Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 990/2005Usnesení NS ze dne 21.02.2007

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.990.2005.1

přidejte vlastní popisek

32 Odo 990/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce Ing. I. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. f. d. z., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 90 877,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 108/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2005, č.j. 16 Co 307/2004-55, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 28. května 2004, č.j. 14 C 108/2003-30, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 zastavil řízení co do částky 688,50 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v rozsahu částky 90 188,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že požadavek žalobce na nedoplatek náhrady za pojištěný vklad, představující úroky z vkladu vypočtené žalobcem za dobu od 1. září 1999 do 8. září 2003, kdy mu byla vyplacena zbývající část náhrady, není důvodný. Podle konkrétního výpočtu soudu prvního stupně vycházejícího z příslušných ustanovení zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, činila výše pojištěného vkladu 143 159,- Kč, která kromě vložené částky na termínový vklad ve výši 125 000,- Kč zahrnuje i částku 18 159,- Kč představující úroky vypočtené ke dni zahájení plateb (úroky za 303 dnů z částky 125 000,- Kč při sazbě 17,5 % ročně). Při výpočtu náhrady za pojištěný vklad tak bylo vycházeno i z ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., podle něhož jsou součástí pojištěného vkladu i úroky vypočtené ke dni zahájení plateb (výplat), kterým byl v souzené věci 1. červenec 2000. Náhrada žalobce za pojištěný vklad, která se poskytuje ve výši 90 % pojištěného vkladu, činí po odpočtu uhrazovací povinnosti žalobce a příslušné daně z příjmů částku 122 777,10 Kč, z níž mu bylo vyplaceno 122 103,- Kč. V těchto výpočtech odvolací soud žádné nedostatky z pohledu jejich správnosti a úplnosti nezjistil. Zastavil-li proto soud prvního stupně na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení co do rozdílu uvedených částek, tj. v rozsahu 688,50 Kč (správně 674,10 Kč) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, nelze mu podle odvolacího soudu žádné právní pochybení vytýkat. Odvolací soud nepřisvědčil opakovanému nesprávnému názoru odvolatele (žalobce), který za „den zahájení výplat (plateb)“ pokládá „den, kdy bylo započato s výplatami náhrad“. Výkladem tohoto pojmu se již v odůvodnění rozhodnutí zabýval soud prvního stupně. V této souvislosti vysvětlil, že z doslovného znění zákona č. 87/1995 Sb. vyplývá, že ke dni zahájení výplat, jehož stanovení má smysl pro určení výše nároku oprávněných ve smyslu § 18 tohoto zákona, se pouze zahájí platby oprávněným, aniž by byl tento den dnem ukončení výplat; z toho je nutné dovodit, že den zahájení výplat nelze ztotožnit se dnem splatnosti nároku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jakož i pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávného rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel zejména v posouzení otázky, zda den zahájení výplat pojištěných vkladů, který označuje za rozhodný pro stanovení přípočtu úroků (smluvních) k pojištěnému vkladu, je ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb. den, který stanoví Fond po dohodě s Úřadem a vhodným způsobem jej zveřejní i v případě zpoždění výplaty proti stanovenému termínu, nebo je to den vystavení šekové poukázky nebo jiného platebního dokladu. Zveřejnění dne zahájení výplat chápe dovolatel jako úkon, který Fond zavazuje k dodržení termínu výplatu náhrad, jelikož zveřejněním tohoto dne zahájení výplaty náhrad současně stanovil splatnost nároků.

Dovolatel předně nesouhlasí s částečným zastavením řízení. Tvrdí, že jeho obecný zmocněnec nemohl vzít žalobu právně účinně zpět v rozsahu částky 688,50 Kč podle § 96 odst. 1 o. s. ř., jelikož tato částka součástí žaloby nebyla a návrh na změnu žaloby dle § 95 odst. 1 o. s. ř. nebyl podán.

Další námitky dovolatel směřuje do výpočtu výše náhrady. V této souvislosti především soudům obou stupňů vytýká, že vycházely pouze z podání žalovaného, aniž přihlédly k žalobě a aniž přezkoumaly správnost vyčíslení nároku na doplatek náhrady, který žalobce zpracoval v rámci v podání označeného jako odstranění nedostatků a vad žaloby. Tímto nesprávným postupem došlo podle jeho názoru také k porušení rovnosti účastníků řízení, jimž soudy nezajistily stejné možnosti k uplatnění práv.

Dovolatel konstatuje shodu se žalovaným potud, že ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb. jsou součástí pojištěného vkladu i úroky vypočtené ke dni zahájení plateb. Rozcházejí se však již v názoru na otázku, zda „den zahájení plateb“ je den zahájení výplat náhrad stanovený a zveřejněný Fondem (v souzené věci 1. červenec 2000), jak uvádí ve shodě se žalovaným soud prvního stupně, nebo zda při nedodržení Fondem stanoveného termínu (dne) zahájení výplat náhrad je to den, kdy skutečně došlo k zahájení plateb (v případě žalobce je to den 15. srpna 2001 pro platbu ve výši 100 000,- Kč a dále den 8. září 2003 pro platbu ve výši 22 103,- Kč). Toto vymezení má dovolatel významným pro určení data, do kdy se k vkladu připočítávají úroky (smluvní). Podle jeho názoru soud prvního stupně přesně a důsledně nerozlišuje mezi stanoveným dnem zahájení výplat dle § 17 odst. 1 cit. zákona (1. červenec 2000) a skutečným dnem zahájení plateb (jde o den, v němž byla vystavena šeková poukázka nebo jiný platební doklad na výplatu náhrady), k němuž se podle dovolatele připočítávají úroky (smluvní) podle § 18 odst. 1 cit. zákona. Dovolatel, na rozdíl od posouzení soudů, s přihlédnutím k § 17 odst. 2 cit. zákona dovozuje, že dnem splatnosti nároků – pohledávek oprávněných osob je den, který Fond stanoví a zveřejní jako den zahájení výplaty náhrad. Zastává tak názor, že zveřejněním dne zahájení výplat náhrad současně došlo ke stanovení splatnosti nároku – pohledávek oprávněných osob, čímž byl odstraněn nedostatek obligatorní náležitosti pohledávky, tj. lhůta splatnosti, bez níž by tato pohledávka byla jen fiktivním a nevymahatelným nárokem.

Dovolatel dále poukazuje na porušení ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku čehož má jeho zamítavý výrok ve věci samé za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, přičemž odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně zcela opomenul.

Konečně dovolatel rozporuje rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení. V této souvislosti setrvává na názoru, že bylo namístě posoudit opodstatněnost jeho návrhu na úplné nepřiznání nákladů řízení či jejich podstatné části úspěšnému žalovanému.

Podle mínění dovolatele obsahuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i tvrzení, která neodpovídají skutečnosti. Jako příklad poukazuje na tu jeho část, v níž soud konstatoval neprovedení dalších navrhovaných důkazů z důvodu, že jimi měly být prokázány skutečnosti nepodstatné pro jeho rozhodování.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z obsahu dovolání se podává, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku v celém rozsahu.

Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž potvrdil výrok soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 96 o. s. ř. co do částky 688,50 Kč s příslušenstvím.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 96 o. s. ř., nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, však nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

Dovolací soud dále posuzoval přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok ve věci samé.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z tohoto pohledu, tj. z hlediska uplatněných dovolacích námitek Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z obsahu dovolání se podává názor dovolatele, že stanovený den zahájení výplat náhrad (1. červenec 2000) je dnem splatnosti nároku na výplatu náhrady, přičemž dnem zahájení plateb označuje den, kdy je náhrada vyplacena. Z toho dovozuje, že pokud k výplatě náhrady ve stanovený den zahájení výplat náhrad nedošlo (tj. došlo k prodlení s výplatou náhrady), má nárok i na úroky z vkladu (smluvní) až do dne vyplacení náhrady. Dovolatel se tak domnívá, že dnem zahájení plateb je den, kdy je náhrada vyplacena, a proto náhrada musí zahrnovat úroky z vkladu až do tohoto dne.

Otázka, který den lze považovat dle zákona č. 87/1995 Sb. za den zahájení výplat náhrad za pojištěný vklad vkladateli z Fondu, nemůže mít zásadní právní význam a založit tak přípustnost dovolání, neboť její zcela jasné a určité řešení obsahuje samotný text cit. zákona v ustanovení § 17 odst. 2. Podle tohoto ustanovení je to den, který Fond v dohodě s Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami stanoví a vhodným způsobem jej zveřejní. Bylo-li v posuzované věci skutkově zjištěno, že jako den zahájení výplat byl stanoven 1. červenec 2000, z něhož bylo při výpočtu náhrady za pojištěný vklad vycházeno, nelze než konstatovat, že závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) je v této otázce správný a tudíž v rozporu s hmotným právem není.

Za stavu, kdy žalobci nevzniklo právo na vyšší náhradu za pojištěný vklad než jaká mu byla žalovaným před podáním žaloby poskytnuta a jejíž úhrady se v řízení domáhal, nemůže mu ani příslušet úrok z prodlení za prodlení žalovaného s vyplacením tvrzeného nedoplatku náhrady. Proto ani otázky splatnosti nároku na náhradu za pojištěný vklad, prodlení žalovaného s vyplacením náhrady či úročení opožděně vyplacené náhrady, jejichž řešení by mohlo mít význam jev v případě, že by žalobci nárok na úrok z prodlení za opožděné vyplacení náhrady vznikl, nemohou mít zásadní právní význam a založit tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Lze tak uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok ve věci samé, není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle § 237 odst. písm. c) o. s. ř. se dovolací soud nemohl zabývat tvrzenými vadami řízení (tvrzená nepřezkoumatelnost výše náhrady a rozhodnutí soudu prvního stupně), jelikož k tzv. jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může totiž dovolací soud přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.

Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, majícímu charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením pro nepřípustnost odmítl [243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 za situace, kdy žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 21. února 2007

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru