Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1306/2011Usnesení NS ze dne 23.02.2012

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.1306.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

§ 39 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1306/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. P., zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Stodolní 741/15, proti žalované ACM Money Česká republika, a. s. se sídlem Praha 8, Čimická 780/61, identifikační číslo: 26158761, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 260/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2010, č. j. 15 Co 3/2010-112, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Štípka, advokáta, se sídlem Moravská Ostrava, Stodolní 741/15.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. září 2009, č. j. 20 C 260/2008-66, zrušil rozhodčí nález Sdružení rozhodců s. r. o. ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 4690/07 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. 15 Co 3/2010-112, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž bez významu výtka žalované, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže za situace, kdy měly za to, že věc je možno po právní stránce posoudit jinak než podle jejího názoru, ji nevyzvaly, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností, a jestliže rozhodly o zrušení rozhodčího nálezu Sdružení rozhodců s. r. o. ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 4690/07, ačkoliv se v posuzovaném případě jedná o rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Bc. M. K., a nikoliv touto právnickou osobou. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda řízení před soudy nižších stupňů je či není postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2699/10). O takovou situaci se v posuzovaném případě zjevně nejedná, neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a není tak splněna podmínka existence otázky zásadního právního významu. Sluší se poznamenat (obiter dictum), že v pořadí druhá z namítaných vad nemůže zapříčinit nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodčí nález označený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně spisovou značkou a datem vydání je těmito identifikačními znaky dostatečně individualizován. Okolnost, že rozhodčí nález (vyhotovený na listině nadepsané „Sdružení rozhodců s. r. o., se sídlem 604 10 Brno, Příkop 8“, opatřený otiskem kulatého razítka této společnosti) vydal rozhodce Sdružení rozhodců, s. r. o. JUDr. Bc. M. K., Ph.D., který jej takto i podepsal, a nikoli Sdružení rozhodců s. r. o., může být do jisté míry matoucí, avšak na uvedeném závěru to nic nemění.

Otázka platnosti rozhodčí smlouvy, kterou žalovaná nastolila k dovolacímu přezkumu s tvrzením, že ji odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08, odmítl, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. 23 Cdo 2672/2008), z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí po právní stránce zásadně významné. Touto otázkou se totiž zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011. V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva pro rozpor se zákonem neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Tímto rozhodnutím se velký senát Nejvyššího soudu odchýlil od právního názoru vysloveného v žalovanou uváděném usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, z něhož dovozovala nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Odvolací soud dovoláním zpochybňovanou otázku vyřešil v souladu s rozhodnutím velkého senátu, jímž byla usměrněna další rozhodovací praxe, a dovolací soud nemá důvod se od této judikatury odchylovat.

Z vyložených důvodů dovolací soud dovolání žalované odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.250,- Kč (§ 8 ve spojení s § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 510,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 23. února 2012

JUDr. Blanka Moudrá, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru