Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 930/2004Usnesení NS ze dne 30.09.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.930.2004.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 930/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce M. K., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému J. V., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 29 394 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 33/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2004, č. j. 21 Co 211/2003-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 14. května 2003 č. j. 4 C 33/2003-46 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 29 394 Kč s 4% úrokem z prodlení z částky 25 000 Kč od 7. 9. 2002 do zaplacení a z částky 4 394 Kč od 23. 9. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci sporu s F. Š. uzavřeli 31. 7. 1993 smlouvu o sdružení za účelem společného podnikání, tj. provádění dřevařské prvovýroby a obchodní činnosti, a to podle § 829 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Žalobce ke dni 31. 12. 2000 ze sdružení vystoupil a všichni členové sdružení uzavřeli 6. 9. 2001 dohodu o vypořádání majetku sdružení podle § 839 ObčZ, v níž se žalovaný a F. Š. zavázali vyplatit žalobci částku 650 000 Kč a podíl na některých nákladech ve výši 8 787 Kč. Žalovaný svůj závazek nesplnil v rozsahu poslední splátky ve výši 25 000 Kč a nezaplatil ani náklady ve výši 4 394 Kč. Uvedenou dohodu shledal soud prvního stupně jako platnou, včetně žalovaným zpochybňovaných bodů 4 a 6 této smlouvy vztahující se k dluhům a pohledávkám sdružení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. dubna 2004 č. j. 21 Co 211/2003-71 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť skutková zjištění i právní hodnocení věci provedené soudem prvního stupně shledal správnými.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Napadené rozhodnutí označil za zásadně právně významné v posouzení platnosti smlouvy o vypořádání majetku sdružení. Konkrétně článek 4 a 6 této smlouvy jsou podle dovolatele absolutně neplatné pro obcházení zákona o účetnictví a zákona o daních, když je v ní nepravdivě uvedeno, že ke dni vystoupení pana K. ze sdružení neexistují žádné dluhy vzniklé v rámci sdružení. Jedná se podle dovolatele o neurčitý a nekonkrétní právní úkon, který je podle § 37 ObčZ neplatný. Neplatný je i článek 3 smlouvy bod c) druhý odstavec smlouvy, neboť se nelze vzdát nároku na rozestavěnou stavbu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Jednou z podmínek přípustnosti dovolání podle těchto ustanovení je podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.

Jelikož dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ale současně převyšujícím 20 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.

V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (uveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „ObchZ“), ale i z ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.

Podle obsahu spisu bylo předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobce o skutkových okolnostech týkajících se věci, vypořádání vzájemných nároku účastníků smlouvy o sdružení podle § 829 a násl. ObčZ v souvislosti s vystoupením jednoho z účastníků ze sdružení. Závazkový vztah účastníků je vzhledem k okolnostem jeho vzniku a povaze stran (všichni tři účastníci smlouvy o sdružení jsou podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 ObchZ) vztahem vzniklým při podnikatelské účastníků a z procesního hlediska tudíž jde o věc obchodní.

Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 29 394 Kč s příslušenstvím, jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Dovolací soud se proto již nezabýval řešením otázky případného splnění dalších podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř.

Rovněž tak dovolání směřující proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho potvrzujícího rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, majících charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243a odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení bylo je odůvodněn § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. září 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru