Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 961/2004Usnesení NS ze dne 15.02.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.961.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 961/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobkyně Č. s., a.s., proti žalovaným 1) P. M., , 2) J. M., zastoupeným , advokátem, o zaplacení 1,183.278,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 57/97, o dovoláních obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2003, č.j. 2 Cmo 667/2001-66, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. dubna 2001, č.j. 27 Cm 57/97-30, kterým Krajský soud v Ostravě uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 1,183.278,72 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Dále nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.

Podle odůvodnění rozsudku sestává přisouzená částka z nezaplacené jistiny úvěru ve výši 780.000,- Kč, z nesplacených úroků ve výši 392.600,72 Kč a poplatků za vedení a správu účtu ve výši 10.678,- Kč, včetně příslušenství, tj. 16,5% úroku z prodlení, jejíž úhrady se žalobkyně domáhala z titulu nedoplatku úvěru poskytnutého podle úvěrové smlouvy uzavřené mezi ní a žalovaným, za který se zaručila žalovaná.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V souvislosti s námitkou odvolatele (žalovaného), že žalobkyně proplácela faktury, které jím nebyly odsouhlaseny a podepsány a necítí se tak být zavázán k úhradě dlužné částky, odvolací soud doplnil dokazování usnesením Policie ČR – Okresního úřadu vyšetřování v K. ze dne 29. listopadu 2001. Z této listiny mimo jiné zjistil, že vyšetřovatel odložil věc trestního oznámení P. M. na J. M. a Ing. M. G. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu z důvodu promlčení trestného činu, přičemž provedeným šetřením dospěl k závěru, že P. M., J. M. a Ing. M. G. se dohodli na podvodném čerpání úvěru za použití fiktivních faktur vystavených Ing. G. Z citovaného usnesení podle odůvodnění rozsudku dále vyplývá, že znalkyně z oboru grafologie – písmoznalectví, která byla do trestního řízení přibrána s ohledem na rozpory ve výpovědích všech tří jmenovaných, učinila v odborném vyjádření nesporný závěr o tom, že podpisy na všech čtyřech předmětných příkazech k úhradě jsou skutečnými podpisy oznamovatele P. M.

Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření úvěrové smlouvy, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v celkové částce 900.000,- Kč, přičemž žalovaná se ručitelským prohlášením zaručila za závazek žalovaného vzniklý z této smlouvy. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný dne 9. srpna 1995 svůj závazek z úvěru ve výši 1,084.507,- Kč vůči žalobkyni co do důvodu a výše uznal. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaný, na něhož uznáním závazku přešlo důkazní břemeno, existující právní domněnku trvání svého závazku vůči žalobkyni nevyvrátil. Odvolání uznání závazku učiněné dopisem žalovaného ze dne 24. srpna 1995 není právně relevantní a na platnost uznávacího prohlášení nemá žádný vliv, stejně tak jako jeho tvrzení, že úvěrové prostředky nevyčerpal on sám. Žalovaný tuto skutečnost v řízení neprokázal, přičemž naopak v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že na všech čtyřech příkazech k úhradám je uveden zcela čitelný podpis žalovaného, který se shoduje s jeho vzorovým podpisem v dokladech žalobkyně. Pravost podpisu žalovaného na uvedených dokladech má odvolací soud za dostatečně prokázanou důkazem provedeným v rámci odvolacího řízení – již shora uvedeným usnesením Policie ČR, a proto zamítl návrh žalovaných na provedení znaleckého posudku z oboru grafologie.

S ohledem na zákonné účinky uznání závazku i vůči ručiteli shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně správným i ve vztahu k žalované. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní společným podáním dovolání. Zásadní právní význam jimi napadeného rozhodnutí spatřují „v odnětí možnosti vystupovat aktivně ve sporu, v porušení zásady rovnosti stran a v porušení práva na spravedlivý proces“, jakož i v jeho rozporu s hmotným právem, jelikož byla poskytnuta právní ochrana žalobním nárokům, které nevznikly. Dovolatelé namítají, že soudy obou stupňů vycházely při rozhodování z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu. Vytýkají jim, že odmítly provést jimi navrhované důkazy k prokázání tvrzení, že žalovaný nepodepsal žádné příkazy k převodu peněz z úvěrového účtu na účty třetích osob. Soud prvního stupně nepřipustil jako důkaz výpověď svědka J. M., bratra žalovaného, kterého dovolatelé označují jako autora podpisu žalovaného na předmětných dokladech a otázku pravosti podpisu vyhodnotil pouze vlastní úvahou jako předběžnou otázku. Dále soudu prvního stupně vytýkají, že změnil smysl jejich výpovědí ohledně průběhu událostí ze dne 9. srpna 1995, kdy žalovaný podepsal uznávací prohlášení. Namítají, že uznání závazku učinil v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, jelikož mu bylo pracovníky žalobkyně vyhrožováno podáním trestního oznámení a vystěhováním z domu. Odvolací soud sice připustil možnost přezkoumání pravosti podpisu žalovaného na rozhodných listinách, avšak pro účel tohoto přezkumu si nevyžádal policejní spis včetně příslušného grafologického posudku, ani vlastní grafologické vyšetření, nýbrž omezil doplnění dokazování pouze na konečné usnesení policie, jímž bylo trestní oznámení odloženo. Jestliže žalovaný příkazy k převodu peněz nepodepsal, je třeba dospět podle dovolatelů k závěru, že jim nemohl závazek vůči žalobkyni vzniknout. Pokud pak žalovaný následně v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek neexistující závazek uznal, pak takové uznání závazku nemá žádné právní důsledky.

Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě i soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelé založili výtku nesprávnosti právního posouzení věci jednak na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění (dovolatelé zejména mířili na skutkový závěr soudů nižších stupňů, že předmětné příkazy k převodu peněz z úvěrového účtu podepsal žalovaný), resp. hodnocení důkazů (dovolateli tvrzené změnění smyslu výpovědi žalovaných k průběhu události ze dne 9. srpna 1995) a dále na námitce vad řízení, jichž se měly podle jejich názoru soudy obou stupňů dopustit nepřipuštěním jimi navržených důkazů (svědecká výpověď J. M., znalecký posudek z oboru grafologie). Dovolatelé tu však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obecně vzato, a jak ostatně tvrdí v projednávané věci i dovolatelé, se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Za situace, kdy dovolatelé žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezují, na řešení žádné právní otázky zásadního významu není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem, lze uzavřít, že dovolání není proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za této situace nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat ani tvrzenou vadou řízení, jíž se podle dovolatelů dopustily soudy obou stupňů odmítnutím jimi navržených důkazů.

Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, majících charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaných dovolání jako nepřípustných. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalování, jejichž dovolání byla odmítnuta, nemají na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. února 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru