Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1311/2020Usnesení NS ze dne 23.06.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1311.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1311/2020-75

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. D., bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 846/1, proti žalovanému T. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 340/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 20 Co 348/2019-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivy Kunz Duchoňové, advokátky.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 7. 2019, č. j. 28 C 340/2018-28, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 16. 7. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 20 Co 348/2019-52, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli nedatované „memorandum“, v němž byla stanovena pravidla spolupráce týkající se produktů „Mistr Kuchař“, „Pečeme s radostí“ a „Toulky klasikou“. V letech 2001-2006 vystavil žalovaný na jméno žalobce pět směnek (na celkem 2.200.000 Kč), v nichž vystupoval jako směnečný dlužník. V červnu 2008 žalobce žalovaného vyzval k zaplacení 3.000.000 Kč a do července 2008 spolu účastníci jednali prostřednictvím elektronické pošty o způsobu a splatnosti úhrady dlužné částky. Žalovaný vypracoval listinu nadepsanou „Uznání dluhu“, kterou dne 15. 7. 2008 účastníci podepsali; v ní žalovaný uznal svůj dluh vůči žalobci v celkové výši 3.000.000 Kč a prohlásil, že jej uhradí k rukám žalobce nejpozději do 15. 7. 2018. Odvolací soud dovodil, že listina ze dne 15. 7. 2008 nemá náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák., neboť neobsahuje seznatelný důvod uznávaného dluhu; je tudíž absolutně neplatným právním úkonem. Důvod vzniku dluhu žalobce během řízení netvrdil, předložil pouze jako příklad směnky vystavené žalovaným. Nic bližšího nelze zjistit ani z tzv. memoranda účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).

Žalovaný po vyjádření k jednotlivým dovolacím námitkám navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce staví přípustnost svého dovolání na řešení otázky, která podle jeho mínění doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (popřípadě ji odvolací soud řešil v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4335/2017), a to, zda lze považovat námitku neplatnosti právního úkonu za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, způsobila-li neplatnost osoba, která se jí dovolává. Dovolatel při formulaci právní otázky předložené k dovolacímu přezkumu především vychází z mylné premisy, že k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží pouze na návrh účastníka. Nejvyšší soud však ve své rozhodovací činnosti zastává konstantní právní názor, že absolutní neplatnost právního úkonu - oproti neplatnosti relativní - nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektu občanskoprávního vztahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008). Je-li z hlediska posouzení (ne)platnosti právního úkonu irelevantní, zda se jí subjekt dovolal, není logicky vzato třeba jednání subjektu (dovolání se neplatnosti) poměřovat korektivem dobrých mravů. Nadto odvolací soud ve skutečnosti nezaložil své rozhodnutí na otázce předkládané k dovolacímu přezkumu. Přisvědčil soudu prvního stupně, že listina ze dne 15. 7. 2008 nemá náležitosti uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 558 obč. zák. a obiter dictum připomněl, že případné „uznání dluhu ani není samostatným zavazujícím důvodem, z něhož by dluh vznikl“, a že žalobce v řízení důvod vzniku tvrzeného dluhu neuvedl (a proto jej soud prvního stupně ani nezkoumal). Protože odvolací soud vyšel ze zjištění, že důvod žalobou uplatněného nároku neplyne z předložených směnek, ani z tzv. memoranda účastníků, jehož obsah shledal zcela neurčitým, uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal existenci dluhu žalovaného; konstatoval, že oprávněnost nároku nelze konstruovat jen na základě obecné právní zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Z řečeného vyplývá, že na dovolatelem formulované právní otázce napadené rozhodnutí nespočívá a pro její řešení tudíž nemůže být dovolání přípustné. Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4335/2017, a ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1651/2008, jsou nepřiléhavé pro skutkovou odlišnost poměřovaných kauz (v prvním z nich se dovolací soud vyjadřoval k platnosti kupních smluv, resp. k výkladu vůle smluvních stran, v druhém k etice chování advokáta). V nyní posuzované věci se nejedná o závazek vzešlý ze smluvního vztahu klienta a advokáta a neuplatní se ani zásada „nemo turpitudinem suam allegare potest“, jelikož v dané věci nevyšly najevo okolnosti, které by její užití odůvodňovaly.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem, čímž porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, a že ho řádně nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř., nezpochybňuje právní posouzení věci, resp. řešení konkrétních otázek hmotného či procesního práva, na nichž je rozhodnutí založeno, nýbrž namítá vady řízení. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Jelikož uvedenými výtkami žalobce nevystihl jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení, je jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005 (vydané před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.), v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k vadám řízení, bezpředmětný. To pak platí i pro odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07.

Nejvyšší soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017).

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru