Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 967/2002Rozsudek NS ze dne 29.01.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.967.2002.1
Dotčené předpisy

§ 33 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 655 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 967/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně “R. a“ spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, proti žalovaným 1. M. M. a 2. E. M., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 290 026,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 356/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. listopadu 2001 č. j. 35 Co 54/2001-95, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. listopadu 2001 č. j. 35 Co 54/2001-95 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 2. listopadu 2000 č. j. 17 C 356/98-74 zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 290 026,50 Kč s 21% úrokem z prodlení ročně od 11. 7. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli podle § 631 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) platnou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byly stavební úpravy domu žalovaných. Odkaz na obchodní zákoník v záhlaví smlouvy o dílo nepovažoval soud prvního stupně za dohodu o volbě práva, neboť právní vztah je nutno posuzovat podle jeho obsahu, nikoliv podle označení. Soud prvního stupně dále zjistil, že smlouva nebyla za žalobkyni podepsána jejím statutárním orgánem, nýbrž svědkem P.; to však nepovažoval za rozhodující, neboť žalovaným bylo při podpisu smlouvy zřejmé, že svědek P. jedná za žalobkyni a také v průběhu realizace smlouvy s ním takto jednali a jeho způsobilost jednat za žalobkyni nezpochybňovali. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobkyně neprokázala odevzdání řádně provedeného díla. Z tohoto důvodu nenastala splatnost ceny díla, takže žalobkyně nemá nárok na její úhradu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 22 listopadu 2001 č. j. 35 Co 54/2001-95 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil, aby žalobkyni zaplatili společně a nerozdílně částku 290 026,50 Kč s 21% úrokem z prodlení od 11. 7. 1997 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s některými jeho právními závěry. Tak především akceptoval posouzení smlouvy o dílo jako platně uzavřené v souladu s § 631 ObčZ, když předmět i cena díla byly dostatečně určeny. Také závěr, že mezi účastníky nedošlo k uzavření dohody o volbě obchodního zákoníku k určení režimu sjednaného právního vztahu podle § 262 odst. 1 ObchZ, přijal odvolací soud jako správný, neboť z textu smlouvy výslovné ujednání v tomto smyslu nevyplývá. Odvolací soud potvrdil i hodnocení námitky neplatnosti smlouvy vznesené žalovanými, neboť oprávnění svědka Pešky k podpisu smlouvy jménem žalobkyně účastníci nezpochybňovali, a také bylo prokázáno, že tehdejší jednatel společnosti žalobkyně J. R. byl přítomen podpisu smlouvy. Odvolací soud však dospěl k jinému právnímu hodnocení ohledně splnění závazku žalobkyně provést podle § 633 ObčZ dílo řádně a v dohodnuté době. Vzal za prokázané, že žalovaní odmítli převzetí díla na základě výzvy z 30. 4. 1997 a také že žalobkyně poté téměř všechny vady díla odstranila. Zjištěná vlhkost stěn nemůže jít podle odvolacího soudu k tíži žalobkyně, když izolační práce proti vlhkosti nebyly předmětem smlouvy a také namítané použití levnějšího typu střešních okem odsouhlasil stavební dozor žalovaných; na malířské práce pak poskytla žalobkyně slevu ve výši 28 241 Kč. Zbývaly pak pouze drobné závady nebránící užívání díla. Odvolací soud také hodnotil věc z hlediska ceny díla a vycházel přitom ze smluvní ceny ve výši 820 000 Kč s tím, že v samostatném oddíle smlouvy byla možnost dohodnout vícepráce v hodnotě 165 000 Kč. Pokud žalovaní uhradili na zálohách 650 000 Kč a žalobkyně požaduje 290 000 Kč, pak žalovaná částka nedosahuje ani sjednaných 940 026,50 Kč. Odvolací soud uzavřel, že nejpozději ke dni 15. 6. 1997 podle zápisu ve stavebním deníku ze dne 2. 6. 1997 splňovalo dílo zákonné požadavky § 633 odst. 1 ObčZ spočívající v řádném provedení díla v dohodnuté době a žalovaní proto nedůvodně odmítli jeho převzetí. Splatnost ceny vzhledem k tomu, že nebyla výslovně ujednána ve smlouvě, nastala podle závěru odvolacího soudu na základě faktur zaslaných žalovaným 10. 7. 1997, takže se žalovaní od 11. 7. 1997 dostali do prodlení s úhradou ceny díla a žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení podle § 517 odst. 2 ObčZ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Namítají nejprve absolutní neplatnost smlouvy o dílo s ohledem na to, že ji za žalobkyni neuzavřela oprávněná osoba, neboť podepsaný pan P. nebyl statutárním orgánem žalobkyně, ani nebyl k podpisu smlouvy žalobkyní zmocněn. Tento nedostatek nemohlo podle dovolatelů nahradit ani následné chování obou účastníků sporu, tj. jejich vzájemná komunikace v průběhu provádění stavby, přičemž tuto námitku dovolatelé uplatňovali od počátku řízení. Ve zbývající části dovolání napadají dovolatelé, v rozporu se svým tvrzením o neplatnosti smlouvy, nesplnění závazku žalobkyně z této smlouvy plynoucí, a to řádné provedení díla, a tvrdí, že o tom nebyl předložen žádný důkaz ve smyslu § 633 odst. 1 ObčZ. O tomto závěru svědčí podle názoru dovolatelů i to, že smlouva o dílo předpokládala plnění ve výši 1 500 000 Kč, z čehož žalobkyně neprovedla plnění v rozsahu 560 000 Kč. Tuto okolnost hodnotí dovolatelé jako nevyčerpání předmětu řízení, takže řízení má podle jejich názoru vady, které vedly k nesprávnému posouzení věci. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 2. listopadu 2000.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelů, že odvolací soud nevyčerpal předmět řízení. Tato jejich námitka je neopodstatněná, neboť soud rozhodl o celém předmětu řízení, tak jak byl vymezen podanou žalobou.

Dovolatelé dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřují dovolatelé v prvé řadě v závěru, že smlouva o dílo byla uzavřena platně. Podle dovolatelů totiž smlouvu za žalobkyni podepsal pan Peška, který nebyl oprávněn za žalobce jednat.

Dovolatelé však pominuli ustanovení § 33 odst. 2 ObčZ, podle něhož překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Tento souhlas lze přitom udělit i konkludentně, neboť zákon pro tento právní úkon nepředepisuje formu, v jaké by měl být učiněn.

V daném případě lze udělení tohoto souhlasu dovodit jednak ze skutečnosti, že při podpisu smlouvy o dílo byl přítomen tehdejší jednatel žalobkyně J. R. (výpověď svědka V. V. na č. l. 64), jednak ze skutečnosti, že žalobkyně podle smlouvy o dílo prováděla příslušné práce. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že okolnost, že smlouvu za žalobkyni podepsal L. P., nezpůsobila neplatnost této smlouvy, je tedy správný.

Dovolatelé dále namítají, že závěr odvolacího soudu, že dílo bylo dokončeno a že tudíž žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla, není správný, neboť neexistuje žádný důkaz o dokončení díla. Dovolatelé tedy uplatňují (ač ho tak neoznačují) i dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že zhotovitel má právo na zaplacení ceny díla ve dvou případech. Za prvé tehdy, bylo-li dílo provedeno podle § 633 odst. 1 ObčZ řádně, tj. bez vad, neboť z ustanovení § 650 ObčZ pro objednatele vyplývá povinnost zhotovené dílo převzít a podle § 634 odst. 2 ObčZ cenu díla zaplatit. Právo na zaplacení ceny díla nastává i v případě, že objednatel dílo převzal a dílo je vadné, neboť za této situace může objednatel uplatnit právo z odpovědnosti za vady ve smyslu § 645 odst. 1 ObčZ, podle něhož zhotovitel odpovídá za vady, které má věc zhotovená na zakázku při převzetí objednatelem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době; stejně odpovídá za to, že věc má vlastnosti objednatelem při zakázce vymíněné.

Naopak zhotovitel nemá právo na zaplacení ceny díla, jestliže dílo nebylo provedeno ve smyslu § 633 odst. 1 ObčZ řádně (bez vad) a objednatel dílo nepřevzal. Z ustanovení § 650 ObčZ totiž pro objednatele vyplývá jen povinnost k převzetí zhotoveného díla.

Odvolací soud dovodil, že dílo bylo provedeno nejpozději ke dni 15. 6. 1997 řádně a bez vad. V této souvislosti však zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Vycházel totiž z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně (ten vzhledem ke svému právnímu názoru, že právo na zaplacení ceny díla vzniká pouze v případě jeho převzetí objednatelem, nezjišťoval, zda a kdy bylo dílo provedeno bez vad), aniž postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil.

Zejména však porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, jako jednu ze základních zásad občanského soudního řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (srov. § 212 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí ( § 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta první, o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) - d) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).

Občanský soudní řád akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo zrušující (kasační) rozhodnutí odvolacího soudu.

Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).

Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.

Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že \"změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní\". Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1 / 1999, str. 23.

Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obdobně judikoval i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000, sešit 5/2000. Nejvyšší soud na toto rozhodnutí odkazuje.

V posuzovaném případě soud prvního stupně vyšel z právního názoru, že právo na zaplacení ceny díla podle § 633 ObčZ by žalobkyni vzniklo pouze v případě převzetí provedeného díla a nezjišťoval již proto, zda dílo nebylo provedeno bez vad, i když nebylo předáno. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že žalobkyni by právo na zaplacení ceny díla vzniklo i v případě, že by dílo bylo provedeno řádně, i když nedošlo k jeho převzetí (z odůvodnění odvolacího soudu však vyplývá, že odvolací soud nesprávně dovozuje, že právo na zaplacení ceny díla by v tomto případě, tj. pokud by nedošlo k převzetí díla, vzniklo i při existenci „drobných vad“ nebránících užívání díla). Potřebná skutková zjištění ovšem učinil sám z důkazů provedených soudem prvního stupně.

Za této situace však nebyly - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1 věty první o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem ( § 226 o. s. ř.) na otázku vzniku práva na zaplacení ceny díla s tím, aby se soud prvního stupně zabýval tvrzením žalobkyně o skutečnostech, že dílo bylo řádně provedeno. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, odepřel žalovaným možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle § 243b odst. 2 první věty o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243 odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. Zdeněk Des,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru