Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 943/2003Rozsudek NS ze dne 24.05.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.943.2003.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 943/2003-243

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce Ing. J. K., proti žalovaným 1. I. I. a 2. A. M. I., o zaplacení částky 668 730,50 Kč a částky 347 769,40 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 338/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003 č. j. 3 Cmo 295/2001-212, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003 č.j. 3 Cmo 295/2001-212, pokud jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2001 č. j. 33 Cm 338/99-160 ve výroku pod bodem I, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. května 2001 č. j. 33 Cm 338/99-160 ve výroku pod bodem I se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové částečným rozsudkem ze dne 10. května 2001 č. j. 33 Cm 338/99-160 ve výroku pod bodem I zamítl žalobu o zaplacení částky 347 769,40 Kč, ve výroku pod bodem II rozhodl o náhradě nákladů řízení a ve výroku pod bodem III řízení o žalobě na zaplacení částky 668 730,50 Kč přerušil. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel 20. 10. 1994 s prvou žalovanou licenční smlouvu podle § 508 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) k využití užitného vzoru „Mechanismus k ovládání automobilových zvedáků“, jehož je žalobce majitelem podle osvědčení Úřadu průmyslového vlastnictví č. 2378. Ve smlouvě byl pro žalobce sjednán honorář ve výši 3 % obchodní ceny z každého výrobku se splatností 1x za dva měsíce, a to nejpozději do pátého dne v měsíci za předchozí dva měsíce. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 668 730,50 Kč za období od září 1997 do dubna 1998, kdy první žalovaná užívala předmětný užitný vzor bez právního důvodu, a dále po obou žalovaných požadoval, aby mu společně a nerozdílně zaplatily úroky z prodlení ve výši 347 769,40 Kč za pozdní úhradu faktur č. 1/97 až 8/97, splatných postupně od 25. 3. 1997 do 5. 10. 1997, kterými žalobce prvé žalované (fakturu č. 8/97 zaslal druhé žalované) vyúčtoval odměnu za využívání užitného vzoru. Pasivní legitimaci druhé žalované žalobce dovozoval z dokumentu „dohoda o uznání závazku“ ve výši 328 082 Kč z 16. dubna 1999, kterou vyložil jako přistoupení závazku podle § 533 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Soud prvního stupně z uvedené smlouvy účastníků dovodil, že její článek IV neopravňoval žalobce k tomu, aby kdykoliv účtoval prvé žalované odměnu za využití užitného vzoru a podle svých vyúčtování žádal zaplacení, jak to v rozporu se smlouvou činil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že prvá žalovaná se ve smyslu § 365 ObchZ do prodlení s úhradou odměny nedostala a pokud neměla prvá žalovaná závazek zaplatit žalobci 328 082 Kč, neexistoval ani dluh, ke kterému by mohla platně podle § 533 ObčZ přistoupit druhá žalovaná a stát se dlužníkem vedle původního dlužníka. Řízení o náhradu škody ve výši 668 730,50 Kč soud prvního stupně přerušil s ohledem na řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví, jehož výsledek by mohl mít význam pro rozhodnutí ve věci.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2003 č. j. 3 Cmo 295/2001-212 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku pod bodem I potvrdil a v napadeném výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Taktéž odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobce, bez ohledu na smlouvu, účtoval odměnu ve svých fakturách průběžně po dobu trvání smlouvy, někdy dokonce i dvakrát do měsíce, a tato svá vyúčtování žádal zaplatit v jím stanovených termínech splatnosti. Odvolací soud dále poukázal na článek V předmětné smlouvy, v němž bylo sjednáno právo žalobce na kontrolu vyúčtování odměn podle článku IV a dále právo na úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky denně do zaplacení, tedy v případě prodlení s platbou v termínech splatnosti sjednaných v článku IV smlouvy. Takový úrok však žalobce nepožadoval, jeho důvodnost netvrdil, ani neprokazoval. Až v odvolacím řízení uvedl, že požaduje zaplacení sjednaného – smluvního úroku podle článku V smlouvy. K těmto tvrzením však již odvolací soud nemohl ve smyslu § 205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přihlížet. Ze spisu se dále podává, že první žalovaná, která smlouvu se žalobcem uzavřela, její předmět nevyužívala a druhá žalovaná smlouvu, na základě níž je žalováno, neuzavřela. Nemohla tedy ani platně uznat dluh první žalované a o přistoupení k jejímu dluhu v daném případě nešlo. Výrok o náhradě nákladů řízení byl zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, protože o náhradě nákladů řízení nelze rozhodovat v částečném, ale až v konečném rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. a) o. s. ř.] Dovolatel především namítl, že odvolací soud provedl nesprávný výklad licenční smlouvy, především jejího článku IV. Žalobce měl podle smlouvy právo kontroly správnosti výpočtu sjednané odměny, nikoliv povinnost tuto si sám vypočíst a vyúčtovat. Faktury vystavené dovolatelem mají tak význam pouze upomínky a lze je považovat za pouhý přehled plateb, které dovolateli měly být uhrazeny, nikoli za právní titul pro samotnou platbu. Zdůraznil, že náš právní řád pojem faktury nezná a nespojuje s jejím vystavením žádné právní následky. Dovolatel je přesvědčen, že nebyl povinen vyčkat s vystavením přehledů plateb, zjištění a výpočtu odměny. Nesprávně podle názoru dovolatele vyhodnotil odvolací soud také dokument ze 16. 4. 1999 označený jako uznání závazku sepsaný dovolatelem s druhou žalovanou. Tímto postupem byly naplněny všechny podmínky přistoupení k závazku podle § 533 ObčZ, neboť bez souhlasu dlužníka (prvé žalované) se druhá žalovaná písemně dohodla s věřitelem (dovolatelem) o splnění peněžitého závazku za dlužníka (prvou žalovanou), a proto se druhá žalovaná stala dlužníkem vedle prvé žalované. Dovolatel dále poukázal na rozhodné okolnosti uzavření této dohody. Byla to druhá žalovaná, která dovolateli vyplatila všechny licenční odměny, a proto bylo také vyúčtování úroku z prodlení vystaveno na tuto společnost. Dovolatel má také zato, že z prvé žalované, která jako jediný akcionář založila druhou žalovanou, jejíž litomyšlská část licenční smlouvu využívala, došlo k přechodu práv a závazků na druhou žalovanou současně s jejím založením. Konečně u smlouvou sjednané majetkové sankce nebyla sjednána forma jejího uplatnění, vyúčtování formou faktury č. 1/99 (vyúčtování úroků) bylo tedy v souladu se smlouvou. Vadu, která mohla způsobit přijetí nesprávného rozhodnutí ve věci, shledává dovolatel v nesprávném postupu obou soudů při plnění jejich poučovací povinnosti; podle § 118a o. s. ř. nebyl dovolatel poučen vůbec a podle § 119a o. s. ř. byl sice poučen, nicméně předčasně, ještě před výpovědí svědka Ing. Gerčáka, tudíž nesprávně. K výpovědi tohoto svědka se tudíž nemohl vyjádřit. Dovolatel také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se nedomáhal sjednaného úroku z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky denně do zaplacení, neboť již v žalobě se výslovně odvolával na článek III a článek V smlouvy. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalované se ve vyjádření k dovolání ztotožnily se závěry soudů obou stupňů, a to v jejich skutkovém i právním posouzení věci. Dovolatel neprokázal podle jejich názoru existenci tvrzeného dluhu, neboť dovolatel před soudem prvního stupně netvrdil ani neprokazoval nárok na smluvní úrok z prodlení, tento dodatečně požadoval až v řízení odvolacím, k čemuž soud správně podle § 205a o. s. ř. nemohl přihlížet. Nesouhlasí ani s namítanou vadou řízení - nesprávným poučením podle § 119a o. s. ř., neboť žaloba byla dostatečně určitá a dovolatel v odvolacím řízení výslovně prohlásil, že skutková tvrzení nedoplňuje a důkazní návrhy nečiní. Žalované navrhly, aby dovolání bylo zamítnuto.

Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že po vydání rozsudku odvolacího soudu došlo ke dni 25. 3. 2003 ke změně obchodní firmy prvé žalované z Intersigmy Industrial a.s. na Intersyn Industrial a.s. Nejvyšší soud České republiky proto takto označil prvou žalovanou v záhlaví tohoto rozsudku

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť řešení otázky, jaký skutek byl žalobou uplatněn, je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Tato otázka byla tudíž odvolacím soudem řešena rozdílně od rozhodování dovolacího soudu.

Nejvyšší soud poté posoudil dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

Dovolatel především napadá závěr odvolacího soudu, že se úroku z prodlení podle licenční smlouvy nedomáhal, když ve vyúčtování úroku z prodlení vycházel z termínů a částek, které uvedl ve svých fakturách, jimiž účtoval úhradu sjednaného honoráře. Nejvyšší soud proto přistoupil k posouzení „smlouvy o využívání duševního majetku“, kterou uzavřel dovolatel s prvou žalovanou 20. 10. 1994. V článku V této smlouvy bylo sjednáno, že „autor je oprávněn provádět kontrolu týkající se vyúčtování odměn dle článku IV a uplatňovat úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky denně až do zaplacení“. Zbývá posoudit, zda se dovolatel tohoto svého nároku v daném řízení domáhal. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalobce bez ohledu na zmíněnou dohodu z 20. 10. 1994 vyúčtovával odměnu průběžně po dobu trvání smlouvy, někdy dokonce i dvakrát do měsíce, a tato svá vyúčtování žádal zaplatit v jím stanovených termínech, což bylo v rozporu s předmětnou smlouvou. Při vyúčtování úroku z prodlení tedy žalobce vycházel z prodlení, jehož počátek a konec stanovoval v návaznosti na jím určenou splatnost smluvního honoráře, což vedlo odvolací soud k přijetí napadeného závěru o tom, že se žalobce domáhal jiného než smluvního úroku z prodlení.

Ve sporném řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční, platí, že soud je vázán žalobou; z toho vyplývá, že soud nemůže až na výjimky žalobci přiznat více, než požadoval v žalobním petitu (srov. § 153 o. s. ř.). Ve své žalobě (v její části III) žalobce uvedl, že „vzhledem k tomu, že při úhradách odměny došlo ke značnému prodlení oproti smlouvou předpokládaným termínům platby, dne 20. 3. 1999 navrhovatel vystavil fakturu č. 1/99 na majetkové sankce vyplývající z čl. V smlouvy ze dne 20. 10. 1994 v celkové částce 328 082 Kč“. Z textu žaloby je tedy zřejmé, že žalobce se již při zahájení řízení domáhal smluvních úroků z prodlení, konečně ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem druhého stupně tento svůj požadavek nezměnil. Závěr odvolacího soudu, že žalobce nepožadoval úrok z prodlení podle shora uvedené smlouvy a jeho důvodnost netvrdil ani neprokazoval, proto není správný. Posouzení, zda se úroku z prodlení domáhal oprávněně a ve správné výši, náleželo soudu. Splatnost odměn za využívání předmětného užitného vzoru totiž vyplývala z článku IV licenční smlouvy ze dne 20. 10. 1994 a nebyla vázána na vystavení faktur žalobcem. Podle článku IV smlouvy se platby honoráře měly realizovat 1x za dva měsíce za předchozí dva měsíce, a to nejpozději do pátého dne v měsíci za předcházející dva měsíce, takže prvá žalovaná se mohla dostat do prodlení s úhradou honoráře od šestého dne v měsíci za platby za honoráře za předchozí dva měsíce. Žalobce přitom v žalobě odkazoval na faktury č. 1/97 až 8/97, v nichž tvrdil, kolik kusů výrobků bylo v každém měsíci vyrobeno. Výši úroků z prodlení, na kterou měl dovolatel podle licenční smlouvy nárok, bylo možno za skutečnou dobu prodlení (pokud by bylo zjištěno, že k prodlení došlo), která vyplývala ze smlouvou sjednaných termínů splatnosti honoráře, vypočítat a soudu nic nebránilo o ní rozhodnout. Jestliže by tvrzení žalobce o rozhodných skutečnostech byla nedostatečná, měl soud postupovat podle § 43 o. s. ř., případně podle § 118a odst. 1 o. s. ř. V případě neoznačení potřebných důkazů měl soud postupovat podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

Řízení před odvolacím soudem navíc trpí i vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a), § 242 odst. 3 o. s. ř.]. Odvolací soud ve svém rozsudku totiž dovodil, že uznání závazku druhou žalovanou ze dne 16. 4. 1999 nelze považovat za přistoupení k dluhu prvé žalované. Tento závěr však v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 a § 211 o. s. ř. nijak nezdůvodnil. V důsledku této skutečnosti je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné a tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud navíc zatížil řízení i další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť se nevypořádal s odvolací námitkou žalobce, že v důsledku vložení části podniku prvé žalované do zakládaného podniku druhé žalované došlo k přechodu práv a závazků z licenční smlouvy z prvé na druhou žalovanou. V důsledku této skutečnosti je v této části jeho rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné. Pominul rovněž, že se s touto námitkou nevypořádal ani soud prvního stupně.

Konečně odvolací soud přehlédl, že soud prvního stupně účastníky poučil podle § 119a odst. 1 o. s. ř., poté však pokračoval v provádění dokazování a následně již účastníky podle § 119a odst. 1 o. s. ř. nepoučil.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné; dovolání je tudíž důvodné.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci. Výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II, kterým byl rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 14. ledna 2003 č. j. 3 Cmo 295/2001-212 a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto rozsahu zůstává výrok rozsudku odvolacího soudu nedotčen.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru