Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

33 Cdo 103/2018Rozsudek NS ze dne 27.02.2020

HeslaDokazování
Znalecký posudek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.103.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 132 o. s. ř.

§ 127 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

33 Cdo 103/2018-403

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Š. F., bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 39/4, proti žalovanému D. M., bytem XY, zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, o zaplacení 2.600.000,- Kč, 12.400,- USD a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 31/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, č. j. 22 Co 298/2014-279, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, č. j. 22 Co 298/2014-279, se v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2008, č. j. 21 C 31/2006-79, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2008, č. j. 21 C 31/2006-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.600.000,- Kč, dále 12.400,- USD a smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 2.600.000,- Kč od 1. 9. 2004 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 12.400,- USD od 1. 9. 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně s žalovaným uzavřeli tři smlouvy o půjčkách. Dne 12. 11. 2004 žalovaný podepsal v přítomnosti bratra žalobkyně M. R. dohodu o uznání dluhu ve výši 2.600.000,- Kč a ve výši 12.400,- USD, kterou připravila žalobkyně. Znaleckým posudkem PhDr. Milana Nouzovského byla pravost jeho podpisu na této listině prokázána. Procesní obraně, že podpis není jeho, a že tedy popírá platnost uznání dluhu, soud prvního stupně neuvěřil.

Rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 22 Co 298/2014-279, Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,08 % denně z částky 400.000,- Kč od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014, dále z částky 2.600.000,- Kč od 3. 10. 2014 do zaplacení a z částky 12.400,- USD od 3. 10. 2014 do zaplacení; jinak jej ve zbývající části výroku o věci samé potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Odvolací soud po zopakování dokazování posudkem znalce PhDr. Milana Nouzovského ze dne 20. 12. 2007 a jeho výslechem u jednání, smlouvou o půjčce ze dne 2. 8. 2002 včetně jejího dodatku ze dne 31. 8. 2002 a smlouvou ze dne 20. 9. 2002 uzavřel, že se znalec přesvědčivě vypořádal s námitkami žalovaného a ve shodě se soudem prvního stupně považoval za pravý podpis na uznání dluhu ze dne 12. 11. 2004. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud považoval za dostatečné, že vzorky podpisů nebyly získány bezprostředně od žalovaného, nýbrž je znalci poskytl soud prvního stupně, přičemž mezi vzorky podpisů byly i takové, které žalovaný učinil před tímto soudem. Znalec zkoumal spornou listinu i z toho pohledu, zda nedošlo k manipulaci s textem tak, že k existujícímu obsahu byl podpis připojen (zkopírován či jinak připojen) dodatečně, se závěrem, že k takové situaci nedošlo, tedy, že nejde o technický padělek. V případě namítané manipulace s listinou, spočívající v tom, že text uznání mohl být až dodatečně zkopírován či jinak přenesen na papír s originálním podpisem žalovaného, znalec uvedl, že jde o velmi složitou záležitost, která není v rámci oboru jeho znalecké činnosti, přičemž podle jeho názoru k takové manipulaci s listinou nedošlo vzhledem k umístění podpisu na listině a jejímu celkovému vzhledu. Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že si žalovaný od žalobkyně postupně půjčil 4.000.000,- Kč, 14.400,- USD a 400.000,- Kč s tím, že na první půjčku žalobkyni vrátil 1.800.000,- Kč a na druhou 2.000,- USD.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny:

A) zda může odvolací soud přiznat žalobkyni právo na denní smluvní pokutu, kterou požadovala od okamžiku prodlení „až do zaplacení“, splatnou do dne vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, bez toho, že by žalobkyně po podání žaloby tuto rozšířila a ani žalovaného „k plnění budoucích smluvních pokut nevyzývala,“

B) zda je důvodem nevyhovění žádosti o odročení jednání okolnost, že se účastník omluvil z osobní účasti u jednání pouhé tři kalendářní dny (resp. jeden pracovní den) před konáním jednání, ačkoli o své pracovní neschopnosti věděl dva dny před podáním žádosti,

C) zda o otázce, k jejímuž posouzení je potřeba odborných znalostí, může rozhodnout soud jen na základě vlastního názoru a na základě toho, že znalec z jiného oboru (tj. v jehož oboru znalecké činnosti se posouzení otázky nenachází) sdělí soudu, že o naplnění jedné z možných odpovědí této otázky pochybuje,

D) zda rozhoduje-li odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů, musí změnit nebo zrušit výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení,

E) zda při určení výše nákladů řízení spočívajících v odměně advokáta se sazba mimosmluvní odměny vypočítává z tarifní hodnoty, kterou žalobkyně uplatnila ke dni podání žaloby anebo z částky zvýšené o „budoucí“ smluvní pokutu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 878/2015, dovolání žalovaného odmítl.

Ústavní soud nálezem ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 1441/17, v prvé řadě konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 33 Cdo 878/2015-330, bylo porušeno ústavně zaručené právo žalovaného (stěžovatele) na přístup k soudu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – dále jen „Listina“ (výrok I. nálezu), aby následně usnesení Nejvyššího soudu zrušil (výrok II.) a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III.). Zdůraznil, že žalovaný Nejvyššímu soudu vytkl způsob, jakým se vypořádal se dvěma otázkami procesního práva [sub B) a C)] jeho dovolání. U odborných znalostí soudu a znaleckého dokazování konstatoval, že nesdílí hodnocení Nejvyššího soudu, že žalovaný zpochybňuje právní závěr, že je povinen zaplatit žalobkyni určitou částku, vycházeje z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel městský soud. Jeho námitka směřuje k tomu, zda si o určité otázce může soud učinit úsudek sám, popřípadě ve spojení s výpovědí znalce z jiného oboru (srovnej bod 22 nálezu). Pod bodem 23 nálezu Ústavní soud připustil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu sice nemůže být samotné přehodnocování skutkového stavu, jeho kontrole však lze podrobit vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, bude-li samozřejmě relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) splňovat náležitosti podle § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. [nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15 (N 140/86 SbNU 399), bod 18].“ S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014, Ústavní soud Nejvyššímu soudu uložil, aby se zabýval posouzením, zda právní otázka předestřená dovolatelem ad C) zakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K otázce sub B) uvedl, že projednání zmatečnostních námitek v rámci řízení o dovolání před účinností novely občanského soudního řádu č. 296/2017 Sb., se Ústavní soud zabýval již v usnesení ze dne 12. 12. 2017 pod sp. zn. III. ÚS 3019/17. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014, podle jehož závěrů „přípustnost dovolání není vyloučena pouze proto, že lze ze stejného (…) důvodu podat rovněž žalobu pro zmatečnost,“ Nejvyššímu soudu vytkl nedostatečné odůvodnění, přičemž dodal, že „i v tomto případě má Ústavní soud za to, že by pouze tato vada nevedla k nutnosti napadené rozhodnutí zrušit.“ Ze shora uvedených důvodů pak Ústavní soud dospěl k závěru, že odmítl-li Nejvyšší soud dovolání, aniž napřed zjistil, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky ad C), dopustil se tím zásahu do stěžovatelova práva na přístup k soudu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

ad A) K otázce denní smluvní pokuty požadované od okamžiku prodlení „až do zaplacení“

Dovolatel se mýlí, má-li za to, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1434/2008, ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3634/2008) je smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem, přes jeho akcesorickou povahu jde o nárok se samostatným skutkovým základem, není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Tím ovšem není vyloučeno, aby žalobce tímto způsobem koncipoval žalobu, ovšem s tím rizikem, že mu v rozsahu dosud nesplatné smluvní pokuty (proto, že ještě nenastal další den prodlení) soud žalobu zamítne. Nejvyšší soud taktéž již v rozsudku ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) pod č. 36/2003, zaujal právní názor, podle něhož je-li smluvní pokuta sjednána tak jako v této věci, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej odůvodnění citovaného rozsudku). Žalobkyně neměla důvod po podání žaloby ji rozšiřovat, neboť petitem žádala přiznání sporných částek včetně smluvní pokuty od 1. 9. 2004 „do zaplacení.“ V rozsudku ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož smluvní pokutu nelze věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Podle rozsudku ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, publikovaného pod č. 127/2011 Sbírky, „má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne.“ Odvolací soud správně respektoval dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Pro řešení uvedené otázky není dovolání přípustné.

ad D) K otázce osudu nákladového výroku v situaci, kdy odvolací soud mění rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé

Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení shora uvedené otázky procesního práva, která podle jeho názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující jím vymezená právní otázka, pak dovolání pro její vyřešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné, jakkoli pro dovolatele může mít její zodpovězení význam. Sluší se poznamenat, že ze samotného textu zákona vyplývá, že změní-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, rozhodne (nově) i o nákladech řízení vzniklých v řízení před soudem prvního stupně, tzn., že nahradí svým rozhodnutím výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (srovnej § 224 odst. 2 o. s. ř.). Uvedený postup nevyžaduje výslovně zrušení či změnu výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Změní-li odvolací soud meritorní výrok rozhodnutí soudu prvního stupně (byť jen částečně), má tato změna logicky vliv na posuzování kritérií, jimiž se řídí rozhodování o nákladech řízení. Proto § 224 odst. 2 o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, aby výsledek odvolacího řízení (změnu rozhodnutí soudu prvního stupně) promítl do rozhodnutí o nákladech řízení.

ad E) K otázce určení tarifní hodnoty a sazby mimosmluvní odměny při požadavku na přiznání smluvní pokuty „až do zaplacení“

Otázku určení tarifní hodnoty a sazby odměny advokáta v řízení, v němž je požadována smluvní pokuta od okamžiku prodlení „až do zaplacení“ vyřešil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, publikovaném pod č. 85/2013 Sbírky, v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „smluvní pokuta určená procentní sazbou za každý den prodlení s úhradou jistiny až do zaplacení jistiny je ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu plněním na dobu neurčitou (do zaplacení jiného plnění - jistiny), takže tarifní hodnota předmětu právní služby se stanoví pětinásobkem hodnoty ročního plnění.“ Pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud, vázán právním názorem Ústavního soudu považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, konkrétně, zda je soud oprávněn při posuzování skutečnosti, k níž je potřeba odborných znalostí, konkrétně, zda s listinou, na níž se nachází pravý podpis žalovaného, bylo manipulováno tak, že k již existujícímu jeho pravému podpisu byl dodatečně vložen (zkopírován či jinak přenesen) text, který tam původně nebyl, nahradit znalecké posuzování vlastní úvahou.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 127 odst. 1 o. s. ř., závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.

Je potřeba nejprve uvést, že v řízení měla žalobkyně, dovozující pro sebe příznivé právní důsledky (právo na zaplacení sporné částky), důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost (pravdivost) obsahu listiny, kterou předložila k důkazu. Jestliže žalovaný popřel, že by spornou listinu podepsal, popřel tím její pravost.

Dovolací soud již dříve dovodil, že popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil; další tvrzení zpravidla nepřicházejí v úvahu (nelze po tom, jehož podpis byl zfalšován, požadovat např. tvrzení, za jakých okolností k falšování došlo). Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní v daném případě tíží nikoliv žalovaného, ale žalobkyni (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1722/2006, a ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007). Jestliže tedy žalovaný popřel pravost sporné listiny, došlo k přenosu důkazního břemene ohledně existence dluhu zpět na žalobkyni. Bylo na ní, aby jinými důkazními prostředky (§ 125 o. s. ř.) prokázala pravdivost svého tvrzení.

Na základě popření pravosti listiny dovolatelem měl odvolací soud přistoupit k dokazování této skutečnosti a všechny provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, hodnotit v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Bylo přitom na jeho uvážení (§ 132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).

Místo toho dovoláním napadený rozsudek, opíraje se jen o závěry znaleckého posudku PhDr. Milana Nouzovského ze dne 20. 12. 2007 a jeho výslech u jednání dne 29. 9. 2014, založil pouze na závěru, že podpis na listině ze dne 12. 11. 2004 je pravým podpisem žalovaného. Žádné jiné důkazy (výpověď žalobkyně a svědka M. R.) ve vztahu k existenci zbytku dluhu žalovaného ve výši 2.600.000,- Kč a 12.400,- USD, který měla potvrdit listina ze dne 12. 11. 2004, jež měla být podepsána v přítomnosti žalobkyně a svědka M. R., nehodnotil.

Nelze pominout, že mnohdy je soudce (rozuměj taktéž „soud") při objasňování skutečností významných pro rozhodnutí věci postaven do situace, kdy je nezbytné objasnit realitu na základě znalostí a zkušeností vyžadujících odborných znalostí. Těmi se rozumí jiné znalosti, než znalosti z oblasti práva (ty soudci dává jeho erudice a obecná zkušenost získaná životní praxí v oboru práva). K získání takových poznatků může dojít jen prostřednictvím znalců, tj. osob, jež požadované odborné znalosti a zkušenosti mají. Je nepřípustné, aby si soudce nekriticky přiznal odborné znalosti, které ve skutečnosti nemá. Proto zákon kategoricky ukládá soudu, aby tam, kde jde o posouzení skutečností, k nimž je potřeba odborných znalostí, ustanovil znalce.

Odvolací soud nepřijatelně posuzoval možnou manipulaci s listinou obsahující prohlášení žalovaného o uznání dluhu ve výši 2.600.000,- Kč a 12.400,- USD, ačkoli jde o znaleckou otázku, navíc v situaci, kdy znalec z oboru písmoznalectví připustil na dotaz soudu, že nejde o otázku, která spadá do oboru (odvětví a specializace) jeho znalecké činnosti (písmoznalectví/ruční písmo). S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že revizní znalecký posudek ze stejného oboru by do věci nemohl vnést nové poznatky, neboť námitku možné manipulace by mohl vyřešit posudek z oboru kriminalistika. Před tímto procesním postupem je ovšem potřeba se vypořádat se všemi důkazy, z nichž se podává, že žalovaný listinu o sporném obsahu před konkrétními osobami podepsal.

Lze uzavřít, že odvolací soud posoudil otázku procesního práva, pro niž bylo dovolání přípustné, v rozporu s tím, co je uvedeno shora.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl naplněn.

Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Se zřetelem k důvodu, pro který bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími námitkami.

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2020

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru