Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

32 Odo 669/2003Usnesení NS ze dne 08.04.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.669.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

32 Odo 669/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně O. S., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému JUDr. P. D., zastoupenému, advokátkou, o 922.233,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 Cm 406/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. února 2003, č.j. 2 Cmo 360/2001-112, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2001, č.j. 31 Cm 406/99-93, ve výrocích I. a II., kterými bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 922.233,32 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (první věta výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhá věta výroku). Ve výroku III. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v této části nebyl odvoláním žalovaného napaden.

Z obsahu spisu vyplývá, že se v posuzované věci žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky, kterou uhradila z titulu svého ručitelského závazku věřiteli žalovaného.

Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně skutkový stav věci správně a úplně, proto z jeho skutkových zjištění vyšel a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Závěrům soudu prvního stupně, že žalobkyně ručila podle § 303 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) za závazek žalovaného vzniklý ze smlouvy o úvěru č. 46-SP-111/91 na základě svého písemného prohlášení ze dne 24. října 1994, kterým došlo ke změně jejího původního ručitelského závazku vzniklého podle § 129l hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) na základě jejího písemného prohlášení ze dne 30. července 1991, a že žalobkyně poté, co jako ručitel zaplatila za žalovaného část závazku, za který ručila, nabyla podle § 308 obch. zák. vůči žalovanému postavení věřitele, nevytkl žádné pochybení.

Podle odvolacího soudu je přípustné, což nastalo i v posuzovaném případě, aby si účastníci právního vztahu podléhajícího režimu hospodářského zákoníku za účinnosti obchodního zákoníku dohodli, že se jejich právní vztah bude řídit obchodním zákoníkem; tato možnost konkrétně vyplývá z ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák.

Námitku odvolatele o nesprávné aplikaci ustanovení § 308 obch. zák. shledal odvolací soud bezpředmětnou. Uvedl, že i kdyby šlo o právní vztah regulovaný hospodářským zákoníkem, vstoupila by žalobkyně zaplacením dluhu jako ručitel za žalovaného do práv věřitele podle § 129r hosp. zák. a žalovaný by měl povinnost zaplatit dluh ručiteli namísto věřiteli. Odvolávaje se na ustanovení § 129m odst. 2 hosp. zák., které upravuje povinnost ručitele splnit, nesplnil-li dlužník, tj. upravuje vztah mezi věřitelem a ručitelem, nikoli mezi ručitelem a dlužníkem, konstatoval, že pro vznik povinnosti za dlužníka zaplatit není rozhodující, zda ručitel dluh věřiteli za dlužníka zaplatil po marné výzvě dlužníkovi k zaplacení či bez ní. Ve vztahu mezi ručitelem a dlužníkem je rozhodující pouze to, zda ručitel plnil za dlužníka či nikoli. Proto nepřisvědčil námitce odvolatele, že by mu jeho povinnost dlužníka zaplatit ručiteli vznikla až po vystavení vyúčtování ze strany ručitele, neboť takový postup z ustanovení § 129m odst. 3 hosp. zák. nevyplývá. Naopak je podle odvolacího soudu nepochybné, že práva věřitele vůči dlužníkovi přecházejí na ručitele okamžikem, kdy ručitel splní svou povinnost, za kterou se zaručil.

Ani další výhradu odvolatele, že žalobkyně nemá nárok na úrok z prodlení, neboť jí náleží pouze poplatek z prodlení, neshledal odvolací soud důvodnou a závěru soudu prvního stupně, který na základě aplikace ustanovení § 369 a § 502 obch. zák. přiznal žalobkyni úrok z prodlení, nevytkl žádné pochybení. Uvedl, že nárok žalobkyně na poplatek z prodlení nevyplývá z žádného ustanovení obchodního zákoníku a ani z hospodářského zákoníku, který zakotvuje povinnost platit poplatek z prodlení v zákonem stanovených případech.

Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, a proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu do všech jeho výroků napadl žalovaný dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovoláním, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Tohoto pochybení se podle dovolatele dopustil odvolací soud tím, že na právní vztah založený smlouvou do 31. prosince 1991 aplikoval ustanovení § 308 obch. zák., ačkoli dle ustanovení § 763 obch. zák. se tento vztah řídí až do úplného vypořádání včetně práv z odpovědnosti za porušení závazku dosavadní úpravou, tj. hospodářským zákoníkem. V této souvislosti namítl, že dle § 129m odst. 2 hosp. zák. byla banka povinna žalovaného vyzvat ke splnění dospělého závazku a žalobkyně měla žalovanému dle § 380 hosp. zák. vystavit vyúčtování, ani jedno z uvedeného se však nestalo. Rovněž poukázal na to, že ustanovení § 141 hosp. zák. ve spojení s ust. § 378a hosp. zák. mezi majetkové sankce neřadí pro případ prodlení se splacením peněžitého závazku úrok z prodlení, ale pouze poplatek z prodlení ve výši 5 % ročně.

Pro ten případ, že by dovolací soud neshledal na vztah založený mezi žalovaným a bankou aplikaci § 308 hosp. zák. nesprávnou, dovolatel namítl, že tuto normu soud nesprávně vyložil. Uvedl, že mezi žalovaným a bankou existovalo několik finančních závazků s konkrétní splatností, které vznikly z jedné smlouvy o úvěru, takže podle § 330 odst. 1 obch. zák., neurčí-li dlužník, který závazek plní, je třeba plnění započíst nejprve na úroky a poté na nejdříve splatnou jistinu. Z tohoto důvodu má za to, že částkou 1,000.000,- Kč, kterou hradil žalobkyni v listopadu 1995, již žalovanou částku zaplatil.

Protože podle dovolatele má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, navrhl, aby dovolací soud po připuštění dovolání napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítla nepřípustnost podaného dovolání. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, neboť kritéria vymezená ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nesplňuje. Poukázala na to, že sám žalovaný zásadní právní význam v závěru dovolání pouze konstatuje, avšak nijak ho neodůvodňuje a prostřednictvím jím vznesených námitek takový závěr dovodit nelze.

S názorem dovolatele o nesprávné aplikaci ustanovení § 308 hosp. zák. žalobkyně nesouhlasí, neboť z ustanovení § 763 obch. zák. možnost použití hospodářského zákoníku na souzený případ nedopadá. Žalobu podala na základě toho, že dle ručitelského prohlášení ze dne 24. října 1994, které splňuje náležitosti právního úkonu, plnila jako ručitel bance namísto žalovaného a v důsledku toho nabyla vůči žalovanému ve smyslu § 308 obch. zák. postavení a práva věřitele. I za situace, kdyby byl právní vztah řízen hospodářským zákoníkem, bylo by její postavení v důsledku zaplacení dluhu za žalovaného taktéž postavením věřitele ve smyslu § 129r odst. 3 hosp. zák. a pozice žalovaného by zůstala stejná, z čehož je nutno dle jejího mínění vyvodit, že otázka právního posouzení věci nemá v souzené věci zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Námitky žalovaného ohledně výzvy ke splnění dospělého závazku a nepředložení vyúčtování označila za nepodstatné jednak z důvodu, že nebyly uplatněny před soudem prvního stupně a jednak proto, že nemohou mít žádné důsledky ve vztahu mezi ručitelem a dlužníkem.

Odvolací soud podle žalobkyně nepochybil ani v otázce přiznaného příslušenství přisouzeného nároku. S ohledem na skutečnost, že úroky požadovala za prodlení žalovaného se zaplacením náhrady, kterou uhradila věřiteli jako ručitel namísto žalovaného jako dlužníka, jakož i vzhledem k tomu, že z obchodního zákoníku ani z hospodářského zákoníku nevyplývá žádný nárok na poplatek z prodlení, přiznal jí soud správně úrok z prodlení dle § 369 ve spojení s § 502 obch. zák.

Taktéž s námitkou dovolatele o existenci několika finančních závazků mezi ním a bankou se podle žalobkyně zcela v souladu se zákonem vypořádaly soudy obou stupňů. V této souvislosti pak konstatovala, že k datu úhrady částky 1,000.000,- Kč jí žalovaný dlužil vyšší než žalovanou částku, konkrétně 2,092.233,30 Kč.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného jako nepřípustné, případně aby ho zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a aby žalovaného zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.

Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se však nejedná, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, a teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

Dovolatel, pokládaje dovolání proti rozsudku odvolacího soudu za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v podaném dovolání nevymezil, v čem spatřuje po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a ani dovolací soud toto rozhodnutí za zásadně právně významné nepovažuje.

Otázka možnosti aplikace obchodního zákoníku dohodou účastníků na závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák. a na který dopadá § 763 obch. zák., byla již stávající judikaturou vyřešena.

Například Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 21. března 2001, sp. zn. 9 Cmo 601/2000, uveřejněném pod číslem 8/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že za neplatnou nelze považovat smlouvu, ve které se účastníci dohodli, že hospodářskoprávní závazek bude nahrazen novým závazkem, který se řídí občanským (obchodním) zákoníkem. Uvedený soud vyšel mimo jiné z ustanovení § 125 odst. 1 hosp. zák., podle něhož se organizace mohly dohodnout na změně nebo zrušení závazku, pokud to nevylučoval právní předpis nebo povaha závazku, a dále z již citovaného ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. umožňujícího dohodu stran o tom, že se jejich závazkový vztah nespadající pod vztahy uvedené v § 261, bude řídit obchodním zákoníkem.

Rovněž již bylo dosavadní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 320/2000) vyřešeno, že na použití norem obchodního zákoníku o ručení nemá vliv, že se jím má zajišťovat závazek ze smlouvy uzavřené podle dřívějších předpisů, tj. hospodářského zákoníku.

V této souvislosti lze též odkázat na právní názor S. Plívy zveřejněný v článku „K problematice volby obchodního zákoníku podle jeho § 262“ zveřejněný v časopisu Právo a podnikání, ročník 1995, číslo 10, strana 20. Uvedený autor v něm mimo jiné zdůvodnil, že ustanovení § 262 obch. zák. umožňuje, aby si strany sjednaly aplikaci obchodního zákoníku i na závazkové vztahy vzniklé před účinností obchodního zákoníku, které nespadají pod režim § 261 obch. zák. a které se podle jeho ustanovení § 763 mají řídit předpisy platnými před účinností obchodního zákoníku, jestliže stranám nová úprava vyhovuje; dohoda o volbě obchodního zákoníku pro závazkové vztahy vzniklé před 1. lednem 1992 přichází pochopitelně v úvahu až pro období po tomto dni.

Jestliže tedy odvolací soud v posuzované věci vyvodil z ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. možnost, aby za účinnosti obchodního zákoníku si účastníci právního vztahu vzniklého na základě písemného prohlášení žalobkyně ze dne 30. července 1991 a podléhajícího tak režimu hospodářského zákoníku, který zajišťoval závazek žalovaného ze smlouvy o úvěru uzavřené před 1. lednem 1992, dohodli, že se jejich právní vztah bude řídit obchodním zákoníkem, řešil tuto otázku v souladu s hmotným právem.

Pokud za této situace soud prvního stupně dospěl k závěru, že splněním ručitelského závazku vznikl žalobkyni podle § 308 obch. zák. nárok na regresní postih vůči žalovanému (dlužníkovi) včetně úroků z prodlení podle § 369 ve spojení s § 502 obch. zák. a odvolací soud tomuto právnímu posouzení žádné právní pochybení nevytkl, respektive označil námitku žalovaného o nesprávné aplikaci obchodního zákoníku (§ 308) na předmětný vztah za irelevantní s odůvodněním stejného právního důsledku i v případě aplikace hospodářského zákoníku, nelze takové právní posouzení považovat za rozporné s hmotným právem, přičemž nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce mělo zásadní právní význam. Zda skutečně pak nastaly předpoklady pro aplikaci § 308 obch. zák., je otázkou konkrétních skutkových zjištění, jejichž správnost či úplnost, jak bylo již výše uvedeno, nepřísluší dovolacímu soudu v případě posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat.

Z těchto důvodů není naplněna přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 8. dubna 2004

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru