Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 715/2005Rozsudek NS ze dne 26.10.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.715.2005.1
Dotčené předpisy

§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 37 odst. 1 předpisu č. 92/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 715/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, proti žalované J. S., za účasti vedlejší účastnice České konsolidační agentury, o zaplacení částky 4 620 682 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 152/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005 č. j. 1 Cmo 93/2004-138, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005 č. j. 1 Cmo 93/2004 – 138 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. prosince 2003 č. j. 43 Cm 152/2000-109 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 4 620 682 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce jako prodávající uzavřel dne 13. února 1995 smlouvu o prodeji podniku Státního statku K. – souboru nemovitostí V. a S. s Ing. F. S., jako kupujícím. Ing. F. S. zemřel dne 11. července 1996 a řízení o projednání dědictví po jmenovaném vedené u Okresního soudu Plzeň – sever bylo zastaveno usnesením ze dne 9. srpna 2002 č. j. D 937/96-115, poté, kdy bylo zjištěno, ze zůstavitel zanechal nepatrný majetek, který byl vydán pozůstalé manželce J. S. (žalované). Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná není věcně pasivně legitimována, neboť nebyla účastnicí smlouvy a nebylo prokázáno, že by jí vznikl závazek dluh ze smlouvy uhradit ani na základě převzetí dluhu, ručitelského závazku či přistoupení k závazku. Závazek Ing. F. S. se ani nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2005 č. j. 1 Cmo 93/2004-138 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyhodnotil smlouvu o prodeji podniku uzavřenou mezi žalobcem jako prodávajícím a Ing. F. S. jako kupujícím ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro nedostatek určitosti v označení nemovitostí jež byly na kupujícího převáděny. Vyšel přitom i ze zjištění, že ve prospěch kupujícího dosud nebyl proveden záznam přechodu vlastnického práva k převáděným nemovitostem v katastru nemovitostí. Konečně konstatoval, že v řízení nebyl prokázán postup dle ustanovení § 11 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který je nezbytnou podmínkou pro další postup privatizace.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která je odvolacími soudy i dovolacím soudem rozhodována rozdílně a zároveň řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. V tomto směru poukazuje především na to, že oproti rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud zabýval zejména platností samotné smlouvy, z jejíhož titulu žalobce svůj nárok uplatňuje, a učinil závěr, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 respektive § 39 ObčZ. Vytýká odvolacímu soudu zejména skutečnost, že právní závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nedostatečně odůvodnil a bez bližšího zkoumání se ztotožnil s postupem katastrálního úřadu, který kladl značně formální požadavky na kompletní obsah smlouvy, zejména pokud jde o vymezení jejího předmětu. Vůbec se však nezabýval zohledněním základních výkladových pravidel o projevech vůle dle § 35 ObčZ, zejména té zásady, že právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech podle ustanovení § 37 odst. 3 ObčZ, poukazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 726/99 a 22 Cdo 1148/99. Rozpor s hmotným právem žalobce spatřuje v tom, že rozhodnutí o absolutní neplatnosti smlouvy je stavěno pouze na chybném údaji o výměře pozemku, přestože tento údaj dle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, není považován za obligatorní údaj k identifikaci pozemku. V dalších námitkách dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu zpochybňujícím oprávněnost žalobce převádět nemovitosti, jež tvoří předmět smlouvy o prodeji podniku. V tomto směru odkazuje na článek I smlouvy, kde je výslovně uvedeno, že předmět smlouvy přešel do vlastnictví žalobce jakožto prodávajícího ke dni účinnosti smlouvy a to na základě rozhodnutí o privatizaci vydané vládou České republiky (usnesení vlády České republiky ze dne 3. srpna 1994 číslo 420) a aktualizovaného privatizačního projektu číslo 40205. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy, nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, ale nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné soudu vytýkat nesprávnost skutkových zjištění.

O nesprávné právní posouzení věci jde v případě, kdy odvolací soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku platnosti smlouvy v rozporu s hmotným právem.

Především je třeba zdůraznit, že v dané věci jde o posouzení smlouvy o převodu majetku státu na kupujícího postupem podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který je speciálním předpisem ve vztahu k občanskému zákoníku i k obchodnímu zákoníku. Při posouzení smlouvy je proto třeba v prvé řadě vyhodnotit, zda byla uzavřena v souladu s ustanoveními § 12 odst. 2 písm. b), § 14 odst. 1, § 15 až 20 zmíněného zákona. V případě, kdy je takto převáděným majetkem podnik, uplatní se i posouzení smlouvy podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku (§ 476 a násl. ObchZ).

Jestliže odvolací soud posoudil platnost smlouvy (pro její neurčitost podle § 37 odst. 1 ObčZ) jen s odkazem na to, že podle ní nebyl proveden záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí, je jeho právní posouzení nesprávné. Pouze z tohoto skutkového zjištění nelze dovodit absolutní neplatnost smlouvy z důvodu její neurčitosti. Pokud odvolací soud uvádí, že záznam do katastru nemovitostí nemohl být proveden z důvodu, že převážná část nemovitostí uvedených v příloze smlouvy nebyla označena tak, aby mohl být proveden záznam přechodu vlastnického práva do katastru nemovitostí, je takové skutkové zjištění z hlediska posouzení platnosti smlouvy z pohledu její určitosti (identifikace nemovitostí) nedostatečné, neboť z něho nevyplývají konkrétní nedostatky v označení nemovitostí. Pokud by byla pravdivá námitka dovolatele, že nepřesnost spočívá pouze v uvedení nesprávné výměry pozemku, nezpůsobila by tato skutečnost neplatnost smlouvy (srov. § 20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky).

Za správný nelze považovat ani závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci nelze přiznat žalovanou pohledávku proto, že nebyl zachován postup podle § 11 zákona č. 92/1991 Sb., neboť nebyl prokázán přechod privatizovaného majetku na žalobce. Důkazem o tom, že předmětné nemovitosti nebyly vyňaty ze Státního statku K. a nepřešly na Fond národního majetku, není pouze zápis v katastru nemovitostí, že nemovitosti jsou ve vlastnictví státu s právem hospodaření státního podniku Státní statek K., neboť vlastnické právo v tomto případě nepřechází vkladem do katastru nemovitostí, ale vlastnictví přechází ze zákona (§ 5 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, § 11 odst. 1 a 2 zákona č. 92/1991 Sb.). Důkazem může být pouze rozhodnutí zakladatele o privatizaci majetku státního podniku.

V této souvislosti je třeba současně konstatovat, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud totiž judikoval již v rozsudku ze dne 20. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, který byl publikován v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 4/2003, pod č. SJ 59/2003, že soud nemůže, aniž by řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zamítnout žalobu proto, že účastník neunesl za řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ze spisu se přitom nepodává, že by takové poučení bylo žalobci poskytnuto. K této vadě přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Odvolací soud navíc řízení zatížil i další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž porušil zásadu dvouinstančnosti řízení.

Jde o jednu ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§ 10 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1 o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) - e) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).

Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).

Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.

Jestliže skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro ně byla - vzhledem k právnímu názoru zastávanému soudem prvního stupně - bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru na věc, zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud ČR mimo jiné uvedl, že “změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní”. Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998 sp. zn. 26 Cdo 540/98, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1/1999, str. 23.

Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Shora uvedené platí i v případě, že odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, učinil však tak na základě jiného právního závěru než soud prvního stupně.

Z toho vyplývá, že odvolací soud se měl v prvé řadě zabývat správností skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně (i s ohledem na obsah odvolacích námitek). V případě posouzení jiných právních otázek, než kterými se zabýval soud prvního stupně, přičemž jejich zhodnocení vyžadovalo učinit podstatná skutková zjištění, přicházelo v úvahu pouze zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci ( § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. října 2005

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru