Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 983/2003Usnesení NS ze dne 30.09.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.983.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 983/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Mgr. P. Ž., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 477 251,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 937/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2003 č. j. 24 Co 173/2003-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. září 2002 č. j. 4 C 937/2001-38 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 477 251,30 Kč s 8% úrokem z prodlení od 2. 7. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal vrácení kupní ceny automobilu značky LAND ROVER ve výši 302 935 Kč poté, co pro opakované vady odstoupil od kupní smlouvy, kterou jako kupující uzavřel s žalovaným jako prodávajícím. Dále se domáhal zaplacení částky 153 000 Kč představující náklady spojené s vypůjčením náhradního automobilu. Soud prvního stupně vydal platební rozkaz, který doručil žalovanému do vlastních rukou společně s žalobou a výzvou, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřil k žalobě a uvedl, zda nárok uplatněný v žalobě uznává. Současně byl upozorněn na to, že pro případ, že se bez vážného důvodu k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že nárok žalobce uznává a podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodne ve věci samé rozsudkem pro uznání. Tento rozsudek soud prvního stupně vydal poté, když žalovaný podal odpor proti platebnímu rozkazu, aniž jej odůvodnil a výzvě soudu prvního stupně k vyjádření k žalobě ve stanovené lhůtě nevyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2003 č. j. 24 Co 173/2003-62 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud jednal v nepřítomnosti žalovaného a jeho obecného zmocněnce, který den před jednáním doručil soudu žádost o odročení jednání z důvodu náhlého odjezdu zmocněnce do zahraničí a nemoci žalovaného. Odvolací soud neshledal, že by omluva žalovaného splňovala podmínky § 101 odst. 3 o. s. ř., podle něhož může soud odročit jednání jen tehdy, jestliže účastník o odročení požádá včas a z důležitého důvodu, neboť zástupce žalovaného nijak blíže nespecifikoval důvod svého náhlého odjezdu do zahraničí, ani kdy musel takto odcestovat a kdy se o důvodu své cesty dozvěděl. Výzvu k vyjádření k žalobě, kterou soud prvního stupně žalovanému zaslal do vlastních rukou, shledal odvolací soud plně v souladu s § 114b odst. 1 o. s. ř., podle kterého může předseda senátu, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít smír, a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Toto usnesení přitom může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem, avšak lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu (§ 114b odst. 2 o. s. ř.). Jestliže se bez vážného důvodu na výzvu soudu žalovaný včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. O tomto následku (§ 153 odst. 3 o. s. ř.) musí být podle § 114b odst. 5 o. s. ř. řádně poučen. Postup soudu prvního stupně byl dle závěru odvolacího soudu plně v souladu s uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu, včetně náležitostí výzvy, poučení o následcích nevyhovění výzvě, stanovení zákonné lhůty i doručení do vlastních rukou žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že vydáním rozsudků soudů obou stupňů mu bylo znemožněno zejména přednést doplňující důkazy po podaném odporu a použitá fikce uznání nároku nemá podle jeho názoru oporu v zákoně a v řízení v této věci. Soudy obou stupňů také ve svých rozsudcích nerespektovaly svoji povinnost „řádně a naprosto jasně deklarovat ve svých rozhodnutích, proč a z jakých důvodů nebyl připuštěn návrh strany žalované, čímž je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné a trpí zásadními vadami“. Postup odvolacího soudu je dle názoru dovolatele v rozporu § 219, § 220 a § 221 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se nezabýval předmětem sporu, ale pouze fikcí uznání závazku, čímž bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle Listiny práv a svobod, zejména článku 36 odst. 1. Podle dovolatele mu byla „rozhodnutím odvolacího soudu způsobena dosti značná újma, kterou lze odstranit jen tím, že Nejvyšší soud ČR vezme v úvahu všechna fakta, která byla předložena, a to i s poukazem na Bulletin Nejvyššího soudu ČR č. 20/1993“. Podle dovolatele mu nebyl doručen rozsudek odvolacího soudu. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 o. s. ř. byl rozsudek odvolacího soudu doručen zástupci žalovaného Mgr. B.) bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatel v posuzované věci ve svém dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, která by mohla mít zásadní právní význam ve shora uvedeném smyslu. Dovolatel pouze poukazuje na vady, které podle jeho názoru dosavadní řízení mělo. Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem a že zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce posuzuje pouze z hlediska uplatněného důvodu, nemohl dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání tudíž není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru