolací soud logicky vysvětlil tím, že peníze byly nejprve vybrány z bankovního účtu a později uloženy do pokladny. Odvolací soud ve svém úsudku nepochybil, jestliže z pouhé skutečnosti, že P. K. před svědkyněmi v obálce převzaté peněžní prostředky nepřepočítal, nedovodil, že peněžní prostředky nebyly vůbec předány. Nepominul totiž, že K. K. ani jeho zmocněnce P. K. nikdy poté žalované neurgovali o doplacení kupní ceny. Jestliže žádný z provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že svědkyně vypovídaly nepravdivě, a nebylo prokázáno, že některý ze žalovaných podepsal P. K. na výdajových dokladech, nevykazují úvahy, jimiž se odvolací soud řídil při vyhodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyň K. a K., žádné logické rozpory. Nelze přisvědčit žalobkyni, že žalovaní v průběhu řízení změnili svá tvrzení ohledně způsobu a doby doplacení kupní ceny v závislosti na tom, že bylo prokázáno znalecky, že podpis P. K. na výdajových dokladech není jeho podpisem. Žalobci sice vskutku před zahájením řízení dokládali žalobkyni úhradu kupní ceny výdajovými doklady, avšak po podání žaloby v průběhu celého řízení zůstalo jejich obranné tvrzení beze změny včetně způsobu a doby doplacení kupní ceny a okolností, za nichž se tak stalo a za nichž získali podepsané výdajové doklady. Na podporu svého tvrzení pak od počátku navrhovali slyšet svědkyně K. a K. (viz např. vyjádření žalovaných na 7. 8. 2006 a 8. 8. 2006 na čl. 60 a 61, odvolání žalovaných na čl. 111 až 117).

Lze uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.

Dovolací soud dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Dovolání proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, které žalobkyně výslovně napadla, není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Dovolací soud proto dovolání směřující proti této části rozhodnutí odvolacího soudu odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), dovolací soud výši mimosmluvní odměny určil podle § 1 odst. 1, 2, § 2, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 14.752,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 2 x 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 3.224,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o. s. ř.). S přihlédnutím k poměru účasti žalovaných na projednávané věci bylo žalobkyni uloženo každému z nich zaplatit jednu polovinu těchto nákladů, tj. částku 9.288,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 25. září 2013

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru