Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1323/2010Rozsudek NS ze dne 12.10.2011

HeslaPříspěvek na bydlení
Úroky z prodlení
Uznání dluhu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.1323.2010.1
Dotčené předpisy

předpisu č. 136/1985 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 68/12
soudce zpravodaj JUDr. Miloslav Výborný


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1323/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručení: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5), proti žalovaným 1) Ing. B. K. a 2) I. K., zastoupeným Mgr. Danou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Smetanova 662, o zaplacení 206.920,80 Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 34/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. října 2009, č. j. 15 Co 602/2009-51, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 223.583,- Kč s odůvodněním, že tato částka představuje kapitalizované úroky z prodlení z částky 150.000,- Kč, kterou měli žalovaní státu vrátit, neboť nesplnili podmínky smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu.

Okresní soud v Táboře (soud právního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2000, č. j. 11 C 34/2009-32, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 206.920,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších 16.662,20 Kč, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o soudním poplatku (výrok III.) a o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. října 2009, č. j. 15 Co 602/2009-51, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaných domáhala, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 206,920,80 Kč, a že se jim povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaní uzavřeli dne 17. 7. 1990 s Okresním národním výborem v Táboře smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, na základě které získali příspěvek na výstavu rodinného domku ve výši 150.000,- Kč. Protože nedodrželi podmínky smlouvy, vznikla jim k 1. 11. 1993 povinnost do 30 dnů příspěvek vrátit. To neučinili a od 2. 12. 1993 do 12. 9. 2007, kdy byla jistina zaplacena, tak byli v prodlení. Za tuto dobu činil úrok z prodlení 302.951,50 Kč; jeho část ve výši 79.368,78 Kč již byla žalobkyni pravomocně přisouzena. Dne 6. 5. 2005, resp. 8. 5. 2005, podepsali žalovaní listiny nazvané „Uznání dluhu“.

Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení se promlčelo jen zčásti, neboť žalovaní dne 6. 5. resp. 8. 5. 2005, uznali co do důvodu a výše nejen 150.000,- Kč (jistinu), ale rovněž i úroky z prodlení, odvolací soud uzavřel, že právo žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z částky 150.000,- Kč je zcela promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž skutkově dovodil, že z listin nazvaných „Uznání dluhu“ se jednoznačně podává, že uznání dluhu směřovalo výlučně k jistině, která je pak specifikována důvodem i výší a že žalovaní neprojevili vůli uznat rovněž úroky z prodlení z částky 150.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní vůči ní dne 6. 5., resp. 8. 5. 2005 písemně uznali pouze jistinu a nikoli již její příslušenství. Výklad obsahu uznávacích prohlášení provedený odvolacím soudem považuje za nesprávný. Připomíná, že v prohlášení o uznání dluhu se oba žalovaní výslovně zavázali dluh dostatečně určený co do výše i důvodu zaplatit spolu s úroky z prodlení. I když není úrok z prodlení v prohlášení souběžně zmíněn s částkou, kterou žalobci uznávají jako dlužnou, nárok na něj vzniká ze zákona a jeho výše je odvoditelná ze zákonné sazby a ze smlouvy o poskytnutí příspěvku. Žalobkyně je přesvědčena, že stejně jako smlouva o půjčce nemusí obsahovat ujednání o úrocích z prodlení pro případ nesplnění povinnosti vrátit dluh řádně a včas, nemusí být úrok z prodlení výslovně zmíněn ani v uznávacím prohlášení, neboť jde o zákonné příslušenství. Z uvedeného důvodu navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst 1. písm. a/ o. s. ř.

Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu dovozujícího, že listiny ze 6. 5. a 8. 5. 2005 neobsahují projevy vůle žalovaných uznat (ve smyslu ustanovení § 558 obč. zák.) jako svůj dluh vůči žalobkyni nejen částku 150.000,- Kč (jistinu – příspěvek, který žalovaným poskytl stát na individuální bytovou výstavbu), nýbrž rovněž příslušenství této částky, konkrétně úroky z prodlení.

Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době učinění právního úkonu (použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně (a uznání dluhu musí být písemné), určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem. Soud při úsudku o skutečné vůli toho, kdo právní úkon učinil, přihlédne zejména k účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování toho, kdo úkon učinil.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že obsah listin ze 6. a 8. 5. 2005 nenasvědčuje tomu, že vůlí žalovaných, tak jak zde byla slovy zaznamenána, bylo uznat (co do důvodu a výše) vedle částky 150.000,- Kč rovněž její příslušenství, konkrétně úroky z prodlení. Slovní obrat „uznávám, že dlužím“ je v prohlášeních spojen výhradně s částkou 150.000,- Kč (jistinou dluhu) představující příspěvek, který žalovaní na základě smlouvy o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu od státu obdrželi a zavázali se vrátit v případě, že nedodrží podmínky této smlouvy. Aby bylo možné dovozovat, že spolu s dluhem, jehož důvodem je vrácení státního příspěvku, byl uznán rovněž dluh spočívající v úrocích z prodlení, muselo by to být v listinách slovy vyjádřeno (např. slovy „včetně příslušenství“). Není-li tomu tak, není možné absentující projev vůle žalovaných nahrazovat výkladem. Ze samotného příslibu žalovaných, že částku 150.000,- Kč (tj. jimi uznaný dluh) zaplatí spolu s úroky z prodlení, nelze dovozovat, že byl učiněn úkon uznání příslušenství, a to zejména za situace, kdy uznáván byl dluh promlčený. Jak již vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, platné uznání dluhu podle § 558 obč. zák. má nejen ten význam, že nastupuje vyvratitelná domněnka existence dluhu v době jeho uznání, ale v posuzovaném případě je významné zejména z hlediska promlčení. Argument žalobkyně, že úrok z prodlení nemusel být v jednostranném prohlášení výslovně zmíněn coby uznávaný dluh, neboť jde-li o „zákonné příslušenství, jehož výše je odvoditelná ze zákona i smlouvy“, lze mít zato, že vůle toho, kdo uznal jistinu, směřovala i k jeho uznání, je nepřesvědčivý a nesprávný. Věřitel má v případě, že dlužník neplní svůj dluh včas, právo požadovat úroky z prodlení, aniž by specifikoval jejich výši (subjekty občanskoprávních vztahů si nemohou výši úroků z prodlení sjednat, resp. upravit odchylně od jejich výše, kterou stanoví prováděcí předpis), nicméně, došlo-li k promlčení práva na úroky z prodlení, které nebyly jako dluh dlužníkem uznány, má dlužník možnost zabránit přiznání tohoto „zákonného příslušenství“ vznesením námitky promlčení, přestože k promlčení jistiny v důsledku jejího uznání nedošlo. Zda tedy došlo k uznání promlčených úroků z prodlení či nikoli (zda vůle uznávajícího směřovala k uznání tohoto příslušenství či nikoli) je z hlediska přisouzení žalobou uplatněného práva na jeho zaplacení stěžejní.

Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že uznávací prohlášení z 6. a 8. 5. 2005 neobsahují projev vůle žalovaných uznat úrok z prodlení z částky 150.000,- Kč za svůj dluh (neboli nedošlo-li k písemnému uznání úroků z prodlení), obstojí nezbytně i právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na úroky z prodlení je promlčeno. V této souvislosti se sluší připomenout, že již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, Nejvyšší soud dovodil, že dnem, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku vzniká právo věřitele na zaplacení úroků z prodlení a počíná běžet promlčecí doba tohoto práva, přičemž jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek.

Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto její dovolání jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. října 2011

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru