Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 759/2001Rozsudek NS ze dne 16.01.2003

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2003:32.ODO.759.2001.1
Dotčené předpisy

§ 476 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 269 odst. 1 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 759/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Vosečka a JUDr. Petra Hampela v právní věci žalobce F. n. m. Č. r., proti žalovanému M. L., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 817.812,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 11/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2001, čj. 1 Cmo 11/2000-84, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2001, čj. 1 Cmo 11/2000-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudek ze dne 23. září 1999, čj. 35 Cm 11/98-50, jímž Krajský soud v Hradci Králové zavázal žalovaného zaplatit žalobci 817.812,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 12.884,- Kč, změnil Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl a přiznal žalovanému proti žalobci náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru o oprávněnosti nároků žalobce jak na úhradu nedoplatku kupní ceny (322.100,- Kč), sjednané ve výši 3,221.000,- Kč ve smlouvě ze dne 1. května 1995 č. 168/95-IV o prodeji státního podniku Š. H., provozu lihovaru P., tak na zaplacení úroku z prodlení (495.712,- Kč) v sazbě 0,1 % denně za prodlení s úhradou části kupní ceny ve výši 2,898.900,- Kč v době od 1. srpna 1995 do 18. ledna 1996, považoval odvolací soud za rozhodující skutečnost, že až v dodatku č. 1 ze dne 1. listopadu 1995 po předchozím upozornění Katastrálního úřadu v C. došlo k uvedení seznamu staveb jako součástí prodávaného podniku. Odtud odvolací soud dovodil, že povinnost podle § 476 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jež slouží k provozování podniku, splnil žalobce až ke dni uzavření tohoto dodatku, tj. ke dni 1. listopadu 1995. V důsledku toho se podle odvolacího soudu stala smlouva o prodeji podniku perfektní a účinná až k tomuto datu. Ze skutečnosti, že zbývající část kupní ceny (po odpočtu zaplacené 10 % zálohy) měl podle čl. IV, bodu 2 smlouvy žalovaný zaplatit do 31. července 1995, tedy do 91 dnů od účinnosti smlouvy, došel odvolací soud k závěru, že se žalovaný nedostal do prodlení se zaplacením zbývající části kupní ceny, když ji uhradil dne 18. ledna 1996, tedy 78 dnů po datu 1. listopadu 1995. Z tohoto důvodu podle odvolacího soudu rovněž nevzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty (sjednané pro případ prodlení s úhradou kupní ceny), na kterou si neoprávněně podle čl. IV., bodu 3 smlouvy započítal část zaplacené kupní ceny ve výši 10 %, a tím i na zaplacení vymáhaného nedoplatku kupní ceny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Za dovolací důvod označil důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkal, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Trval na tom, že svou povinnost převést na žalovaného vlastnické právo k věcem sloužícím k provozování podniku splnil též ohledně zmíněných budov (staveb), neboť ke dni 2. června 1995 předal žalovanému veškerý privatizovaný majetek podniku, jak o tom svědčí zápis z téhož dne. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v závěrech odvolacího soudu vyvozených z významu dodatku č. 1, který podle dovolatele nemohl mít žádný vliv na placení a splatnost kupní ceny, na ujednání o smluvní pokutě a na vymáhané úroky z prodlení, když sám stanovil, že ostatní části smlouvy jim nejsou dotčeny. Konečně dovolatel namítl, že termín splatnosti kupní ceny nebyl vymezen žádnou lhůtou ode dne podepsání smlouvy, nýbrž konkrétním datem. Proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření snesl žalovaný argumenty na podporu svého názoru o nedůvodnosti podaného dovolání a požadoval, aby je dovolací soud zamítl.

Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde v intenci v bodu 15., hlavy I, části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb. i v této věci.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jelikož vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani netvrdil, Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z důvodu vymezeného žalobcem v dovolání.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, když odvolací soud na zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně aplikuje.

Názor odvolacího soudu, že žalobce svou povinnost převést na žalovaného vlastnické právo ke zmíněným budovám splnil až ke dni 1. listopadu 1995, kdy byl uzavřen dodatek č. 1 obsahující seznam těchto budov s tím, že až od tohoto dne se stala smlouva o prodeji podniku perfektní a účinnou, není správný, neboť nerozlišuje okamžik vzniku smlouvy o prodeji podniku podle § 476 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000 (jejíž náležitostí je též závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k věcem sloužícím k provozování podniku), od okamžiku přechodu vlastnického práva k těmto věcem. Smlouva o prodeji podniku podle § 476 a násl. obch. zák. vznikne (a je tedy „perfektní“ a účinná – není-li sjednána účinnost pozdější), dojde-li mezi prodávajícím a kupujícím k dohodě o podstatných částech smlouvy stanovených v § 476 v návaznosti na § 269 odst. 1 obch. zák. (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 30/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž zákon v těchto ani jiných ustanoveních nepodmiňuje platnost závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo jmenovitým uvedením věcí, jež slouží k provozování podniku. Oproti tomu okamžik přechodu vlastnického práva k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, vyplývá přímo ze zákona (srov. kogentní ustanovení § 483 odst. 3 obch. zák.).

Z nesprávného právního posouzení vzniku a účinnosti smlouvy o prodeji podniku pak odvolací soud vyvodil rovněž nesprávné závěry o splatnosti kupní ceny, o prodlení kupujícího, jakož i o právu na zaplacení smluvní pokuty.

Protože dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem a § 243b odst. 2, věty první o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( § 243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. ledna 2003

JUDr. Miroslav Gallus, v.r. předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru