Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 917/2005Usnesení NS ze dne 07.07.2006

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.917.2005.1
Dotčené předpisy

§ 79 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 42 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 43 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

32 Odo 917/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně G. S. + M. A., proti žalovanému Ing. M. Š., podnikateli, o zaplacení částky 600 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 953/95, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2004, č.j. 8 Cmo 128/2002-86, ve znění usnesení ze dne 16. června 2005, č.j. 8 Cmo 128/2002-105, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 30. ledna 2002, č.j. 7 Cm 953/95-70, ve znění usnesení ze dne 11. února 2005, č.j. 7 Cm 953/95-100, jímž Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu ze dne 5. ledna 1995 z důvodu neodstranění vady žalobního návrhu a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 37 650,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, přes řádnou výzvu k odstranění vady žaloby s upozorněním na následky jejího nesplnění, vadu žalobního návrhu spočívající v neúplném vylíčení rozhodujících skutečností neodstranila. Skutková tvrzení obsažená v žalobě včetně jejího doplnění jsou nedostatečná, neboť z žalobkyní vylíčených skutečností nelze dovodit, o jakém konkrétním skutku (o čem) a na jakém základě má soud rozhodovat. Opřela-li žalobkyně žalobní nárok pouze o uznání závazku, aniž by tento závazek jakkoli konkretizovala a specifikovala, povinnost tvrzení nesplnila, jelikož nelze vyloučit možnost záměny s jiným skutkem, a tedy ani překážku věci pravomocně rozsouzené. Odvolací soud, vycházeje z požadavku určitosti uznávaného závazku dle § 323 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nepovažoval za konkrétně označený závazek sdělení, podle něhož žalovaný nezaplatil žalobkyni „částku představující kupní cenu za odebrané zboží“, jelikož z použité formulace není zřejmé, jaké a kým provedené dodávky zboží se úhrada uvedené kupní ceny měla týkat. V této souvislosti vysvětlil, že nelze uznat relevantním způsobem závazek, který by nebyl určitý, přičemž určitost je nutno vykládat tak, že závazek musí být konkrétně specifikován, aby nemohl být zaměnitelný s jiným závazkem. To však žalobkyně neučinila, v důsledku čehož nelze na základě jí vylíčeného skutkového stavu jednoznačně a nezaměnitelně určit, co je předmětem řízení. Za tohoto stavu soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu odmítl, neboť žaloba je pro nevylíčení rozhodujících skutečností neprojednatelná, přičemž pro tuto vadu nelze v řízení pokračovat. Proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o neprojednatelnosti žaloby, když tvrdí, že vylíčila rozhodující skutečnosti natolik, že je předmět řízení náležitě vymezen, a proto neexistuje žádná překážka, která by bránila soudu pokračovat v řízení. Oproti posouzení odvolacího soudu se domnívá, že předmětné uznání závazku je platným uznáním závazku dle § 323 odst. 1 obch. zák., neboť obsahuje veškeré zákonné náležitosti – je v něm dostatečně určitě uveden dlužník i věřitel, konkrétní výše závazku a datum jeho splatnosti. Zakládá-li uznání závazku vyvratitelnou právní domněnku jeho existence v době uznání, v důsledku něhož věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu, ani jeho výši v době uznání, je uznání dluhu podle názoru dovolatelky nejen dostatečným důkazem o existenci dluhu, nýbrž i tvrzením o zcela konkrétním uznání závazku, jímž je předmět řízení dostatečně individualizován, jakož i dostatečným skutkovým základem, na základě kterého soud může žalobu projednat a o věci rozhodnout.

Přestože žalobkyně zastává názor, že její žalobní návrh obsahoval veškeré zákonné náležitosti, na výzvu soudu k doplnění žaloby náležitě objasnila hmotněprávní důvod vzniku závazku. Popsala, že předmětný závazek vznikl na základě smluvního vztahu mezi účastníky, kdy žalovaný odebíral zboží od jednotlivých smluvních dodavatelů, jimž cenu za tyto dodávky hradila žalobkyně, které pak byl povinen cenu za tyto dodávky zaplatit žalovaný.

Dovolatelka, odkazujíc na konkrétní soudní judikaturu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 Cmo 59/2000, sp. zn. 8 Cmo 15/2000, sp. zn. 27 Cm 318/99), podle níž je uznání peněžitého závazku při absenci podrobnějších skutkových tvrzení dostatečným podkladem pro rozhodnutí, navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a usnesení soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), není však důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Dovolací argumenty žalobkyně jsou kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby) co do vylíčení rozhodujících skutečností.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.

Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení § 83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř.

Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).

Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.

V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.

Ustanovení § 43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

V projednávané věci spočívá dovoláním napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je neprojednatelná, neboť skutkový děj, z něhož žalobkyně dovozuje svůj žalobní nárok, není dostatečně individualizován.Tento závěr shledává dovolací soud správným.

Z obsahu předloženého spisu dovolací soud zjistil, že v žalobě ze dne 5. ledna 1995 (č.l. 1 spisu) žalobkyně skutkově tvrdila pouze to, že jí vznikla vůči žalovanému pohledávka ve výši 600 000,- Kč, kterou žalovaný uznal jako svůj závazek prohlášením ze dne 7. září 1994, v němž se také zavázal tento dluh uhradit žalobkyni ve splátkách a lhůtách v tomto prohlášení uvedených. Dále uvedla, že lhůty obou splátek (ve výši 250 000,- a 350 000,- Kč), které připadly na 30. září 1994 a na 30. listopadu 1994, již marně uplynuly, v důsledku čehož se domáhá jejich zaplacení soudní cestou. Dále uvedla, že jako důkaz připojuje uznání závazku ze dne 7. září 1994.

V listině ze dne 7. září 1994 nazvané „Prohlášení o uznání závazku podnikatele N. S., Ing. M. Š.“ (č.l. 3 spisu) je uvedeno, že jmenovaný uznává celkový závazek ve výši 600 000,- Kč, který byl splatný 15. srpna 1994, vůči G.-S., a.s. D. a současně se zavazuje splatit tento pravý a splatný dluh ve dvou splátkách – první splátku ve výši 250 000,- Kč do 30. září 1994 a druhou splátku ve výši 350 000,- Kč do 30. listopadu 1994 a zároveň uhradit i odpovídající výši úroků.

Je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že tvrzení obsažená v žalobním návrhu včetně jejich příloh jsou zcela obecná a že skutek, který má být předmětem žaloby, jimi v potřebném rozsahu vylíčen není. Za této situace proto postupoval soud prvního stupně správně, když žalobkyni podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k doplnění návrhu na zahájení řízení se zdůvodněním, že žaloba je neúplná, jelikož neobsahuje potřebná skutková tvrzení k posouzení uplatněného nároku. Usnesením ze dne 25. července 1997 (č.l. 14 spisu) sice žalobkyni pouze obecně vyzval, aby ve stanovené lhůtě doplnila návrh na zahájení řízení o vylíčení rozhodujících skutečností, v opakovaném vyzývacím usnesení ze dne 12. listopadu 2001 (č.l. 62 spisu) však již i žalobkyni konkrétně, jak to vyžaduje ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., poučil, jaké skutečnosti má doplnit. Soud prvního stupně požadoval vylíčit veškeré skutečnosti, které jsou z hlediska hmotného práva předpokladem vzniku uplatněného nároku tak, aby je bylo možné podřadit pod příslušnou hmotněprávní normu. Zejména požadoval uvést konkrétní skutečnosti o vzniku a obsahu závazkového vztahu mezi účastníky, tj. na základě jaké smlouvy nebo jiné skutečnosti bylo plněno, jaké bylo ujednání o předmětu plnění a ceně, o splatnosti ceny, o úrocích z prodlení a jejich sazbě, kdy bylo plněno, kterým okamžikem se žalovaný dostal do prodlení, za jaké období jsou úroky z prodlení účtovány a v jaké sazbě. Soud prvního stupně současně žalobkyni řádně poučil o odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř., nebude-li ve stanovené lhůtě doplněna.

Je třeba rovněž přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně svými podáními ze dne 18. srpna 1997 (č.l. 15 spisu) a ze dne 5. prosince 2001 (č.l. 63 spisu), jimiž reagovala na shora uvedené dvě výzvy soudu k odstranění vad žaloby, ani v odvolání ze dne 20. února 2002 (č.l. 73 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, soudem vytýkané vady žaloby neodstranila.

Ve sdělení ze dne 18. srpna 1997 pouze uvedla, že žalobní pohledávka vznikla na základě obchodního vztahu mezi účastníky, když žalovaný jí nezaplatil částku představující kupní cenu za odebrané zboží.

V podání ze dne 5. prosince 2001 pak žalobkyně pouze popsala obecný mechanismus spolupráce mezi žalobkyní, žalovaným (maloobchodním prodejcem) a třetím subjektem (dodavatelem). Sdělila, že tento obchodní styk fungoval na principu dodávek dodavatele zboží maloobchodnímu prodejci; dodavatel vystavil fakturu za dodávku zboží na žalovaného s tím, že kopie faktury byla zaslána žalobkyni, která předmětnou částku uhradila. Z tohoto důvodu je podle vyjádření žalobkyně velmi komplikované a téměř nemožné soudu dodat konkrétní faktury, popřípadě dobropisy, neboť tyto se neustále vzájemně překrývají, započítávají a podobně, a představují několik desítek samostatných obchodních případů. Proto je celý systém zpracován tak, že v případě existence dluhu podepíše maloobchodní prodejce (žalovaný) uznání závazku, z něhož je patrná a oběma stranám zřejmá výše závazku a není třeba se zabývat jednotlivými dodávkami. Dále se vyjádřila k otázce výše úroků z prodlení. Žalobkyně zastává názor, že uznání závazku, které k žalobě připojila, je jednoznačným a objektivním důkazem o existenci předmětného dluhu a jelikož předmětný závazek je v uznání vyjádřen určitě, žádné další skutečnosti není třeba dokazovat a o věci je možné rozhodnout.

V odvolání ze dne 20. února 2002 proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobkyně vyjádřila opětovně přesvědčení o zcela dostatečném vylíčení rozhodujících skutečností, v důsledku čehož má předmět řízení za řádně vymezen a nespatřuje tak žádnou překážku, která by soudu bránila pokračovat v řízení. Tento názor především opřela o k žalobě připojené uznání závazku, které má jak za důkaz o existenci dluhu mezi účastníky, tak i za dostatečný skutkový poklad, na jehož základě lze rozhodnout.

V tomto dovolacím řízení jde o posouzení, zda skutková tvrzení obsažená v žalobě, jejich přílohách a doplnění jsou dostatečná natolik, aby soud věděl, o čem (o jakém skutku) a na jakém základě má rozhodnout a aby tak byla vyloučena možnost záměny s jiným skutkem (též z pohledu překážek věci zahájené a věci pravomocně rozhodnuté).

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že skutková tvrzení žalobkyně jsou z pohledu požadavku zákona na vylíčení rozhodujících skutečností zcela nepostačující. V podáních žalobkyně včetně předložených listin nejsou uvedeny žádné konkrétní údaje, jimiž by byl žalobní nárok individualizován, tj. byl by odlišen od jiných skutků (tj. například na základě jaké právní či jiné skutečnosti a kdy bylo plněno, o jakou určitou dodávku šlo, atd.). Dovolatelce, která staví svůj názor o projednatelnosti žaloby na argumentaci o jí předloženém „uznání závazku“ a skutečnostech, která vyplývají z platného uznání závazku a s nimiž lze jistě v obecné rovině souhlasit, by bylo možné přisvědčit pouze za situace, že by se uznání závazku, jak uvedl odvolací soud, týkalo určitého závazku. Jinak řečeno, pokud by byl žalobní nárok v uznání závazku nezaměnitelně popsán (co to je za nárok, z jaké události, atd.). Taková situace však, jak vyplývá ze shora popsaného obsahu listiny dne 7. září 1994 nazvané „Prohlášení o uznání závazku podnikatele N. S., Ing. M. Š.“ a jak správně dovodil odvolací soud, v souzené věci nenastala, jelikož v této listině nebyl závazek konkrétně specifikován tak, aby nemohl být zaměnitelný s jiným závazkem.

Odkazy dovolatelky na právní závěry jí citovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pokládá dovolací soud za nepřípadné, jelikož v nich o shora popsané procesní situaci nešlo. V souzené věci nebylo důvodem odmítnutí žaloby nepřipojení důkazů, ani soud neměl k dispozici tvrzení žalobkyně o uznání peněžitého závazku, které by splňovalo požadavek určitosti závazku (konkrétní specifikace závazku, aby nemohl být zaměnitelný s jiným závazkem), nýbrž soud odmítl žalobní návrh pro jeho neprojednatelnost v důsledku neodstranění jeho vady spočívající v nedostatečnosti skutkových žalobních tvrzení, která nebyla obsahem ani „uznání závazku“ ze dne 7. září 1994.

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. je správný, jelikož žaloba byla pro nedostatečnost skutkových žalobních tvrzení neprojednatelná a v řízení nebylo možné pro tuto její vadu pokračovat. Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. července 2006

JUDr. Miroslav Gallus, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru