Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 1140/99Rozsudek NS ze dne 26.06.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:33.CDO.1140.99.1

přidejte vlastní popisek

33 Cdo 1140/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P.S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J.M., a 2) J.M., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 280/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 1998 č. j. 13 Co 1035/97-158, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 6. května 1997 č. j. 10 C 280/95-77 připustil rozšíření žaloby tak, že nárok žalobce na peněžité plnění lze uspokojit z nemovitostí žalovaných zapsaných u Katastrálního úřadu v B., pracoviště K. na LV č. 585 pro obec a katastrální území H.B., a to domu s parcelou č. 432 - zastavěná plocha, parcelou č. 951/2 - zahrada a parcelou č. 956 - louka se všemu součástmi a příslušenstvím; zamítl návrh žalobce, aby mu první žalovaný a druhá žalovaná zaplatili společně a nerozdílně 700 000 Kč s 17 % úrokem z prodlení od 1. 11. 1994 do zaplacení s tím, že nárok žalobce na peněžité plnění lze uspokojit ze shora označených nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne 12. dubna 1994 žalovaní uzavřeli kupní smlouvu, na základě níž nabyli do svého bezpodílového spoluvlastnictví nemovitosti popsané ve výroku rozsudku. Kupní cena ve výši 700 000 Kč byla před podpisem kupní smlouvy prodávajícím vyplacena za přítomnosti žalobce. Žalobci se nepodařilo prokázat své tvrzení, že předmětnou částku uhradil prodávajícím on a že žalovaní se tudíž na jeho úkor bezdůvodně obohatili.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. prosince 1998 č. j. 13 Co 1035/97-158 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil, aby žalobci společně a nerozdílně zaplatili částku 590 000 Kč se 17% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 29. 11. 1995 do zaplacení s tím, že v tomto rozsahu lze nárok žalobce na peněžité plnění uspokojit z nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 585 pro obec a katastrální území H.B., a to domu s parcelou parc.č. 432 - zastavěná plocha, parcelou parc. č. 951/2 - zahrada a parcelou parc. č. 956 – louka. Ohledně částky 110 000 Kč spolu se 17% úrokem z prodlení z této částky od 29. 11. 1995 do zaplacení a ohledně 17% úroku z prodlení z částky 700 000 Kč za dobu od 1. 11. 1994 do 28. 11. 1995 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení prvního stupně i řízení odvolacího. Ve výroku o připuštění rozšíření žaloby zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud zopakoval důkazy výslechem žalobce a žalovaných a dokazování doplnil provedením listinných důkazů. Zjistil, že dne 12. 4. 1994 došlo u pobočky I., a. s., v K. k založení devizového účtu na jméno příbuzného prvního žalovaného, L.C., přičemž bylo současně pro žalobce zřízeno právo samostatného nakládání s prostředky na účtu vedle majitele účtu. Dne 12. 4. 1994 došlo ke vložení částky 34 620 DEM a současně výběru částky 590 000 Kč. Žalobce byl dne 12. 4. 1994 přítomen sepisu kupní smlouvy a osobně se podílel na výplatě kupní ceny jednotlivým prodávajícím tak, že peníze rozděloval spolu s prvním žalovaným. Žalobce mohl vložit své finanční prostředky na devizový účet V.C., neboť krátce před založením účtu vybral ze svého účtu, popř. účtu společnosti „A.„, u D. B. souhrnně 54 000 DEM. Výpověď svědka C. toto tvrzení žalobce nevyvrací, neboť svědek sám netvrdil, že by prostředky v cizí měně uložené na jeho devizovém účtu byly jeho vlastními. Hodnověrným se proto jeví tvrzení žalobce, že v době sepisu smlouvy měl v úřadovně notáře k dispozici 590 000 Kč a tuto částku použil na výplatu části kupní ceny prodávajícím, čímž poskytl žalovaným bezdůvodné obohacení. Tvrzení žalovaných, že na úhradu celé kupní ceny v částce 700 000 Kč použili vlastní prostředky získané zčásti z vlastních úspor a zčásti z půjčky V.C., odvolací soud neuvěřil. Příjmy obou žalovaných po celou dobu jejich zaměstnání neumožňovaly tvorbu větších finančních úspor. Stejná byla situace u svědka C., který sice tvrdil, že částku 420 000 Kč nashromáždil s manželkou a měl ji doma uloženou v cizích měnách, avšak nevysvětlil, jak mohl tuto částku v cizí měně získat. Jestliže svědek uvádí, že půjčku poskytl v české měně a úspory v cizích měnách postupně směnil, přičemž nemohl předložit doklady z peněžních ústavů, jeví se jeho výpověď při jejím hodnocení spolu s ostatními důkazy jako vysoce nevěrohodná. Za stejně nevěrohodné považuje odvolací soud i tvrzení prvního žalovaného o příjmech a výdajích z podnikání. Peněžní deník vykazoval do 13. 4. 1994 jako aktiva částku 698 000 Kč, kdy koupil žalovaný zboží za 1 827 Kč. Do konce dubna 1994 potom k výběru částky přesahující 2 000 Kč nedošlo. Nevěrohodnou se jeví verze prvního žalovaného i z toho důvodu, že krátce před uzavřením kupní smlouvy odkoupil od žalobce dne 1. 3. 1994 zboží v hodnotě 41 000 DEM a kupní cenu téhož dne žalobci oproti potvrzení zaplatil. Nevěrohodnou se jeví i verze prvního žalovaného, že prostředky na zaplacení kupní ceny nashromáždil z diet a výdělků při práci v SRN s přihlédnutím ke zjištěné výši částek, jež žalovaný obdržel od svého bývalého zaměstnavatele a s ohledem na počet dní, které jako neplacené volno v posledních třech letech trvání pracovního poměru čerpal. Odvolací soud vycházel jen z takového skutkového stavu, který byl spolehlivě potvrzen (bez ohledu na vlastní výpovědi účastníků řízení) dalšími důkazy. Proto uvěřil žalobci, pokud jde o částku 590 000 Kč. Ohledně zbývající částky neposkytl žalobce žádný spolehlivý důkaz o její existenci, a odvolací soud proto v tomto ohledu dospěl k závěru, že nelze žalobci uvěřit, že by i tuto část kupní ceny převáděných nemovitostí platil vlastními penězi. Odvolací soud kvalifikoval zaplacení částky 590 000 Kč žalobcem jako vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaných podle § 454 občanského zákoníku. Protože dovodil, že žalovaní nebyli ve vztahu k plnění v částce 590 000 Kč v dobré víře, rozhodl odvolací soud, že právo lze uspokojit i z věcí, které byly z bezdůvodného obohacení nabyty, a to i tehdy, jestliže jinak nepodléhají výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. Dokud není právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat (§ 459 občanského zákoníku).

196

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které odůvodnili tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování *§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.* a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci *§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.*. Ač dovolatelé uvádějí, že napadají rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, je z dovolání zřejmé, že napadají pouze výrok odvolacího soudu pod bodem II, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Dovolatelé namítají, že odvolací soud přihlížel k trestnímu stíhání prvního žalovaného, i když rozsudek v této věci ještě nenabyl právní moci a na prvního žalovaného nelze pohlížet, jako by byl vinen. Dále upozorňují na to, že výpověď svědka C. o tom, že žalovaným půjčil částku 420 000 Kč, nebyla ničím vyvrácena a v tomto směru nebyl proveden žádný důkaz, svědek nebyl zejména vyzván, aby doložil doklady o výměně peněz. Pokud jde o otázku, zda první žalovaný měl či neměl k dispozici částku kupní ceny, dovolatelé namítají, že první žalovaný prokazoval, že prostředky získal za práci v zahraničí. Částku 700 000 Kč vložil do svého podnikání a odvolací soud chybil, zjistil-li, že nebyla v peněžním deníku vykázána jako výdaj - tato částka je k 2. 5. 1994 vykázána jako výdaj na hmotný investiční majetek. Podle dovolatelů se odvolací soud dále nezabýval tím, že žalobce neprokázal, že by spornou částku předal některému z žalovaných. I kdyby měl žalobce v den úhrady kupní ceny při sobě částku 590 000 Kč, neznamená to ještě, že tuto částku použil k úhradě kupní ceny. Dovolatelé upozorňují na to, že odvolací soud otázku nezvratného důkazu o oprávněnosti nároku žalobce zaměnil za pouhou pravděpodobnost a místo toho, aby se zabýval otázkou, co žalobce prokázal či nikoli, nesprávně uvažoval, zda uvěřit či neuvěřit tomu či onomu tvrzení. Odvolací soud tak podle dovolatelů porušil ustanovení § 132 o. s. ř., když nevyhodnotil každý provedený důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Pokud jde o tu část napadeného výroku, kterou odvolací soud rozhodl, že nárok žalobce na peněžité plnění lze uspokojit ze shora označených nemovitostí, je tato část v rozporu s ustanovením § 322 odst. 1 o. s. ř., když jde o věci sloužící k podnikání žalovaného. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud nejprve podle § 242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ze spisu se tyto vady nepodávají.

Dovolací soud poté posoudil rozsudek dovolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo; protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor; nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (například namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

197

Nejvyšší soud dovodil, že v daném případě tento dovolací důvod naplněn není. Odvolací soud v rozsahu, ve kterém žalobě vyhověl, svůj skutkový závěr založil na zjištění, že žalobce v den uzavření kupní smlouvy měl k dispozici částku 590 000 Kč, kterou téhož dne vybral z účtu banky v K., přičemž peníze na tento účet žalobce vložil rovněž uvedeného dne. Toto zjištění je v souladu nejen s výpovědí žalobce, ale též s provedenými listinnými důkazy – zprávou ředitele pobočky banky v K. z 26. 10. 1998, stvrzenkami o výběru částky 15 000 DEM a částky 7 000 DEM z účtu společnosti A. u D.B. v D. ve dnech 5. 4. 1994 a 6. 4. 1994, stvrzenkou o výplatě částky 32 000 DEM z účtu žalobce a M.L. dne 6. 4. 1994, záznamem o podpisovém vzoru k účtu V.C. u pobočky banky v K., pokladní složenkou pobočky banky v K. o složení částky 34 620 DEM V.C., výběrním lístkem téže banky k účtu z 12. 4. 1994. Závěr odvolacího soudu, že žalobce tyto peníze použil na výplatu části kupní ceny namísto žalovaných je pak výsledkem hodnocení důkazů odvolacím soudem, přičemž způsobu, jakým odvolacím soud dospěl ke svému skutkovému závěru, nelze z hlediska postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. vytknout pochybení. Pokud dovolatelé namítají, že tvrzení žalobce o předání peněz žalovaným je vyvráceno výpověďmi prodávajících, je třeba konstatovat, že odvolací soud neargumentuje, že by žalobce spornou částku předal žalovaným, ale že je použil na výplatu kupní ceny. K výpovědím prodávajících přitom není možno přihlížet neboť tyto výpovědi jsou rozporné. Pokud se týká hodnocení hodnověrnosti účastníků řízení odvolacím soudem, je třeba konstatovat, že pouze z výpovědí účastníků řízení nelze vycházet již proto, že tyto osoby mají zájem na výsledku sporu a tudíž se zde střetávají rozporná tvrzení těchto účastníků. Výpověď svědka V.C. posuzoval odvolací soud v souvislosti se záznamy v peněžním deníku prvního žalovaného a dospěl přitom k závěru, že i kdyby uvěřil tvrzení tohoto svědka, tchána prvního žalovaného, a tvrzení prvního žalovaného o poskytnutí půjčky ve výši 420 000 Kč, nedokládá tato skutečnost, že tyto peníze byly použity na koupi předmětných nemovitostí, neboť k datu 13. 4. 1994 byly v peněžním deníku prvního žalovaného vedeny jako aktiva prvního žalovaného a k tomuto datu nebyl účetně zaznamenán výdaj sporné částky na nákup nemovitostí. Odvolací soud navíc přihlédl i k tvrzení prvního žalovaného, že dne 1. 3. 1994 koupil od žalobce zboží v hodnotě 41 000 DEM, tedy v hodnotě převyšující spornou částku. Skutkový závěr odvolacího soudu v této otázce je tedy výsledkem hodnocení důkazů tímto soudem, jež odvolací soud odůvodnil a jehož závěr není poznamenán logickým rozporem. Námitka žalovaných, že v peněžním deníku prvního žalovaného je vykázán výdaj na HIM ke dni 2. 5. 1994, závěr odvolacího soudu nemůže zpochybnit, neboť odvolací soud důvodně posuzoval stav ke dni 12. 4. 1994, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy.

Opodstatněná není ani námitka žalovaných směřující k uplatnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Žalovaní nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přisouzený nárok žalobce lze uspokojit z blíže označených nemovitostí. Podle žalovaných totiž tyto věci slouží podnikání prvého žalovaného. Odvolací soud však aplikoval ustanovení § 459 občanského zákoníku, jež stanoví, že je-li povinen předmět bezdůvodného obohacení vydat ten, kdo nebyl v dobré víře, může soud rozhodnout, že lze právo uspokojit i z věcí, kterých z bezdůvodného obohacení nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaných zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 26.června 2001

JUDr. Zdeněk Des,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru